Recenze: Gabriel García Márquez – Devadesát dnů za železnou oponou

Vytvořeno 9. 3. 2019 0:00

Autor: Eva Lalkovičová

Když se vysloví jméno nejslavnějšího kolumbijského autora všech dob Gabriela Garcíi Márqueze, většina čtenářů si okamžitě vzpomene na tajemný svět Maconda, romány jako Sto roků samoty nebo Láska za časů cholery, avšak málokdo si přitom vybaví i další, neméně podstatnou stránku autorovy tvorby, kterou tvoří reportáže a cestopisy z dob, kdy pracoval jako novinář a zahraniční korespondent. Jedním z takových je i sbírka reportáží z autorovy cesty po východní Evropě, kterou podnikl v padesátých letech a která nese název Devadesát dnů za železnou oponou.

Kniha čtenáři nastiňuje průběh několika týdnů, které García Márquez prožil v zemích východního bloku – Německé demokratické republice, Československu, Polsku, Maďarsku a v srdci Sovětského svazu. Je důležité zmínit, že se nejedná o zápisky z jediné cesty, jak se může na první pohled jevit, nýbrž ze dvou různých cest, jak v doslovu vysvětluje překladatelka Mariana Machová. García Márquez podnikl první výpravu do Československa a Polska koncem roku 1955, Lipsko, východní Berlín, Moskvu a Maďarsko pak postupně navštívil v průběhu roku 1957.

Československo a láska k nylonovým punčochám
Postřehy z těchto cest ohromují svou jedinečnou perspektivou. García Márquez se nikdy netajil svými sympatiemi k levicovým režimům (známé je jeho přátelství s Fidelem Castrem a podpora režimu na Kubě) a kritikou kapitalismem pohlcených západních zemí. I přesto ve svých pozorováních dokáže zachovat nadhled a vnímat nedostatky socialismu či jeho svébytné podoby v té které zemi. Na druhou stranu se jim také snaží porozumět, dokonce je jistým způsobem obhajovat před skeptickým či kritickým západním čtenářem, u kterého předpokládá příkrý odsudek nedostatků socialistického zřízení. Některé západní vlády využívají dvou festivalových týdnů k tomu, aby do země infiltrovaly své špiony s přesnými pokyny. (…) U vědomí toho, že se tyhle věci dějí, snaží se socialistické země – a zcela oprávněně – všechno zařídit tak, aby se delegáti setkali s národem oblečeným do svátečních šatů na tuhle masovou čtrnáctidenní neděli, píše autor ohledně příprav až absurdních rozměrů, které se v Sovětském svazu odehrávají při příležitosti konání mezinárodního festivalu. Hned ale dodává: Netoužil jsem vidět Sovětský svaz učesaný, aby přijal návštěvu. Země, stejně jako ženy, je třeba poznat tak, jak ráno vstanou. (Str. 43).

Neméně zajímavé jsou také pasáže, ve kterých spatřuje jistou podobnost mezi situací ve východním bloku a v Kolumbii. Na balkonech cihlových domů, čerstvě natřených veselými barvami, a ve dveřích obchodů bez výloh si lidé užívali svěžího podvečera. (…) Panovala tu venkovská atmosféra a provinčnost, díky níž jsem zapomněl na těch deset hodin, které mě dělily od kolumbijských vesnic. Bylo to jako potvrzení, že svět je kulatější, než si člověk myslí, a že pouhých patnáct tisíc kilometrů od Bogoty směrem na východ znovu přijede do vesniček v Tolině. (Str. 92).

České čtenáře možná nejvíce zaujme právě část věnovaná Československu a zejména Praze, kterou García Márquez navštívil hned dvakrát a pobyl v ní krátký čas. Specifikem místního socialismu podle něj – a nutno říct, že celkem trefně – je jakási vyrovnanost Čechů se svou situací, a zároveň i nejcitelnější orientovanost na Západ. Praha konce padesátých let je pro novináře na nerozeznání od kapitalistických metropolí. Potloukali jsme se po Praze několik dní a nenarazili jsme na žádný zřetelný signál, ze kterého bychom nabyli dojmu, že nejsme v některém západoevropském městě. (…) Je to jediná socialistická země, kde lidé nepůsobí jako pod stálým nervovým vypětím (…). (Str. 54). Detail, který prozradí neutěšenou situaci, alespoň co se dostupnosti spotřebního zboží týče, jsou pak nylonové punčochy, které si české ženy střeží jako největší poklad.

Nahlížení za oponu ideologie i kultury
Devadesát dnů za železnou oponou je fascinující čtení jak pro oddané čtenáře kolumbijského autora, tak pro ty, které zajímá dramatické dvacáté století a proměny tehdejší společnosti u nás i v okolitých zemích a konfrontace těchto proměn s žitou zkušeností člověka pocházejícího z absolutně odlišného kulturního prostředí.

García Márquez se v reportážích projevuje nejen jako brilantní vypravěč, ale především pozorovatel. Jeho postřehy jsou mnohdy překvapivé a vytváří tak jakési zrcadlo, ve kterém můžeme nahlížet na vlastní minulost. Jevy či události, které jsou nám tak známé a považujeme je za přirozené, najednou získávají pohledem cizince úplně nový význam, vidíme je v novém světle. Kolem osmé si vyndali sáčky se snídaní: tmavý chléb, salám a ovoce. Někteří si otevřeli konzervy. Neměl jsem ani jídlo, ani polské peníze, takže jsem kolektivní snídani sledoval s úpornou touhou, abych byl v Itálii, kde se cestující ve třetí třídě o jídlo dělí se spolucestujícími. Poláci jedli potichu. Zvedali hlavy, žvýkali, a přitom pozorovali moje hodinky s výrazem zároveň prázdným i soustředěným, s jakým sledujeme film. (Str. 61).

I čtení Devadesát dnů za železnou oponou místy připomíná film – obrazy, které García Márquez načrtává, jsou živé, uvěřitelné, často známé, ale zároveň stejně nové, tak, jak byla pro spisovatele nová zkušenost nabytá během kratičkého objevování světa, který zůstal dalších několik desetiletí skryt před cizím zrakem za železnou oponou.

Devadesát dnů za železnou oponou

	Autor	Gabriel García Márquez
	Překlad	Mariana Machová
	Nakladatelství	Odeon
	Místo vydání	Praha
	Rok vydání	2018
	Vydání	1.
	Počet stran	168
	ISBN/EAN	978-80-207-1824-2
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny