Recenze: Becky Chambersová – Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu

Vytvořeno 11. 1. 2018 0:00

Autor: Lucie Sigmundová

Což o to, myšlenky jsou to krásné. Vesmír jako jedno velké společenství, kde pohlaví, barva kůže, tvar těla či množství končetin nehrají roli. Jenže tahle kniha je až příliš doslovná. Doslova doslovná. Ubíjející. Je to jako učebnice. Co do výchovnosti si v ničem nezadá s takovými Rychlými šípy.

Docela by mě zajímalo, jakou fanouškovskou základnu si sci-fi Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu najde. První díl ze série Poutníci je tak utopistický, že se možná nebude některým čtenářům zamlouvat. Ne, že by to bylo tou složkou „science“. Bráno kolem a kolem, futuristické vymoženosti se tu moc neřeší. Rakety létají, lodě tunelují vesmír, tak to je a basta. Co ovšem nabírá nebývalých rozměrů, je vyprávění o soužití meziplanetárních druhů. Těch 496 stran má přitom jednu jedinou, zato nebývale zarputile opakovanou message: stop rasismu!

Vesmír Becky Chambersové je plný různých tvorů s odlišným smýšlením, které spolu v souladu žijí, nebo se o to přinejmenším pokoušejí. Tak vzniká prostor pro to, aby se objevila všechna palčivá témata současnosti: kultura, gender, identita, respekt, heteronormativita a dál a dál. Utopie tady spočívá spíše v tom, že se například dají dohromady dvě bytosti ženského pohlaví (záměrně nepíšu ženy, protože jde o odlišné živočišné druhy) a nikdo v celém vesmíru se nad tím nepozastavuje.

Což o to, myšlenky jsou to krásné. Vesmír jako jedno velké společenství, kde pohlaví, barva kůže, tvar těla či množství končetin nehrají roli. Jenže tahle kniha je až příliš doslovná. Doslova doslovná. Ubíjející. Je to jako učebnice. Co do výchovnosti si v ničem nezadá s takovými Rychlými šípy. Padá-li Mirek Dušín při závodě kvůli sabotáži, stačí při tom vykřiknout „Protestuji! Je to nečestné a nesportovní!“

Tady je klíčem k prezentaci správných myšlenek Rosemary. Nová členka na palubě tunelářské lodi Poutník. Rosemary doposud žila poklidně na Marsu a vše je pro ni nové. A tak se neustále cítí provinile za to, že jí něco nedošlo, někoho špatně oslovila, posuzovala situaci dle svých kulturních měřítek, která přece nejsou normativní, a podobně. Kdykoli má nějaká situace upozornit na to, jak je důležité respektovat potřeby a zvyky svého okolí, Rosemary se stydí a přesně popisuje, kde udělala chybu.

Dlouhá cesta působí jako kniha, kterou někdo napsal na objednávku. Dle zadání „Musí z toho vyjít, že rasismus je zlo. A to tak, aby to pochopil úplně každý!“ Nebo jako kdyby si autorka řekla: „Čím by se ještě dalo v dnešní době zaujmout? Dám tam všechno a bude to větší, rozmáchlejší a megalomanštější!“

Takže jsou tady meziplanetární vztahy mezi kýmkoli. Bytosti, které v rámci života přirozeně mění pohlaví z ženy na muže až na neutrální nic. Dále je tady bytost, která se vnímá jako dvojice. Láska mezi člověkem a umělou inteligencí. „Velký bratr“ jako přirozená součást života na lodi. Spousta novinek, zkratek, společenství a názvů, až se v tom čtenář ze začátku lehce ztrácí. Je to kniha, která se snaží šokovat zobrazovaným světem víc než dějem a vesmír je tomu pouhou kulisou.

Problém vidím v tom, že autorka neumí vyprávět. Ten svět je působivý a hlavní myšlenka, jak už jsem psala, úžasná. Ale proč je nutné k ní čtenáře tak násilně manévrovat? Stejně tak to schytává postava Rosemary. Slouží autorce jen k tomu, aby se jejím prostřednictvím čtenář seznámil s vesmírem a chodem lodi. Takže Rosemary nic nezná, všemu se diví, cítí se hloupě. Je pravda, že Rosemary utekla před jistými událostmi z domu. Tudíž víceméně skočila na první loď, která „jela kolem“. Ale když se nad tím zamyslíte, Rosemary si vybrala práci na tunelářské lodi, aniž by měla aspoň tušení, do čeho jde. A bráno z druhé strany – práci na tak specifické lodi, byť jako účetní, dostala osoba, která neví, co vlastně dělají. Zkrátka Rosemary je čistě pro potřeby vyprávění za úplného neznalce, což je za daných okolností dost na pováženou.

Spíš než ke sci-fi bych proto tuto knížku přiřadila k žánru pohádky. Pro onu doslovnost a neskutečnou výchovnost. Pro hrdiny, kteří jsou tak ultra supr čupr nejvíc mega kladní, ohleduplní a vzájemně se milující, že překonají všechny potíže lusknutím prstů. Mirek Dušín zmiňovaný v úvodu by se měl co učit.

Ta „dlouhá cesta“ na malou nebezpečnou planetu je také trestuhodně nevyužita. Pokud čekáte ponorkovou nemoc, nedočkáte se. Tajemství jednotlivých členů posádky taky ne. Když už jednou začas nastane menší konflikt, přibližně za dvě strany se vyřeší a jede se dál. V lásce a soudržnosti. Zbytek prostoru je spíš využit k popisování odlišností jednotlivých kultur.
Dostupné recenze ke knize jsou poměrně pozitivní. Ale já nemůžu říct, že bych ji nedokázala odložit. Ani že jde o nejzajímavější space operu, kterou jsem letos četla. Univerzum Poutníka je opravdu zajímavé a má potenciál. Ale budu se pořádně rozmýšlet, zda se vůbec chopím druhého dílu. Mám ráda sofistikovanější knihy, které nechávají svým čtenářům prostor pro hru myšlenek a vlastní interpretaci.

Tady jsem se nemohla zbavit dojmu, že nemám prostor vůbec žádný. Nejen, že mi vše bylo naservírováno na talíři. Tahle porce byla taky předem předkrájená a předžvýkaná, aby náhodou nedošlo k nechtěnému interpretačnímu omylu.

Název: Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu
Autor: Becky Chambersová
Nakladatelství: Host
Místo vydání: Brno
Rok vydání:  2017
Vydání: 1.
Počet stran: 496
ISBN:      978-80-7577-144-5