Recenze: Marlena de Blasi – Antonia a její dcery

Vytvořeno 1. 4. 2021 1:00

Autor: Alena Lochmannová

Kdo by neměl rád Toskánsko, výjimečný kraj, kam se jezdí za aktivním odpočinkem, agroturistikou a za kulturou. Ale přemýšleli jste někdy o minulosti Toskánska? O místních? O lidech zocelených válkou, se svou specifickou kulturou, která nenechá nikoho chladným, i když vám zpočátku chladná dost možná připadá. Pokud chcete pochopit náturu obyvatel Toskánska, jejich drobné každodenní sváry a poznat jeden nezapomenutelný příběh, Antonia a její dcery je pak knihou pro vás.

Autorka knihy, Marlena de Blasi, vypráví svůj vlastní příběh. Příběh, který začíná autorskou krizí. Nedaří se najít nápad, a tak nachází útočiště v lesním domku uprostřed ničeho, kam za ní její manžel jezdí pouze o víkendu. Má v plánu psát, v klidu a tichu, který tolik potřebuje. A pak se seznámí s Antonií, ženou, kterou její pověst předchází. Zprvu velmi nepřátelská a nerudná Antonia si Marlenu dobírá, nemá ráda cizince, především Němce nenávidí z celé duše. Marlena to s ní nevzdává a postupem času, v běžné denní rutině mezi psaním a touláním se po toskánském venkově, k sobě tyto dvě ženy najdou cestu. Krkolomnou, plnou prudkých zatáček, ale přesto ji najdou. A pak začíná Antonia vyprávět svůj příběh. Skutečný příběh, který Marlena na stránkách své knihy zaznamená. Změní jména i místo, ale děj zůstává. Krásný i bolestný. Rozhodně nezapomenutelný. Takový, o kterém budete přemýšlet ještě dlouho po dočtení knihy.

Když jsem sáhla po knize Antonia a její dcery, byla jsem do jisté míry skeptická. Nesuď knihu podle obalu, říká se, ale stejně, zjevně to nebyl můj oblíbený žánr, jímž je krimi, ale něco docela jiného. Snad to nebude příliš utahané. Snad to nebude příliš romantika. No, nebylo. Uvítala jsem změnu prostředí a děje i autenticitu a opravdovost. Pokud bych měla popsat příběh jako takový, právě slovo opravdový by bylo to nejvhodnější. Příběh bez příkras, vyprávěný z úst ženy, která ho žila, psaný ženou, která ho vyslechla. Byla to pro mě kniha, při které jsem měla možnost přemýšlet a užívat si emoce, které ve mně vyvolávala. Celou bohatou paletu emocí. Protože přesně taková tato kniha je, působí na všechny smysly a hraje i na ty nejtenčí struny lidské duše.

Tempo knihy je pozvolné, pro někoho může být první část možná až příliš pomalá. Marlena popisuje svůj nový domov, svůj vztah s partnerem i práci, píše o Toskánsku s velkou láskou a nadšením, o místních lidech a ano, o místní kuchyni. Právě jídlo je velkým tématem knihy, jídlo současnosti, ale i minulosti, společná příprava pokrmů ženami v kuchyni, čilý ruch a řinčení pokliček. Krásně to dokresluje atmosféru. Nemyslím, že bych z receptů, které autorka na závěr uvádí, někdy něco zkusila, i když nikdy neříkej nikdy, ale moc ráda jsem nakonec zjistila (kdybych se podívala na závěr knihy, zjistila bych to už dříve a přelistovala tak pravidelněji), co se skrývá za často neznámými názvy pokrmů.

Tím, že autorka vypráví skutečný příběh, jsou i postavy v knize reálné. Se všemi svými silnými, ale i slabými stránkami. Čtyři generace nebojácných a houževnatých toskánských žen. Jsou to ženy tvrdohlavé, ale zároveň citlivé, milující i svárlivé. Jsou to prostě Toskánky. Spojuje je rodinné pouto, společná krev, ale mnohé z nich neznají celý příběh, který provází nejstarší z nich, pro některé matku, pro jiné babičku… Antonii. Proč tak nenávidí Němce? Co se jí stalo za války, že o tom nechce mluvit? Starší dcera má jen útržky vzpomínek, které jsou i po letech v mlze velmi děsivé.

A pak Antonia začne vyprávět. A dynamika příběhu se najednou změní. Listujete knihou, otáčíte stránky a příběh ubíhá. Jsou místa, která vám vyčarují úsměv na tváři i ta, která když čtete, potřebujete při nich hluboký nádech a zamyšlení. Jsou místa radostná i bolestivá. A vy čtete dál. Knihu, která je vzpomínkou na výjimečný život výjimečné ženy se zvláštním charakterem formovaným nelehkým osudem. Přesto je kniha především plná radosti ze života, radosti z přítomného okamžiku. Protože pokud něco hlavní hrdinky příběhu umí, tak žít tady a teď. Mohli bychom se od nich učit.

Na knize mi možná trochu vadilo množství italských výrazů. To bude ale tím, že italsky neumím. A byť to působilo místy rušivě, na druhou stranu to přidávalo na autenticitě. Dost možná to podtrhlo uvědomění, že porozumět jiné kultuře nemůže dost dobře, dokud s ní nesdílíme jeden stůl, nedělíme se o jídlo a nevaříme, neznáme jazyk a v jazyce jí vlastním si nevyslechneme příběhy místních. Přesně takový je příběh Antonie. Příběh místní ženy, na který jen tak nezapomenete.

Ukázka z knihy:
„Signora?“ Otočím se a nahoře nad sebou rozeznám její obrys, sedí na jedné z kamenných laviček, kde jsme byly včera s Filippou.
„Zůstaň, kde jsi,“ varuje mě, a v tom okamžiku oblohu zalije narůžovělá záře ve všech odstínech červené.
Chvíli nato vyšplhám za ní. Podá mi malou skleničku s espressem a poplácá místo na lavičce vedle sebe. Raději postojím, řeknu. Zvedne ruce, hubenými prsty si vytáhne želvovinovou sponku z neupraveného drdolu a rozpustí si vlnité prokvetlé vlasy. Odhrne si z očí prošedivělý pramen, který jí vítr vmetl do tváře. V ledové modři jiskří stříbrné střípky. Kolem pasu má starý opasek z černé kůže, a sobě obvyklé hnědé šaty, jen o něco hrubší a obyčejnější než ty z večera. Z opasku visí malé kapsy a v nich nůžky, zahradnická lopata a nůž. Zvláštní šperky. Sedí na kamenné lavičce, upravuje si vlasy a vypadá, jako kdyby se z té scény zrodila, domorodá květina. Tohle je její místo. Patří sem a to místo patří jí. Zasměje se, patrně jen tak z radosti, tváře má zbarvené ne do červena, ale do hněda, jako pálené dítě.
„Projdeme se?“ pozve mě. (DE BLASI, M. 2020. Antonia a její dcery. Ed. J. Fořtová. Přel. S. Dembická. Brno: Jota, s. 98.)

Název knihy:     Antonia a její dcery 
Autor:     Marlena de Blasi
Překlad:     Simoneta Dembická
Nakladatelství:     Jota
Místo vydání:     Brno
Rok vydání:     2020
Vydání:     První
Počet stran:    240
ISBN:     978-80-7565-774-9