Recenze: John Wyndham – Kukly

Vytvořeno 24. 2. 2018 1:00

Autor: Lucie Sigmundová

Nejlepším testem kvality je zub času – některé knihy rozkouše, některé ne. A pak jsou tady takové, které nejen, že neztrácejí na přitažlivosti, ony se dokonce až děsivě aktualizují. Třeba příběh o náboženském fanatismu a právu na život. Co na tom, že je starý šedesát let? Oslovuje dodnes.

Wyndhamovy Kukly jsou tak skvělý čtenářský zážitek, že je těžké uvěřit, jak stará tahle kniha vlastně je. Jde o post-apo sci-fi, což je obecně žánr, kde hrozí, že představy vzdálené budoucnosti postupně zestárnou a stanou se nedůvěryhodnými. Jenže Kukly jsou jiné. Nejsou složité ani přetechnizované. Jsou především lidské a nad lidstvem se znepokojivě zamýšlejí.

Wyndham představuje děsivý obraz společnosti, která po blíže nespecifikované katastrofě ušla poměrně velký kus cesty zpátky. Na Zemi se rodí mutanti a jediné pojítko s dávno ztraceným světem představují dochované výtisky Bible. Stanoveny jsou přísné normy a cokoli se od nich odlišuje, ať už rostlina, zvíře nebo člověk, je nemilosrdně likvidováno. Protože to přece neodpovídá božímu záměru. A do této fanatické společnosti se narodí parta dětí, u které se projeví telepatické schopnosti. Zdá se to možná jako úžasná věc, ale ne ve společenství, kde se sebemenší odchylka trestá smrtí či vyhnanstvím. A tak se tyto děti nutně ocitají v nebezpečí.

Kniha se víceméně dělí na dvě poloviny. Tou první je dospívání zvláštním darem (či nebezpečnou mutací – záleží na úhlu pohledu) obdařených jedinců v silně omezené společnosti. Své schopnosti musejí tajit. Jít s davem, aniž by měli naději na lepší život, a současně žít ve strachu z prozrazení. Právě tato půlka je mistrovský kousek. Wyndham je nemilosrdný a zobrazuje lidskou omezenost v její nejčistší podobě. Zavede vás do vesnice, kde se děti neodpovídající standardům kastrují, aby se už nemohly dále množit. Pracuje se strachem, beznadějí a stupňuje skvěle napětí – jen čekáte, jestli a jak dojde k odhalení hrdinů. Přitom vyprávění nezobrazuje žádné drastické obrazy. Na vytváření mrazivé atmosféry si vystačí s komunikací přátel a každodenním životem v komunitě, kde se ukazuje, že největší nepřítel člověka je člověk sám.

Při tom všem se taky úspěšně relativizuje „boží obraz“. Protože se brzy ukáže, že přeživších společností je přece jen víc a každá má svou vlastní pravdu. Vlastní obraz boží, vlastní pravidla. Je jedno, o jaký typ civilizace jde. Každá z nich má svá přesvědčení a je ve výsledku úplně stejně pochybná. A kde je pravda? Která z nich je ta vyvolená? Nejde jen o volbu menšího zla?

Druhou částí se stává zběsilý úprk nehostinnými končinami s pronásledovateli v patách. Tím se kniha jakoby zlomí. Bravurní atmosféra vesnice je pryč, strach z odhalení je pryč, zůstává jen honička okořeněná prvky telepatie. A to vše směřuje k nemastnému neslanému konci, který se najednou prostě stane. Těžko říct, jestli Wyndhamovi došel dech, nebo záměrně vytvořil relativizující konec, kde uspokojení z růžových zítřků zkrátka nenastává.

Škoda, že si tu vysokou laťku z první poloviny knihy neudržel až do konce, tenhle příběh by si to rozhodně zasloužil. Nebo alespoň pokračování, možností by se nabízelo hned několik.  I tak ale platí, že představuje skvělý zážitek. Rozhodně se vám vryje pod kůži. Pokud máte rádi sci-fi, není nad čím váhat. Doporučila bych ji ale i těm, kdo na daný žánr moc nejsou. Tady jde především o působivé zamyšlení se nad lidstvem. Jen si to připusťme. Obrana známého řádu před čímkoliv novým, potlačování jinakosti, potřeba skrývat svou podstatu… stále aktuální témata, že? Dokud tomu tak bude, tuhle knížku nejspíš čas nesežvýká.

Kukly

	Autor	John Wyndham
	Překlad	Eva Padrtová
	Nakladatelství	Plus
	Místo vydání	Praha
	Rok vydání	2017
	Vydání	2.
	Počet stran	264
	ISBN/EAN	978-80-259-0731-3
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny