Recenze: Vladimír Merta – Popelnicový román

Vytvořeno 8. 8. 2020 1:00

Autor: Jiří Lojín

Vladimíra Mertu znají lidé mé generace především jako originálního písničkáře, s nímž jsme se potkávali na folkových koncertech a rádi poslouchali nejen jeho písničky, ale i to, co vyprávěl během přestávek mezi nimi. V současné době ho můžeme zažít i jako autora knih, nejnovější název nese Popelnicový román.

Ještě jednou se vrátím do socialistické minulosti, kdy jsme na folkových koncertech číhali na každé slovo, která bylo možné interpretovat jako protest proti režimu, vzpouru, kterou jsme si mohli z malé části přivlastnit a cítit se tak trochu a na okamžik jako hrdinové. Samozřejmě to bylo absurdní, stejně jako byla absurdní celá ta doba. Povídání folkařů byla v určitém smyslu zajímavější než písničky, ty jsme vnímali jako něco známého, co nás s nimi spojuje. Samozřejmě, že všechny narážky musely být řečeny nepřímo. Vladimír Merta toto umění podmíněné srozumitelnosti velmi dobře ovládal a odráží se i v textech jeho písniček. Na to jsem si vzpomněl, když jsem se začetl do jeho Popelnicového románu. A váhal jsem, zda jde v tomto případě pouze o podmíněnou srozumitelnost, či snad dokonce o úplnou nesrozumitelnost. V takovém případě lze text velmi příhodně zařadit do škatulky označené postmoderní literatura. A pokud by Popelnicový román Vladimíra Merty postmoderní literaturou nebyl, co už by jí bylo?

V první řadě – Vladimír Merta nepíše jen Popelnicový román, ale píše i o Popelnicovém románu. Vytváří dvě roviny, které se stýkají, ale jejich hranice není přesně rozlišitelná. Pro postmodernu je typické, že ruší hranici mezi postavou a autorem, alternují a vyměňují si role. V Mertově případě není ani přesně určitelné, jestli hrdinové, které pojmenovává rozdílnými jmény, jsou různí, či stejní lidé či dokonce autor sám. 

Celý román je psán krátkými, údernými větami, připomínajícími proklamace či hesla. Působí jako parodie na verbální exhibice, jako když se člověk ocitne ve společnosti samolibého intelektuála, který nemluví, ale konstruuje věty. Vladimíra Merty si nesmírně vážím, proto doufám, že skutečně jde o parodii, zvláště když se v textu objevuje i jméno spisovatele, který je prototypem takového stárnoucího intelektuála. Naprostá většina takových vět, pokud je podrobíme objektivnímu průzkumu, vyznívají jako prázdné, nic neříkající nesmysly. Váhu jim dává pouze osobnost člověka, který je pronáší.

Popelnicový román je složitý, mnohovrstevnatý text, ale vychází z jediné – ústřední – reality, teprve posléze se rozděluje (třepí) na mnoho dalších. Od undergroundové, odehrávající se v kotelně, přes univerzitní ke konspirační. A mnoho dalších. Orientovat se v textu není jednoduché a mnoho přechodů mezi jednotlivými dějovými rovinami je potřeba aproximovat a nelpět na logických vazbách.

Možná, že román Vladimíra Merty není to, co od něj čtenáři očekávají, přece jen žijeme v době, která přeje knihám, které jsou srozumitelné, mají jednoznačné poselství a poskytují instantní moudra, o nichž není potřeba přemýšlet. Nic takového v Popelnicovém románu nenajdeme. Najdeme v něm podobný chaos, jako když hrábneme do skutečné popelnice. Pak můžeme přemýšlet nad tím, co jsme vlastně našli.

Název: Popelnicový román

Autor: Vladimír Merta

Nakladatelství: Galén 

Vydání: 1.

Rok vydání: 2020   

Stran: 503

ISBN 978-80-7492-472-9