Tak trošku jiný svět...

... svět, v němž jakékoliv porušení tradice znamená vyloučení z okruhu nejbližších. To je ultraortodoxní židovství, jehož přísná doktrína dohnala jednu dívku k pošetilému činu, díky němuž mohla okusit bezstarostnou světskou existenci, ale i neutuchající stesk po rodině a první zklamání. Tato dívka se rozhodla promluvit. A její zpověď si můžete nyní přečíst i vy v knize Rabínova dcera.

Autorkou a zároveň i vypravěčkou je Reva Mannová, dcera vzdělaného a všemi uznávaného rabína. Čtenář se s ní seznámí ve chvíli, kdy si stýská nad životem v ženské ješivě, tedy v židovské škole vyššího vzdělání. Přestože dle jejích slov touží po studiu, které se jí zde nabízí, a po poznání Boha, ví, že  existuje i jiný svět, v němž není hlavní náplní ženy modlit se a starat se o rodinu.

„Dívám se oknem knihovny, jak se zlaté paprsky odrážejí od bílých zdí Jeruzaléma, a toužím být venku a koupat se ve slunci. Chtěla bych zamířit na pláž u Tel Avivu, svléknout své pytlovité oblečení, natáhnout se na písek a odpočinout si od každodenní přísné praxe zpytování svědomí, modlitby a studia, které od nás vyžadují v semináři. Je spalující horko a já si představuji na své kůži chladivé vlny Středozemního moře, jak by spláchly pot, který se mi hromadí ve vlastech a stéká za krk.“ (S. 7)

Příběh díky ich-formě působí skutečně autenticky, k čemuž napomáhá i fakt, že je zde použito retrospektivní vyprávění. Vypravěčka se vrací do dob svého dětství a nelehkého dospívání, kdy si uvědomuje, jak moc ji její rodina utiskuje. Otec je přísný a po své dceři vyžaduje dodržování tradic, ona však touží po svobodě a poznání toho, co se nachází vně hranic ortodoxního židovství. Ono slovo „tradice“ je v této knize skutečně důležitým pojmem – Reva naráží na tradice náboženské i na předsudky týkající se tradiční židovské rodiny, přátelství či náplně života. Ona jako rabínova dcera má zvlášť  nelehký úděl, když musí procházet přísnou výchovou a mít jako neustálý vzor své slavné předky, kteří nikdy nezradili svou víru.

Již v úvodu je předesláno, jak se Reva se vším vyrovná. Útěk je pro ni nejlehčím řešením; ale je to to nejlepší východisko? Podobně jako mnoho dalších mladých – a světa neznalých – lidí i ona propadne kouzlu nevázané společnosti, která si dny krátí požíváním omamných látek a svíjením se v rozkoších. Dalo by se říci, že zde máme co dělat s dalším převyprávěním slavného podobenství o ztraceném synovi, který doplatí na své provinění se vůči otci. V tomto případě je pouze syn zaměněn za dceru...

„Experimentování s drogami a sexem začalo v Compagne Gardens (...) Byla jsem v pohodě a dostatečně uvolněná, abych se nechala osahávat jakoukoli cizí rukou. Členové skupiny byli nejmíň o pět let starší a já jsem jim záviděla jejich bezstarostný život. Láska, kterou jsem doma necítila, byla tady dostupná – s Petem a Robem a mnoha dalšími bezejmennými tvářemi. Neustále se balily jointy, šňupal se kokain a všechno se velkoryse sdílelo. Omámeně jsem posedávala, cítila jsem, že konečně někam patřím.“ (S. 45)

Většina příběhů tohoto typu končí tím, že se na závěr vše urovná a hlavní hrdina dojde štěstí. Zda se to podařilo i Revě Mannové, která se rozhodla od základů změnit svůj život odjezdem do Jeruzaléma a navrácením se ke staré víře, si můžete přečíst v románu Rabínova dcera. Doporučuji jej všem čtenářům, kteří uvítají strhující – a také překvapivě čtivou – výpověď mladé ženy, která se dosud marně snažila nalézt smysl svého života.

Knihu Rabínova dcera vydalo nakladatelství Jota.