Hubert Kindl – V čase mně určeném…

Docela náhodou se mi dostala do ruky básnická sbírka Huberta Kindla – V čase mně určeném… Na první pohled řadové dílo zapadlé do šedě regálů. Teprve až na druhý pohled je zřetelné, že máme co do činění se zajímavým a vskutku originálním dílem…

Poezie je velmi specifický druh umění a dá se na ni nazírat z rozličných úhlů, přičemž někdy není hned od začátku jasné, zda se jedná o komplikovanou genialitu či odfláknutý brak. Zrovna tak to bylo v případě této sbírky.

Kniha má lyrizující název, neobvyklý formát, strohou, ale poměrně příjemnou obálku a úhledné písmo. Po přečtení několika úvodních básní na mne ovšem dopadla studivá sprcha zklamání. Jednoduchý gramatický rým střídaly infantilní zdrobnělinky. Témata se točila okolo vzpomínek na maminku, bratříčka, babičku, tetičku a snad celého příbuzenstva. Podle názvu jsem odvodil, že se celé dílo bude plahočit v duchu idealizovaného dětství starého kmeta.

Nyní uznávám, že jsem se vůči panu Kindlovi unáhlil. Pozdější básně mě překvapily střízlivostí dospívání a náhradou odvahy, odhodlanosti a rytířské cti za naivní chlapecké sny. Není to žádný prudký smyk od éteru vitalismu k chladu existencialismu. Náznak podobnosti s Wolkerovou Těžkou hodinou je sic zřetelný, dílo si však dokáže udržet svůj neochvějný optimismus.

Básně vypráví epické vzpomínky lyrickým slohem. Dětská něha pozvolně dozrává v sentimentální melancholii zažloutlých fotografií a spěje k víře v Boha a posmrtné bytí. Osobně mě docela zaujalo sepsat básnickou sbírku stylem autobiografického příběhu poskládaného z mozaiky vzpomínek a tužeb. Dílo pak stojí v úplně jiném světle.

Básnická sbírka je obrazově hodně bohatá a pestrá: pohádkové snové motivy střídá inspirace z hudby a všudypřítomného Shakespeara. V záplavě lyrických popisů se skví pohledy na Kampu, vinárny, náměstíčka a rozličná městská zákoutí. Přičemž atmosféru dotváří hvězdná noc osvětlená zářivým reflektorem luny a ověnčená pouličními lampami a lucernami. V neposlední řadě budeme mít co do činění s tématikou oddaných a chrabrých Maltézských rytířů, jejichž průvod nás bude doprovázet téměř celou dobu čtení.

Sdružený, střídavý i obkročný rým zabraňuje postupnému stereotypu a dlouhé samohlásky na konci veršů dodávají na hudebnosti. Básně jako takové jsou vcelku kratičké, což ovšem není na škodu. Rýmovanost a pravidelnost každopádně vítám. Volný verš by totiž do konceptu nezapadl. Další zajímavostí je, že básně nemají název a jsou řazeny jen do grafických celků, což působí vzdušně a nespoutaně.

Celá myšlenka tohoto díla se mi líbí a nemůžu upřít originalitu a autentičnost. S politováním ovšem musím konstatovat, že básním přeci jen něco chybělo. Absenci metaforičnosti a rytmiky občas zachránila vtipná pointa. Přesto mi sloh přišel jaksi vyumělkovaný. Básnické obraty nahrazovalo lyrické „naondulování“ veršů do popisných kudrlinek a spíše než uměleckost na mě dýchala umělost. Jistě se najdou čtenáři, kterým se nazdobená jednoduchost a obrazová pestrost zalíbí. Možná jsem až příliš náročný, ale očekávám víc.

Rozhodně se ale nenechte odradit porcí kritiky v posledním odstavci a knížku si pořiďte. Někdo možná dílo odsoudí jako průměrné, jiné jistě zaujme a osloví. Poezie působí na každého čtenáře jinak a možná právě tato různorodost v jejím pojetí je na ní to nejzajímavější…


Ukázka z knihy:

Maltézský rytíř daroval mé duši zbraň
a žádný režim ji o ni nepřipraví.
Klečím a modlím se: Bože, všechny tu chraň,
mým blízkým dej, prosím, sílu, klid a zdraví …

Psa venčí paní.
Pes venčí paní?
Otázka všem brzy po ránu venčícím (se) paním,
co pes je na vodítku táhne, a tak musí za ním …

Jdou s tóny klavírů v bledém uličním lampy svitu,
studentka a maličký, přihrblý doktor umění.
(Na sbírku obrazů do svého přízemního bytu
krásnou, něžnou slečnu si vodí – a pokaždé jinou!
V kapse pláště láhev, jejíž značku nikdy nemění …)
Jdou s tóny klavíru, dokud se ve tmě nerozplynou …