Recenze: Ljudmila Petruševská – Nezralé bobule angreštu

Vytvořeno 12. 10. 2020 0:00

Autor: Jiří Lojín

Ljudmila Petruševská patří mezi ty ruské autory, kteří mají českému čtenáři co říct. Ne ve smyslu, že bychom sdíleli podobnou zkušenost, ale nabízí nám necenzurovaný pohled na společnost, kterou jsme měli podle minulých politiků sledovat a učit se od ní. Kniha Nezralé bobule angreštu, kterou vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, takovou sondou do sovětské společnosti je.

Útlá kniha obsahuje čtyři autobiografické povídky, jejichž hlavním tématem je dospívání v problematické společnosti Sovětského svazu válečných a poválečných let. Hlavní hrdinka, která má silně autobiografické rysy, není typické bezprizorné dítě. I když svým způsobem smysl tohoto slova naplňuje, protože vychází a výrazu „bez prizora“, to znamená „bez dozoru“. Děvče sice oficiálně dozor má, i když matka utekla do Moskvy, aby mohla studovat, ale prakticky vyrůstá na ulici.

Mohlo by se zdát, že jde o selhání rodiny, takže kritizovat státní zřízení nemá praktický smysl, ale v tomto případě selhává i stát. Dalo by se také říct, že jiné státy se v té době o sociální politiku také příliš nestaraly, avšak sovětská společnost s úporností sobě vlastní líčila život v ní jako ráj na zemi a existenci lidí na pokraji vytrvale zapírala.

Čtyři texty obsažené v knize – Holčička z hotelu Metropol, Nepotřebná, Sněženka a Nezralé bobule angreštu – jsou sice do jisté míry chronologicky řazené, takže v nich lze mapovat životní úseky hlavní hrdinky, ale také se prolínají. Je poznat, že autorka je nepsala jako kapitoly příběhu, ale jako nezávislé prózy. Mají však společný znak a tím je osamělost, již dívka prožívá. Na jedné straně je v ní i touha někam patřit, ale také vzdor, který jí v tom brání.

Principy, které sovětská společnost proklamovala, zdůrazňovaly zapojení do kolektivu, šťastnou budoucnost plnou smysluplné práce a uspokojení potřeb pracujícího člověka. Tomu měla odpovídat i výchova dětí – komplexní vzdělání vedoucí opět k výše uvedeným cílům. Realita popisovaná Ljudmilou Petruševskou je úplně jiná. Pronásledování, kolektivní bydlení, nesmírná chudoba spojená s nemožností sehnat i základní potřeby, všudypřítomné fronty. To byl svět dospělých. Pro svět dospívajících dětí jako byla hrdinka textů navíc život na ulici, bezohlednost a surovost vrstevníků, nevšímavost okolí. Místo představy spolupracujícího kolektivu nabízí autorka představu lidské smečky, v níž vládne zákon silnějšího, smečky, jejímž základním instinktem je lov.

S textem autorky jsme se na stránkách VašeLiteratura.cz setkali, její novela Čas noc (recenze zde) , popisuje sovětskou realitu stejně působivým stylem, svědčícím o tom, že ji sama autorka prožívala intenzivně, to znamená, že si musela prožít všechny těžkosti, o nichž píše. Nejde o fikci, ale o umělecky ztvárněnou skutečnost s velmi expresivně vyjádřenými emocemi.

Rusky psaná literatura se u nás tradičně poněkud přehlíží, ať už je to z důvodu přetlaku té západní, anebo z určitého odporu, který cítíme po době, kdy jsme se Sovětským svazem měli setrvat na věčné časy. Je to škoda, protože se v ní dají najít opravdu výjimečné texty, jako je to například v případě Ljudmily Petruševské. Díky nakladatelství jako je Pistorius & Olšanská se však přece jen k českému čtenáři dostávají.

Název: Nezralé bobule angreštu
Autor: Ljudmila Petruševská
Překlad: Erika Čapková
Nakladatelství: Pistorius & Olšanská
Rok vydání: 2020
Vydání: 1.
Počet stran: 160
ISBN 978-80-7579-082-8