Recenze: Pavao Pavličić – Škola psaní
- Vytvořeno 14. 1. 2020 1:00
- Autor: Jiří Lojín
Se jménem významného chorvatského spisovatele Pavao Pavličiće se čtenáři už mohli seznámit dříve, naposledy v jeho autobiografickém románu Dixieland (recenze zde). Tento román zavádí čtenáře do Vukovaru minulého století. Díky nakladatelství Runa se s ním můžeme opět setkat. Jeho nová kniha má název Škola psaní.
Přestože je profesor Pavličić jedním ze skutečně povolaných lidí, kteří mohou psaní učit, v tomto případě je škola psaní pouze románovou proprietou. Čtenář, který by čekal, že se něčemu přiučí, by byl zklamán. Autor se v knize vrací do Vukovaru svého mládí, a i když kniha nenese tak výrazné autobiografické rysy jako román Dixieland, přesto se do ní nějak přirozenou cestou dostaly. Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem v ich formě se stal mladý student literatury, vracející se uprostřed školního roku ze Záhřebu do rodného městečka. Mimo jiné ho tam láká bývalá spolužačka Vida. Chce s ní opět navázat vztah, proto se stejně jako ona přihlásí do školy psaní, kterou vede profesorka chorvatštiny na zdejším gymnáziu Ljerka Sitarová. Právě ta svým studentům odhalí existenci stroje schopného navrhnout různé varianty příběhu na základě vstupních dat.
Zpočátku zkoumá Pavao Pavličić myšlenku, kam příběh svého autora vede. A nakolik disponuje autor volností tento směr ovlivňovat. Scéna, v níž profesorka a studenti diskutují nad strojem, autorovi odkrývá prostor pro tyto úvahy a pro nastínění různých variant. Funkce stroje jakousi odpověď dává, i když je otázka, jestli taková odpověď může mít základ ve stroji, který ve skutečnosti neexistuje. Reálná podstata stroje může spočívat ve vyhledávání různých možností, avšak profesor Pavličićmu dává i schopnost řadit je podle kvality. Není to ale samoúčelné, pro román je taková vlastnost stroje funkční.
Dalším prvkem knihy se stalo morální dilema, protože profesorka Sitarová po studentech chce, aby stroj schovali. To by sám o sobě problém nebyl, dilema se v plné šíři rozvíjí vstupem dalších postav na scénu. Jednou je vynálezce a konstruktér aparátu Matko Oštrić, tou druhou tajný policista. Ukazuje se, že by policie mohla stroj použít při politickém pronásledování literátů, protože by byl schopný najít v jejich díle jinotaje, které uniknou omezeným cenzorům.
Hlavní hrdina náhle čelí nutnosti rozhodnout se, jak se strojem naloží. Zničit ho, aby se do rukou policie nedostal? Nebo ho zachovat, protože je jedinečný a s jeho pomocí by bylo možné napsat mnoho výborných literárních děl?
Pavao Pavličić je zkušený autor a jeho knihy nesou punc přesného, až profesorského přístupu k tvorbě. Pečlivě dávkuje lyrickou složku textu tak, aby čtenáře nezahlcovala, přesto v ní najdeme popisy krajiny, zvuků a vůní. Popis míst je natolik sugestivní, že má čtenář pocit, jako kdyby se v nich najednou osobně ocitl. Avšak autor stejně pečlivě pracuje na atmosféře přecházející z trochu banálního popisu studentské lásky k tajemnu a dále až k hrozícímu nebezpečí.
Hrdina knihy je na svůj věk racionálně vyrovnaný a jeho láska nenese groteskní stopy trapné nejistoty ani chvastounského, příliš sebejistého hulvátství. Ve vztahu dvou mladých lidí nejde o drama, to se odehrává v jejich okolí. Pomineme-li odbočky, je příběh poměrně jednoduchý a studenti nemusí po tajemství pátrat příliš horlivě. Skládají ho ze střípků, které sbírají u místních lidí, takže ve scéně, kdy profesorka Sitarová a její milenec Oštrić odhalují historii stroje, je vše už jasné. Jde pouze o jakousi verifikaci toho, co studenti školy psaní už zjistili, zpověď jejich učitelky a jejího přítele jejich pravdivost pouze potvrzuje.
Podstata textu Pavao Pavličiće lze hledat v návratu do rodného Vukovaru i ve vzpomínkách na dobu, kdy literátům zcela reálně hrozilo pronásledování, nejen „obyčejná“ cenzura. Zároveň se však zamýšlí nad úlohou autora při tvorbě a nad vzájemným vztahem mezi autorem a dílem. Pavao Pavličić zcela právem patří ke špičce chorvatské literatury, českému čtenáři mají jeho texty určitě mnoho co říct.
Aktuality
-
Březen 2024 odstartoval svůj běh Knižním festivalem v Ostravě
V prvních dvou březnových dnech proběhl v Ostravě 5. ročník Knižního festivalu. Jako vždy nadšení čtenáři nakupovali knížky, navštěvovali nejrůznější besedy, trpělivě stáli v dlouhých frontách na podpis svého oblíbeného spisovatele nebo jiné známé osobnosti. Mohli se také účastnit dvou živých rozhlasových vysílání.
Číst dál... -
Česká vlna nakladatelství Host
Není sporu o tom, že se nakladatelství Host v průběhu let podařilo pod svou značku shromáždit celou řadu vynikajících českých autorů. Svědčí o tom zájem čtenářů i odezvy v médiích. Host věnuje pozornost propagaci pravidelnou účastí na knižních veletrzích, ale také pořádá samostatné akce. Ta, která je nazvána Česká vlna, představuje čtenářům autory a jejich knihy.
Číst dál...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...