Recenze: Roxane Gayová – Hlad – Paměti mého těla

Vytvořeno 14. 12. 2019 1:00

Autor: Petra Darebníčková

Roxane Gayová, vysokoškolská učitelka a americká bestsellerová spisovatelka, má celoživotní problém se svou tělesnou váhou. Kvůli nezdravému vztahu k jídlu to „dotáhla“ až k úctyhodným dvě stě šedesáti kilogramům. S extrémní nadváhou její tělo a psychika bojují celý dospělý život, a jak Gayová upozorňuje hned v úvodu knihy Hlad, příběh jejího těla není příběhem vítězství. Co ji tedy vedlo k napsání tohoto sugestivního intimního textu?

Pod pojmem poruchy příjmu potravy si většinou vybavíme nemoci mentální anorexii a bulimii, které zejména v případě první z nich vedou k dramatickému úbytku tělesné hmotnosti a s tím souvisejícím vážným zdravotním následkům. To, že existují psychické problémy opačného rázu, kdy závislost na jídle vede až k morbidní obezitě, dokládá životní příběh Roxane Gayové.

Kniha Hlad – Paměti mého těla působí jako soubor nedatovaných deníkových zápisků nebo článků z osobního blogu. Autorka jednoduše píše, co jí přijde na mysl. Při výkladu nepostupuje přísně chronologicky a do jejího ich-formou podaného vyprávění vstupují obecná zamyšlení nad postavením obézních lidí ve společnosti a nad dnešním zjednodušeným pojetím ženské krásy. Některé kapitoly jsou tematicky uzavřené, v jedné z nich si například spisovatelka bere do hledáčku americké „hubnoucí“ reality show a celý výnosný byznys kolem redukce váhy. V jiných částech zase popisuje každodenní strasti obézních lidí a jejich zdravotní problémy. Tyto pasáže knihu vzpomínek oživují a dodávají jí na čtivosti.

Čtivost totiž vypravování místy postrádá. Někdy se až nechce věřit tomu, že je Roxane Gayová zkušenou spisovatelkou. Příliš často se nechává unášet svými emocemi, svým rozhořčením, sebelítostí a její myšlenky se neustále točí ve zmateném víru, do něhož vtahuje i čtenáře. Na textu je navíc dost znát, že se jedná o překladovou literaturu, některé věty překypují nadbytečnými ukazovacími zájmeny, jiné jsou krkolomně vystavěné a nedávají smysl.

Tak to učíme většinu děvčat – že musí být štíhlé a drobné. Nesmíme zabírat místo. Má nás být vidět, ale ne slyšet, a když už nás někdo vidí, musí se to mužům líbit a musí to být přijatelné pro společnost.

(GAYOVÁ, Roxane, 2019. Hlad – Paměti mého těla. Praha: Nakladatelství XYZ, s. 21. ISBN 978-80-7597-527-0.)

Zhruba od čtvrtiny knihy se ruka spisovatelky (nebo možná překladatelky) uvolní a text se po jazykové stránce zkvalitňuje, nabývá na výrazové pestrosti a čte se lépe. Přesto by celému dílu neuškodilo obsahově zeštíhlet. Neustále se opakující myšlenky a fráze nudí.    

Kniha Hlad – Paměti mého těla se vyznačuje ryze subjektivním pohledem na realitu. Na bezmála tři sta stranách textu autorka oživuje vzpomínky, které stojí za jejími celoživotními psychickými problémy, zpovídá se ze svých pocitů, místy moralizuje, obviňuje, apeluje. Text je nabitý (možná až „přebitýׅ“) pocity studu, křivdy, nenávisti, vzteku, zoufalství. Příliš emocí, myšlenek, názorů, … Občas máte chuť z vypravěččiny mysli utéct a podívat se na její příběh očima nezaujatého vypravěče nebo jiné postavy. Roxane se nimrá ve svém nitru a ostatní lidé se stávají pouhou kulisou jejího osobního dramatu či příčinou jejích problémů. Autorka zkrátka svá traumata nezpracovala, a nemůže tak čtenářkám přinést odstup a návod, jak se se znásilněním či poruchou příjmu potravy vyrovnat. Na to ostatně několikrát sama upozorňuje.

Roxane se, stejně jako mnoho jiných žen, stala obětí sexuálního násilí a tuto knihu lze chápat jako jakousi její psychologickou autoterapii. Právě obětem znásilnění, do jejichž života vstupují temné stíny minulosti, a ženám závislým na jídle může kniha hodně přinést. Zejména pocit, že v tom nejsou samy, že se s podobnými problémy denně potýká také vzdělaná, emancipovaná, ve svém oboru úspěšná, a navíc poměrně slavná spisovatelka.  

Během čtení se postupně v našich představách modeluje fyzická podoba vypravěčky. Vedle nadprůměrné váhy a výšky je podle autorky z hlediska společenského přijetí komplikací i její rasový původ. Jako dcera haitských přistěhovalců naráží občas kvůli barvě své pleti na projevy diskriminace. Důvodem slovních útoků je však zejména její extrémní váha. A tady se projevuje autorčino špatné uchopení problému. Místo toho, aby se změnila ona sama, chce, aby se změnili všichni ostatní. Její rodiče, partneři/partnerky a nejlépe celá americká společnost. Pocity ukřivdění a sebelítosti se střídají s osobním přiznáním sama sobě i čtenářům, že ke stávající tělesné váze vedla vědomá a záměrná cesta.

V mnoha ohledech může kniha fungovat jako důrazné varování pro všechny, kteří řeší své problémy přejídáním a jimž se váha začíná vymykat kontrole. Roxane velmi otevřeně mluví o všech choulostivých aspektech svého života, zdravotních problémech, o odporu, který cítí k vlastnímu tělu. Prostřednictvím zápisků máme možnost nahlédnout do nitra ženy, která své zranitelné já obalila do mohutné tukové schránky, aby předešla riziku dalšího sexuálního napadení.

Na knižním trhu se čas od času objeví titul zpracovávající téma poruch příjmu potravy, obvykle se však jedná o osobní zpověď anorektičky či bulimičky. Hlad – Paměti mého těla nám dává možnost vcítit se do pozice ženy trpící psychogenním přejídáním a možná také pochopit motivy jejího iracionálního chování. Text je ryze osobní, autentický, i když místy také frázovitý, nadbytečný, příliš poraženecký, „ufňukaný“. Roxane Gayová svým čtenářkám záchranný kruh hodit nemůže, sama se marně snaží dostat ke břehu přes dvacet let, ale svým příběhem přináší inspiraci k sebeanalýze a pátrání po příčinách stávajících psychických problémů.   

Hlad – Paměti mého těla

	Autor	Roxane Gayová
	Překlad	Olga Engelthaler Neumanová
	Nakladatelství	XYZ
	Místo vydání	Praha
	Rok vydání	2019
	Vydání	1.
	Počet stran	295
	ISBN/EAN	978-80-7597-527-0
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny