Prouza v novém románu píše o Hitlerově tužce i o padlém andělu

Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka, tak se jmenuje nový román českého spisovatele a novináře Petra Prouzy, který v letošním roce vydalo nakladatelství Fragment. Prouzův román v jednotlivých útržcích, z nichž si musíte jako z mozaiky poskládat ucelený děj, vypráví životní příběh Davida Kalura, na jehož pozadí se setkáte s barvitým líčením společenských a politických změn v rámci Československa, České republiky, Německa i Finska.

V „mozaikovém“ románu, při jehož čtení musíte disponovat značnou dávkou trpělivosti, neboť si autor zjevně libuje v natahování děje a rád čtenáře napíná, se seznámíte nejen se samotným Davidem Kalurem, ale také s jeho rodinou, přáteli i s jeho náhodnými či trvalejšími známostmi. Prouza v románu čtenářům osvětluje rodinné kořeny Davida Kalura. David je po matce Čech z Polabí, ze strany Kalurů pak směs tzv. Prajzáků z pomezí Slezska a Polska, jeho žilami dále koluje krev moravská, židovská, německá, finská i švédská. 

Román Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka vypráví příběh o tajemném poselství Hitlerovy tužky, jež sehrála důležitou roli v životě Davidova dědečka Antona, kterému zachránila život, ale i v životě samotného Davida Kalura, jemuž odpověděla na zásadní otázky táhnoucí se jako rudá niť jeho pozdním životem: Kdo jsem? Kde je moje místo?

Poselství Hitlerovy tužky spolu se záhadným obrazem padlého anděla, kterého na nosítkách nesou dva čtrnáctiletí chlapci, z nichž jeden jako by z oka vypadl mladému Davidu Kalurovi, hlavní postavu románu dohnalo k pátrání po jeho skutečné identitě a rodinných kořenech. Odpověď na otázku týkající se vlastní totožnosti David nalezl až v dalekém Finsku, kam ho dovedl právě záhadný obraz padlého anděla.

David se spolu se svými přáteli Richardem a Karlíkem hrdě hlásil ke Spolku ctitelů katastrof. A to z několika důvodů. Jako malému chlapci mu na konci druhé světové války zemřel otec. Později jej potkala další osudová rána – zabila se mu manželka Renata, když jela autem pro nedostatkové dlaždičky, jimiž si chtěli obložit koupelnu v bytě. David zůstal sám s dcerou Denisou, která se mu ovšem v průběhu let odcizila, a tak se z Davida na konci jeho života stal spíše samotářský člověk. 

Třešničkou na dortu byla skutečnost, že David Kalur na stará kolena oslepl na jedno oko. Uvědomil si tak, že konec života se blíží, a proto se rozhodl splnit slib, který dal svému dědečku Antonovi na smrtelné posteli – a to rozluštit tajemství obrazu padlého anděla a najít odpověď na otázku, kterou dal kdysi dědu Antonovi Adolf Hitler.

Během čtení románu Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka máte pocit, jako byste četli příběh, který se opravdu udál. Autenticitu románu dodává nejen začlenění děje mezi reálné události 20. století (v románu se například mluví o událostech druhé světové války, únorovém převratu v roce 1948, 50. letech 20. století, pražském jaru, příjezdu vojsk varšavské smlouvy roku 1968 nebo o sametové revoluci), ale také to, že v románu vystupují významné osobnosti české společnosti (například Jan Werich, Václav Havel, Emil Zátopek, Ladislav Fuks nebo Milan Kundera), které Petr Prouza zachytil ve zdánlivě autentických situacích:

„Jednou jsem si kupoval cigarety ve stánku, který tehdy býval v minipasáži na Národní třídě mezi jazykovou školou a tehdejší Redutou, kam jsme také chodívali do divadla Paravan. Nějakým omylem přišla do Prahy dodávka lahodných egyptských cigaret Cleopatra s bílým filtrem. Prodávaly se na tehdejší dobu za horentní sumu snad patnácti korun a já si právě rozmařile kupoval jednu krabičku, když se za mnou vynořil živý a hřmotný Jan Werich.
Poodešel jsem na dva kroky a dával si vzácnou krabičku pečlivě do aktovky.
Werich zahalekal na trafikanta: – Tak jsem tedy! Máte to pro mě připravený?
Muž ve stánku nadšeně souhlasil a začal Werichovi nevelkým prodejním okénkem strkat karton cleopater za kartonem a ten je štosoval na skleněný parapet, který se však hnedle zaplnil.
Tu na mne Werich pohlédl a povzbudivě se zeptal: – Mladý muži, mohl byste mi pomoci? Noste to do toho taxíku!
Samozřejmě jsem přitakal a rychle jsem kartony odnášel do černé taxikářské volhy, která čekala u chodníku. Nakladl jsem na zadní sedadlo určitě takových dvacet kartonů.
Když Jan Werich zaplatil, přišel k autu, jeden karton vyndal zpátky a vrazil mi ho do ruky.
– Děkuju a pěkný pokouřeníčko!
Ještě mi potřásl rukou a odfrčel.“
(Petr Prouza: Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka, s. 20-21.)

Nový román Petra Prouzy Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka mě osobně velice nadchnul a mohu vám ho k přečtení jenom doporučit. Jste-li milovníci záhadných, neklasicky pojatých příběhů a rádi se necháte napínat, je to ta pravá knížka pro vás.


Knihu Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka vydalo nakladatelství Fragment.