Recenze: Timothy Garton Ash – Rok zázraků

Vytvořeno 22. 5. 2020 1:00

Autor: Marie Svobodová

Vždy, když si čtu o roce 1989, říkám si, jak obrovsky úžasný a úžasně obrovský zážitek to tenkrát musel být. A je mi líto, že jsem se narodila až deset let po revoluci a mohu to znát už jen ze školy a z vyprávění. Timothy Garton Ash měl to štěstí, že tam byl – a nejen v Česku u jednání v Laterně Magice, ale také u prvních svobodných voleb v Polsku, ve znovusjednoceném Berlíně i na pohřbu Imre Nagye v Budapešti.

Kniha Rok zázraků přináší čtyři reportáže, jednu z každé z revolučních středoevropských zemí  – Československa, Polska, Maďarska a východního Německa. Ash byl u toho, když se Leszek Balzerowicz stal polským Ludwigem Erhardtem, když Viktor Orbán poprvé vystoupil na Náměstí Hrdinů, když východní i západní Němci volali „Wir sind EIN Volk!“ a když Marta Kubišová zpívala koncert „pro všechny slušný lidi“. Musel to být pro něj působivý rok, skutečný „rok zázraků“. Díky reportážím můžeme aspoň zprostředkovaně mít pocit, že jsme to všechno zažili s ním.

Ash byl v roce 1989 bezpochyby mužem na správném místě. Byl nadšený revolučním děním v zemích střední Evropy a protože v nich měl dostatek známých, dokázal se vždy dostat tam, kde se zrovna něco dělo. Tohle samo o sobě by ale nestačilo, navíc disponoval jakožto profesor evropských studií výbornou znalostí historie a společnosti zemí, které navštěvoval. Události, kterých byl svědkem, tedy nejen poutavě popisuje, nýbrž také zasazuje do širší perspektivy a snaží se je interpretovat.

A právě tyto dvě charakteristiky jejího autora dělají knihu tak zajímavou – Ash se občas nechá strhnout velikostí okamžiku a popisuje výjevy plné emocí, následně však vyprávění zbrzdí, aby vysvětlil důležité historické či společenské spojitosti. Je ideálním spojením akademika a nadšeného revolucionáře. Když popisuje události, kterých byl svědkem, čtenář má nejen pocit, jako by tam byl s ním, ale také do jisté míry skutečně rozumí tomu, co se stalo a proč. S nadsázkou by se dalo říct, že je to ta nejpoutavější učebnice, která kdy vyšla.

Kromě čtyř reportáží ze čtyř středoevropských zemí má kniha dokonce tři závěry. Prvním je esej, který Ash napsal spolu s reportážemi. Zamýšlí se v něm nad podmínkami, ze kterých revoluce vzešla, a krátce také nad tím, kam se národy střední Evropy budou ubírat dál. Už tenkrát samozřejmě věděl, že nadšení revoluce zákonitě vyprchá, že budování demokracie nebude snadný úkol a že ho bude provázet mnoho problémů. Zajímavé je, že spíše než na občanských společnostech v jednotlivých zemích, záleží podle Ashe osud střední Evropy více na tom, s jakou vřelostí a ochotou je přijme Západ. Tak trochu rána pro naše ego, určitě však podnět k zamyšlení.

Druhý esej, který Ash napsal v roce 1999, je spíše takovým krátkým mezistupněm. Snaží se popsat bezprostřední dopady revolucí, je však ještě příliš brzy na vyvozování jakýchkoli hlubších závěrů (což je ostatně možná i dnes).

Třetí esej (který jste mohli číst v listopadovém speciálu Respektu) napsal Ash ke třicátému výročí revolucí – tedy minulý rok. Hned v prvním odstavci mluví o Andreji Babišovi, po něm nastupují na scénu Viktor Orbán, Právo a spravedlnost a AfD. Když se pak dále zmínil o oligarchismu či o urputném boji našich politiků proti uprchlíkům a LGBT+, vyjmenoval de facto téměř všechno, co dnes liberálně smýšlejícího občana Střední Evropy trápí. Nešetří kritikou, určitě ale také nelamentuje a celkové vyznění eseje není negativní. Naději vidí v odkazu revoluce a v boji za svobodu, který ve společnosti stále přetrvává.

Boj za svobodu nikdy nedospěje ke konečnému vítězství. Každá generace ho musí svádět znovu.[1]

A to my budeme.

Úryvek – první polské svobodné volby:

Kolem poledne stály všude dlouhé fronty. „Nediv se, je po mši,“ znělo vysvětlení, když jsem se ptal, proč jsou fronty tak dlouhé: způsobila to mše a složitost volebních procedur. Někteří rodiče přišli rovnou od prvního přijímání a vedli s sebou děvčátka v dlouhých bílých šatech. První přijímání a první volby. A nejen pro děti.

„Ano, pane,“ svěřil se mi jeden ne zrovna mladý pár. Drželi se za ruce a uculovali se: „Jsou naše první!“ Za řekou ve čtvrti Praga, jakémsi varšavském Bronxu, se školáci přišli podívat do svých tříd, proměněných ve volební místnosti. Škola demokracie. V rukou nesli srolované špinavé volební plakáty, které strhli ze zdí na památku.

Na chodbě ke mně přistoupil starší muž, z něhož čišela nejistota. „Promiňte,“ řekl, „Byliński je náš?“ Ano, odpověděl jsem, náš. Škrt, škrt, zaskřípělo pero, jak vyškrtával celou národní kandidátku, mumlaje si: „Mám jich za ty roky po krk…“ Pak si vzal růžový lístek. „A Findeisen je taky náš?“ Ano, taky.

„A Trzeciakowski, kde ten je?“ Pečlivě jsme spolu prošli celý hustě potištěný seznam. Pak se přede mou objevil udivený tajemník volební komise a nervózně a útočně se mě zeptal:

„A vy tu hrajete jakou roli?“ Asi jsem měl odpovědět: „Agenta imperialismu.“ [2]

[1] Rok zázraků, Timothy Garton Ash, Praha 2019, vydání: 3. ISBN:978-80-7260-433-3 str. 196

[2] tamtéž str. 30

Název knihy: Rok zázraků

Autor: Timothy Garton Ash

Editor: -

Překlad: Miroslav Drozd

Nakladatelství: Prostor, nakladatelství, s.r.o.

Místo vydání: Praha

Rok vydání: 2019

Vydání: 3.

Počet stran: 200

ISBN:978-80-7260-433-3

Ediční řada: -