Recenze: Eva Černošová – Vypravěčka

Vytvořeno 7. 1. 2018 0:00

Autor: Jiří Lojín

O smyslu lidského života můžeme filozofovat, snažit se v něm nalézat vyšší poslání a naplnění, ale když přijde čas a člověk pocítí potřebu zajistit pokračování rodu, vznešené myšlenky jdou stranou. I když moderní doba často staví do popředí peníze a kariéru, příroda mívá poslední slovo. A právě touha po dítěti tvoří jedno z témat knihy Evy Černošové Vypravěčka.

Jako základ pro koncepci své knihy zvolila autorka redukovanou formu rodinné kroniky, v níž hlavní roli hrají ženy jako nositelky rodové linie. Tato myšlenka, která se v současné české literatuře objevuje poměrně často, nemá nic společného s feminismem nebo kompenzací mužského principu. Jde spíš o návrat ke kořenům, kdy ženy hrály výraznější roli ve společenstvích, roli hraničící s přírodní magií. Dnes chápeme postavení muže a ženy zcela jinak, přesto instinktivně považujeme ženu-rodičku za dárkyni života a muže-lovce za ničitele. Protiklady, které se v průběhu let doplňují.

Kateřina, kterou rod prozatím končí, se vyrovnává s instinktivním tlakem na další potomstvo. Úděl, jež mnoho žen před ní braly jako samozřejmost, si Kateřina komplikuje úvahami, které v sobě zahrnují nejen stereotypy moderní společnosti, ale i prastarý strach z neplodnosti.

Autorka právě toto trauma využívá jako výchozí bod poutě do minulosti, kterou Kateřina podniká a zapisuje ji. Psaní je pro ni formou freudovské psychoanalýzy, přinášející úlevu i bez přítomnosti psychiatra, což ostatně zná mnoho spisovatelů. Kateřina se vrací hluboko do minulosti až ke své prababičce, ale nezachovává časovou osu, jak by se dalo od kroniky očekávat. Beletristické pojetí prozrazuje, že Eva Černošová nechává svou hrdinku fabulovat a domýšlet si podrobnosti ke kusým faktům, které se z dávných dob zachovaly.

Zcela logicky se v knize objevují i motivy vztahu mezi matkou a dcerou a Kateřina, stejně jako mnoho jiných mladých žen, má důvěrnější vztah ke své babičce.

Příběhy jednotlivých žen se prolínají v krátkých kapitolách, působících jako ústřižky nekompletního puzzle, jež sice nelze složit, ale dává dostatečnou představu o kompletním obrázku. Zpočátku není jednoduché se v něm orientovat, autorka uvádí jména a zasazuje je do krátkých příběhů bez toho, aby upřesnila vztahy nebo dobu událostí.

Hlavní hrdinka si klade celou řadu otázek, což autorka zdůrazňuje obrovským množstvím otazníků, vykřičníků, ale také pomlček uvozujících vložené věty. Vnitřní monology a vír pocitů nedovoluje, aby se v textu projevila dějová složka, avšak zdá se, že to nebylo autorčiným záměrem. Pokud však se nějaký pramínek příběhu objeví, zůstává klidný, nezčeřený výkyvem rytmu. Možná proto se nedokázala anotace knihy zachytit jiné myšlenky, než Kateřininy role v Kouzelné flétně, přestože z hlediska knihy jde pouze o marginální motiv jednoho z hlavních témat.

Vypravěčka sice míří do konkrétního vyústění, opírá se však pouze o emoce a intuici své hrdinky. Použil jsem slova „sice“ a „pouze“, ovšem ve světě hrdinky knihy to není málo. Logická a pragmatická rozhodnutí zde nemají místo. Text je zpracován úsporně, přestože téma v sobě ukrývá větší potenciál nejen v dilematu hlavní hrdinky, ale i v životě žen jejího rodu. Malý rozsah knihy bude sympatický především čtenářům, kteří se chtějí s Evou Černošovou jako spisovatelkou seznámit, ale rozsáhlejší text by je odradil.

Název: Vypravěčka
Autor: Eva Černošová
Nakladatel: OFTIS
Stran: 104
Rok vydání: 2017
Vydání: 1.
ISBN 978-80-7405-424-2