Zoufalý boj dítěte o přežití

Takto zní podtitul autobiografie Judy Westwater. Tentokrát to není nějaká známá hvězda, ale „obyčejná“ žena, která v dětství prožila peklo na zemi. Knižní titul Nikdo tě nemá rád vyšel letos v nakladatelství Alpress a jeho autorka Judy Westwater v něm podává prostým a přímým způsobem své osobní svědectví o životě malého dítěte na ulici.

Judith Richardsonová se narodila těsně po skončení druhé světové války 16. května 1945 jako poslední ze tří holčiček. Její nejstarší sestra Mary se o obě své mladší sestry starala krátce po Judithině narození, když jejich matka jednoho dne odešla za svým milencem Paddym, a otec poté, co si uvědomil, že s nimi zůstal sám, odešel taky. Jen štěstím holčičky přežily společně několik týdnů kruté zimy. Tohle byl pouhý začátek mnoha dalších krutých ran, které jí život uštědřil. Život strávený se svým otcem a macechou Fredou, který se spíš více podobal životu otroka namísto života malého dítěte. Malá Judith tak poznává od mala jen nadávky, ponižování, bití a hlad. K těmto už tak otřesným zkušenostem se později přidává i další, a to znásilnění. Judy to však nikdy nevzdala. Po zklamání ze setkání se svou matkou a sestrami, které jí dají jasně najevo, že o ní nemají žádný zájem, se rozhodne odejít někam, kde by se mohla cítit jako doma, do cirkusu. Tam, jak se dovídáme z informací o autorce na obalu knížky, stráví spokojeně a úspěšně svých dalších 20 let.

Co říct po přečtení takové knížky... Ze začátku čtenář dostane dojem, že jde o nějaký neskutečný příběh na bázi dojemných holywoodských filmů, které chtějí jen hrát na city svým čtenářům, protože se přece nic takového nemůže stát a natož jednomu malému dítěti. Už výběr titulu Nikdo tě nemá rád připomíná všechny ty rádoby srdceryvné příběhy, které se snaží nalákat co největší počet čtenářů. Kdo se někdy necítil sám, opuštěn a nepochopen v tomto tak cizím světě? A koho lepšího vybrat pro takový typ příběhu jako hlavního hrdinu než dítě s jeho nevinnou duší? Když si však člověk uvědomí, že jde o skutečné svědectví jedné ženy, lehce pomine často frázovité výpovědi a nijak zvlášť propracovaný styl, protože v tomto případě autorce nejde o nějakou uměleckou hodnotu.

Právě svou přímostí a určitou jednoduchostí se dokáže autorka Judy Westwater ještě více dotknout každého svého čtenáře. Svým upřímným svědectvím se snaží upozornit na krutou skutečnost opuštěných dětí, které musí vyrůstat na ulici. Skutečnost často opomíjenou, ale bohužel i přes nemalý rozdíl mnoha let stále přítomnou pro mnoho dalších dětí na světě. Snad i proto se autorka rozhodla jednou těmto dětem pomoci, a to nejenom svým svědectvím. Založila také nadaci Pegasus Children’s Trust a snaží se pomoci dětem, které se nacházejí ve stejně zoufalé situaci jako kdysi i ona sama.

Ukázka:

„Když jsem den nato ležela na svém lehátku, měla jsem pocit, jako by se ta páchnoucí díra, která se stala mou vězeňskou celou, kolem mě stahovala. Neslyšela jsem vůbec nic, kromě prázdných stěn jsem se neměla nač dívat a zavřené okénko působilo ještě strašněji už jen tím, že tam bylo. Raději bych viděla prázdnou zeď než náznak okna s výhledem ven. I ta trocha vzduchu, který jsem dýchala, mi připadala čím dál řidší a chlorovaná voda ve džbánku chutnala příšerně.
Opravdu jsem si myslela, že se asi zblázním.“

Knihu Nikdo tě nemá rád vydalo nakladatelství Alpress.