Recenze: Heather Morris – Tatér z Osvětimi

Vytvořeno 5. 11. 2018 1:00

Autor: Alena Lochmannová

Říká se, že ty nejlepší příběhy píše sám život. Některé ale zdaleka není možné označit za „nejlepší“, naopak jsou tak děsivé a palčivě bolestné, až nad tím zůstává lidský rozum stát. Takový je i příběh Laleho Sokolova, který vypráví Heather Morrisová v knize Tatér z Osvětimi. Je nejen o snaze přežít, ale také o tom, že to, co je v lidech nejlepší, často přežívá i v situacích ze všech nejhorších.

Tetování má v historii lidstva neodmyslitelné místo, historicky plnilo řadu funkcí a jednou z nich byla i funkce označení. V Osvětimi tak označovali nově příchozí vězně. Lale Sokolov, který se do Osvětimi také dostává, se dílem osudu stává pomocníkem tatéra, posléze tatérem samotným. Tetuje čísla nově příchozím vězňům, ale současně pomáhá ostatní držet naživu, když vyměňuje šperky a peníze z majetku zavražděných za jídlo. Pohybuje se na hraně, někdy dost za hranou, ale věří, že každý zachráněný život má svoji váhu a svůj smysl. Jednou v řadě vězňů, kteří čekají na své číslo vpravené pod kůži, stojí i Gita. Lalemu stačí jediný pohled, aby pochopil, že i na tak strašném místě, existuje něco tak nesmírně krásného, jako je láska.

Autorka Heather Morrisová získala tu devizu, že ji Lale Sokolov seznámil se svým příběhem. Důvěřoval jí natolik, že ji pověřil, aby jeho příběh ho dál. Svěřil jí své nejniternější vzpomínky a ona se je pokusila využít, jak jen uměla, neboť se jednalo o úkol skutečně nelehký. 

Příběh vězně s číslem 32407, Laleho Sokolova, slovenského Žida, je bezpochyby unikátní výpovědí. Autorka se jej snaží vyprávět jednoduše, bez zbytečných příkras. Krotí tak své ego a nechává promlouvat Laleho. Samotný příběh tatéra je fascinující. Čtenář je pohlcen jeho vzpomínkami a vůlí k životu, která mu pomohla přežít. Byť se jedná o období skutečných hrůz, které si dnes jen stěží dokážeme živě představit, Laleho příběh přináší i něco jiného než jen bolest a zoufalství, přináší vyprávění o lásce, o víře a naději. Jak sám Lale říkával: „Pokud se ráno probudíš, pak je to hezký den.“

I přes fascinující vyprávění kniha cosi postrádá, ale je těžké toto „cosi“ pojmenovat. Na jedné straně je nutno ocenit, že se autorka snaží krotit své ego a píše jednoduše, na druhou stranu by si takto silný příběh možná zasloužil větší hloubku a cit pro detail. Co víc, po opuštění bran Osvětimi se příběh odehrává skutečně závratným tempem, snad jako by autorka – vypravěčka chtěla mít vše rychle za sebou. Byť je tedy samotný způsob vyprávění jistou vadou na kráse úžasného příběhu, na atraktivitě knihy samotné to neubírá a rozhodně to není důvodem, proč knihu vynechat. Naopak se vymyká stereotypům příběhů z daného období, protože ukazuje, že člověk nemusí přestat žít ani v natolik těžkých chvílích, v nichž se ocitají hlavní protagonisté knihy. 

Postava Laleho je velmi sympatická. Lale je pragmatický, má obrovskou chuť do života, je bojovník, zvědavý a odvážný, který se nesmířil s tím, že by měl jen přežívat, ale snaží se skutečně žít. A také má ve svém neštěstí skutečně obrovskou dávku štěstí. Je jednoznačně fascinující nahlédnout za oponu a nechat se provést světem plným hrůz a bolesti očima někoho, kdo z něj ukrojil více než pořádný krajíc. A tak i přesto, že jste dost možná četli řadu knih na podobné téma, Tatér z Osvětimi má rozhodně mnohé co sdělit. 

Ukázka z knihy: 

Následující měsíce byly mimořádně kruté. Vězňové umírali všemožnými způsoby. Mnohé zabily nemoci, hladovění a zima. Někteří úmyslně vběhli do elektrického plotu. Další zastřelili strážní dřív, než k plotu doběhli. Plynové komory a krematoria běžely naplno a Lale s Leonem tetovali zástupy lidí. Transporty přivážely do Osvětimi a Březinky desítky tisíc vězňů.
Když to šlo, Lale se s Gitou scházel o nedělích. Zamíchaní v davu se kradmo dotýkali. Občas si našli chvilku a mohli být sami v Gitině bloku. Tyto schůzky posilovaly jejich vůli zůstat naživu a Lale také plánoval společnou budoucnost. Lale nosil jídlo a Gitina kápová tloustla. Když Lale delší dobu za Gitou nepřišel, ptala se jí: „Kdy zase přijde ten tvůj kluk?“
O jedné neděli, po opakovaném vyptávání, Gita konečně Laleovi řekla, co je s Cilkou: „Schwarzhuber si z ní udělal hračku.“
„Proboha. A jak dlouho to už trvá?“
„Nevím přesně, asi rok, možná víc.“
„Je to jen ožralý, sadistický parchant,“ řekl Lale se zaťatými pěstmi. „Dokážu si představit, co s ní dělá.“
„To neříkej! Nechci na to myslet.“
„A co řekla? Jaké to je, když je s ním?“
„Nic. A my se neptáme. Nevím, jak jí pomoci.“
„On by ji vlastnoručně zabil, kdyby ho odmítla. Cilka si to určitě uvědomila, jinak by už byla dávno mrtvá. Hlavně aby nepřišla do jiného stavu.“
„Toho se neboj, to se nestane. Na to by musela mít měsíčky. To nevíš?“
Lale se zastyděl a řekl: „Ale ano, to vím. Jenomže spolu jsme o tom ještě nemluvili. To mě ani nenapadlo.“
„Takže ani ty, ani ten sadistický parchant nemusíte mít strach, že bychom my, Cilka nebo já, měly dítě. Ano?“
„Nesrovnávej mě s ním. Vyřiď jí, že je pro mě hrdinka a je mi ctí, že ji znám.“
„Jak to myslíš, hrdinka? Jaká hrdinka?“ řekla Gita trochu rozmrzele. „Ona chce jenom žít.“ (Str. 141-142).

Tatér z Osvětimi

	Autor	Heather Morris
	Překlad	Vladimír Fuksa
	Nakladatelství	CPress
	Místo vydání	Brno
	Rok vydání	2018
	Vydání	1.
	Počet stran	248
	ISBN/EAN	978-80-264-2017-0
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny