Recenze: Megan Abbottová – Podej mi ruku

Vytvořeno 29. 3. 2021 0:00

Autor: Alena Lochmannová

Vystoupat až na samotný vrchol vyžaduje značné úsilí, stejně takové úsilí ale často chce předejít následnému pádu. Také Kit Owensová vystoupala ve svém oboru vysoko. Snad díky svému zapálení, nebo dost možná díky své spolužačce Diane Flemingové, která byla stejně záhadná, uzavřená a ambiciózní. Nečekané setkání po letech ale není tím, v co Kit doufala.

Kit Owensová žije zvláštní život. Prostředí laboratoře vyžaduje mnohé, pracovat do úmoru, prakticky se vzdát soukromého života. A nyní jde o hodně. Kit má možnost stát se jednou z vyvolených v rámci nového výzkumného projektu, na který laboratoř získala grant. Nad celým laboratorním týmem tak visí otazník. Protože každý chce být součástí tohoto týmu, ale místa jsou jen dvě. Jak moc zamíchá kartami příchod nového člena týmu, dávné Kitiny přítelkyně a spolužačky ze střední Diane Flemingové, kterou pověst výborné vědkyně předchází? Mohlo by se to zdát jako báječné shledání po mnoha letech a možnost vytvořit znovu neporazitelnou, ctižádostivou dvojici, ostatně stejně tak to bylo na střední škole. Až do okamžiku, kdy se Diane svěřila Kit se svým tajemstvím. To jejich přátelství zničilo a pro Kit je tak shledání po letech spíše špatným snem.

Megan Abbottová zasadila svůj román do velmi atraktivního prostředí. Laboratoř je místo neokoukané, mně osobně až fascinovalo, s jakou intenzitou jsem si toto prostředí včetně spletitých vztahů a touhy po úspěchu dokázala představit. Bylo to příjemné oživení všech venkovských osad a velkoměst, která se mi po sérii psychothrillerů už zajídala. Na druhou stranu lze ale konstatovat, že laboratoř není jediným místem, kde se příběh odehrává. Do značné míry se totiž odehrává v hlavě hlavní hrdinky, Kit. A to je možná ještě zajímavější.

Celý příběh sledujeme z perspektivy Kit. I kdybychom byli schopni vytvořit nějaký stereotyp hlavní hrdinky psychothrilleru, pak by se mu Kit ani vzdáleně nepřibližovala. Pokud bych ji měla popsat jedním slovem, zvolila bych slovo „jiná“. Nejspíše se nezařadí mezi mé oblíbené postavy, ale rozhodně mezi ty, které si budu dlouho pamatovat. Je přemýšlivá, své sebevědomí si musela tvrdě vydřít, ale je zároveň osamělá, tak trochu lapená mezi všemi těmi mikroskopy a bílými plášti, ve svém soukromém vesmíru, kterému je chvílemi vcelku těžké porozumět. Snad proto je tak zajímavý. Svou povahou právě ona a Diana zastíní všechny ostatní charaktery, jako by ani nebyly, dočtete a vzpomenete si letmo na jednoho, dva, ale na Kit s Dianou hned tak nezapomenete.

Abbottová si dává ve své knize Podej mi ruku doslova načas. Zápletka je zajímavá, ale tempo knihy velmi pozvolné, především pak v první polovině knihy. Autorka se snaží nebýt povrchní a vykreslit temnotu lidské duše do nejmenšího detailu. Často se točí kolem filozofického rozjímání hlavní hrdinky, přemýšlení o minulosti i budoucnosti, kdy sama sebe považuje za oběť. Ale je tomu tak opravdu? Autorka nedává čtenáři nic zadarmo, píše mlhavě, v náznacích, čtenář by se tak rád domýšlel, ale vlastně váhá, jakým směrem nechat své myšlenky plynout.

V poslední třetině kniha nabere na dynamice, čtenář má pocit, že se konečně něco děje, i když některé momenty jsou opravdu těžko uvěřitelné. A závěr? Nechť posoudí každý sám. Některé dílky zapadnou na své místo, vyplynou na povrch odpovědi na dříve položené otázky. Někomu může závěr připadat jako perfektní vyvrcholení. Jiný bude stále něco postrádat. Ať tak či onak, já osobně po odložení knihy potřebovala pár dní na tzv. usazení, nebylo tak jednoduché sáhnout po další knize v pořadí. Snad kvůli té atmosféře knihy, snad kvůli bolestem v ní vykresleným anebo možná proto, že byla opravdu spíše příběhem, který se odehrával v hlavě hlavního hrdiny.

Ukázka z knihy: 
Zajedu ke krajnici a půl hodiny sedím na kapotě a snažím se rozpomenout, snažím se zatlačit vše ostatní do pozadí, snažím se odvrhnout Dianin tišící dech na tváři, v uchu, její hlas plný náznaků (Musíme teď držet při sobě). 
Ale proč bych jí měla věřit? Copak se dá věřit vrahovi?
Ty jsi odteď taky vrah, Kit.
Neměla jsem to v hlavě v pořádku, představuju si, jak někomu říkám, policistovi. Vůbec mi to nemyslelo. Měla jsem hned zavolat záchranku. Neměla jsem to v hlavě v pořádku. Prostě jsem udělala, co mi nařídila. Ale nikomu jsem neublížila.
Uvnitř, kdesi hluboko, to ucítím. Vinu, jíž se zachvějete, když někdo, s kým jste se neshodli, kdo vám stál v cestě, kdo vás chytil do pasti nebo to tak přinejmenším působilo, náhle zmizí. Zemře.
Jenže potom se mé myšlenky stočí k Alexovi. Alexovi takovému, jaký býval, tomu okouzlujícímu muži, flirtujícímu chlapci, jeho otevřenému hrdlu přímo před mýma očima. Udělala jsem dost pro to, abych ten příval krve zarazila? Abych jeho rozpustilé srdce zachránila?
Alex, ruce přiložené k hrdlu, jeho skřípavý hlas. Tys mě zabila, tys mě zabila, tys mě zabila.
Ach, Alexi, pomyslím si. Chudáku Alexi. (ABBOTTOVÁ, M. (2020). Podej mi ruku. Ed. K. Belková. Přel. R. Knotková. Brno: Jota, s. 192)

Název knihy: Podej mi ruku
Autor: Megan Abbottová
Překlad: Radka Knotková
Nakladatelství: Jota
Místo vydání: Brno
Rok vydání: 2020
Vydání: První
Počet stran: 349
ISBN: 978-80-7565-737-4