Život není jen špinavým popelníkem aneb James Frey vypráví

Dnes čtyřicetiletý autor měl divoké mládí poznamenané braním drog, těžkým alkoholismem a několika prohřešky proti zákonu, za což putoval do věznice. Přestože mnoho takovýchto lidí se za svou minulost stydí, James Frey k nim rozhodně nepatří. Svou otevřeností si získal dobré jméno a celosvětovou přízeň.

Listy papíru „uvězněné“ v pevné vazbě jsou rozděleny do pěti částí, z nichž první se nazývá počátky, další tři jsou pojmenované po městech, ve kterých James Frey postupně žil, a ta zcela poslední je jednoduše označena jako konec. Možná vás zarazilo, že slova „počátky“ a „konec“ nezačínají velkými písmeny. Ne, opravdu jsem češtinářsky nepochybila, i když jde o názvy ucelených kapitol. Jde zcela o autorův záměr poukazující na neobyčejný styl, v němž je knížka psána. Ale o tom až později…

Příběh je spisovatelovou autobiografií, jak již naznačují předchozí řádky. Jsme zavedeni do věznice, kde si James Frey odpykává příslušná léta za své hříchy spáchané na společnosti. Odpočítává poslední dny do svého propuštění a plánuje, kam povede své první kroky. Ze všeho, co jej vábí nejvíce, je náruč jeho přítelkyně Lilly, s níž se seznámil v odvykací léčebně a kterou hluboce miluje. Osud je však nemilosrdný a James nemá šanci se s dívkou setkat, neboť ta po smrti své babičky zakončuje život oběšením. Co si mladík počne s vlastním bytím, ponejprv netuší, ale poté si uvědomí, že je tu Leonard. Postarší chlapík překypující energií a láskou vůči Jamesovi, jehož považuje za syna a s kterým se seznámil v téže odvykací léčebně jako autor s Lilly. Leonard je bezpochyby největší Jamesovou oporou, která ho nenechá padnout na kolena a která je důležitým milníkem jeho života. Nezdráhá se příteli opakovat své názory a pohledy na dané situace, ačkoliv nejsou přijímány zrovna dvakrát nadšeně. Celé vyprávění je sledem událostí, které jsou pro Jamese Freye nezapomenutelné a které mají konkrétní cíl…

Neobvyklý styl úpravy knihy, o němž jsem se zmínila ve druhém odstavci, čtenáře dozajista překvapí. Přímá řeč postrádá uvozovky, což mě zpočátku mátlo, ale po pár stránkách jsem se mezi slovy pronesenými zúčastněnými osobami cítila jako ryba ve vodě. Není používán spisovný jazyk, čímž je dokreslena atmosféra běžných hovorů mezi lidmi, a nachází se zde neustálé opakování. Nesmím také opomenout vulgarismy, které se v titulu vyskytují v přiměřeném množství. Pokud jste ovšem pedantské povahy, jež se „nepatřičným slovům“ úzkostlivě vyhýbá, radím vám dílo odložit. Ačkoliv může tento způsob psaní působit krkolomně až nepřehledně, opak je pravdou. Sám autor říká (a já s ním na sto procent souhlasím): „Čte se jinak než cokoliv jiného, vypadá jinak než cokoliv jiného, používá vlastní gramatiku a unikátním způsobem používá opakování. To všechno je záměrná práce s emocemi čtenáře a způsob, jakým dát najevo své myšlenky a pocity. S bezcennými omezeními by to bylo daleko těžší.“ (Viz stránky nakladatelství Columbus.)

Pokud se mi stále nepovedlo vás nalákat, nechte své oči přečíst malou ukázku z knihy, neboť ta odhaluje téměř všechny stylistické a poutavé prvky…


Kde je Lilly?
Pojďme raději do mé kanceláře.
Já chci nejdřív vidět Lilly, Tome.
Prosím vás, Jamesi.
Já s váma  do žádný kanceláře nepudu. Jen mi kurva řekněte, kde je Lilly.
Skloní hlavu a zhluboka se nadechuje. Pak se mi podívá do očí.
Než vám to povím, chci, abyste věděl, že vás Lilly moc milovala. Pořád o vás mluvila a…
Co se tu kurva děje?
Kouká na mě. Mlčí. Má slzy v očích.
Tak řeknete mi sakra, co se tu děje?
Kouká na mě, kouše se do rtu a zhluboka se nadechuje.
Srdce mi začíná tlouct.
Lilly.
Ztrácí hlas.
Lilly.
Zase to nedořekne.
Lilly dnes ráno umřela.
Zírám na něj. V ruce držím růže.
Cože?
Srdce mi tluče.
Co se jí stalo?
Tluče.
Vzala si život.
Nepřestávám na něj zírat. Moje srdce, moje srdce, moje srdce.
(Ukázka ze s. 32-33)


Román Můj přítel Leonard vydalo nakladatelství Columbus