Krásný i poučný příběh Khaleda Hosseiniho

Tisíce planoucích sluncí je druhým románem Khaleda Hosseiniho, který byl velmi kladně přijat kritikou. V deníku The Times se například psalo: „Zázračně nadaný vypravěč... Hosseini hraje na všechny struny srdce, aby je rozezpíval.“ Čím je tento román tak výjimečný? A proč většinu čtenářů  dojímá tento příběh natolik, že se neubrání slzám?

Hlavními hrdiny je stejně jako v autorově prvním románu Lovec draků dvojice – tentokrát ji netvoří malí chlapci, ale dvě zcela odlišné ženy, mezi nimiž se jednoho dne vytvoří silné pouto přátelství.

První z nich je Marjam, která vyrostla v chudobné chatrči se svou matkou. Byla harámí, tedy nemanželské dítě, které jen jednou týdně navštěvoval bohatý otec. Ve chvíli, kdy dívce zemřela matka, byla provdána za Rašída. Pro ni to byl do té chvíle neznámý muž, s nímž se musela odstěhovat do Kábulu a od nějž musela snášet urážky i bití.

Druhou hrdinkou je Lajla. Narozdíl od Marjam ví, co je to láska obou rodičů. Když však zahynou při bombardování, zhroutí se jí celý svět. Opuštěna a zoufalá se provdá za Rašída, který jí nabízí zpočátku lásku, poté se však od něj dočká stejného zacházení jako jeho první manželka. Tehdy tyto ženy pochopí, že jediný způsob, jak přežít, je držet při sobě...

„Marjam tomu zprvu váhavému a nejistému vztahu postupně přivykla. Těšila se na tři šálky čaje, které si s Lajlou vypijí na dvorku, což se stalo každovečerním rituálem. Ráno se přistihovala, že se už těší, až zaslechne pleskat po schodech Lajliny bačkory s rozlomenou podrážkou, jak půjde dolů na snídani, na cinkot pronikavého smíchu Azízy, na pohled na jejích osm malých zoubků, mléčnou vůni její pleti.“ (S. 244)

V knize je poukazováno na bezpráví vůči ženám v islámských zemích. Marjam i Lajla jsou ve skutečnosti slabé, až v krajní situaci pocítí v sobě sílu změnit svůj osud. Přestože bylo toto téma zpracováno již mnohokrát, podařilo se Hosseinimu vytvořit zcela nový příběh, který ukazuje, že vše není úplně bílé nebo černé. Samotný islám totiž nemusí být chápán pouze jako náboženství, které utiskuje ženy, ale i jako víra v jednoho Boha, která může přinést útěchu všem utlačovaným a která se příliš neliší od křesťanství.

Autor se tak opět vrací ke své rodné zemi, která je krásná i krutá zároveň. Na pozadí příběhu je vyprávěna nedávná historie Afghánistánu: vpád sovětský vojsk do země, následné boje mezi mudžáhidy, nástup Talibanu k moci... A s tím je samozřejmě spojeno i utrpení prostých lidí, kteří musí bezmocně přihlížet ničení země a umírání nevinných lidí.

„Lajla se doslechla, že paštunští milicionáři přepadají hazárské příbytky, vtrhnou dovnitř a postřílejí celé rodiny, jako by šlo o popravy, a že Hazárové se mstí unášením paštunských civilistů, znásilňováním paštunských dívek, ostřelováním paštunských čtvrtí a nevybíravým vražděním. Denně se nacházela těla přivázaná ke stromům, někdy spálená k nepoznání. Oběti mívaly často prostřelenou hlavu, vyloupnuté oči, uřezaný jazyk.“ (S. 174)

S nástupem Talibanu získává muslimské náboženství politický charakter – jsou zavedeny vyhlášky, které na první pohled vypadají jako z utopického románu (je zakázán zpěv, tanec, hraní šachů, psaní knih či chov papoušků). Převážná část těchto vyhlášek se týkala žen: pokud si například nalakují nehty, budou jim uříznuty, pokud se budou dívat mužům do očí a smát se na veřejnost, budou zbity... A tomuto ponižování i fyzickým trestům se nevyhnuly samozřejmě ani Marjam a Lajla,

O jejich osudech si můžete přečíst ve čtivém románu Tisíce planoucích sluncí, který kromě zajímavého příběhu přináší i mnoho informací o náboženských a politických poměrech v Afghánistánu.


Román Tisíce planoucích sluncí vydalo nakladatelství Leda.


Čtěte také:

Khaled Hosseini

Lovec draků