Recenze: Kateřina Hájková – Světlo naděje

Vytvořeno 26. 6. 2021 1:00

Autor: Jiří Lojín

Kniha Světlo naděje mladé východočeské spisovatelky Kateřiny Hájkové přináší řadu povídek, které sice nesvazuje žádná pevná koncepce, přesto však mají mnoho společného.

Autorčiny texty jsou vždy velmi osobní, vycházejí z její zkušenosti, jak se zdá, skutečně prožité, nebo zprostředkované četbou či návštěvami míst, na nichž lpí otisk děsivé minulosti. 

Sbírku otevírá povídka Nezvaní hosté, v níž připomíná jednu ze stinných stránek našich dějin – vyhnání Němců po druhé světové válce. Nesnaží se o vyrovnání se s pocitem viny, naopak, rodina, jejichž dům chtějí bývalí majitelé navštívit, je vnímá jako vetřelce. Tento postoj je uvěřitelnější, než by býval pokus o řešení konfliktu.

Podobně civilní postoj můžeme vnímat i v další povídce nazvané Dědeček Bedřich, která by se dala charakterizovat často vyslovovanou větou: děda byl komunista, ale hrozně hodnej člověk. Tuto větu můžeme chápat různými způsoby, buď jako subjektivní dojem, podobný, jaký mohla mít rodina velitele koncentračního tábora, nebo jako vystihnutí povahy člověka, který z nějakého důvodu přilnul ke komunistické ideologii, ale podařilo se mu v životě vyhnout se volbě mezi dvěma zly.

Z historického konceptu se poněkud vymyká Odpovědnost, jejímž tématem se stala psychická zátěž, negativně působící na schopnost odvést výkon a přenos tohoto stavu na zvíře. Navíc do ní autorka vložila i problematiku stáří. Je škoda, že právě v této povídce se na několika místech vyskytují konstrukce typu „Haničky Silvestr“.

V některých povídkách se vyskytují mystické detaily, jako například ve Strážci světla, který je stejně osobní jako ostatní texty, přestože je psán v er-formě.

V povídkách Zázrak na Calton Hillu, Svobodu si člověk nese v sobě a Hororový cirkus aneb malá studie strachu intimní ráz ještě graduje. Žádost o ruku, zkušenost z autorského čtení a strach, vyvolaný návštěvou dryjáčnického představení, se od historických témat odchylují. Autorka nerozlišuje mezi významem události ovlivňující celý svět a té, která je významná pro ni osobně, což je pochopitelné relativní vnímání skutečnosti.

V dalších povídkách (Třetí dítě, Přítel z Mikulova) se hlouběji zabývá tématem druhé světové války, historie vyhlazení Ležáků a holocaustu. V povídce Muž z fotografie zachází autorka ještě dál, k pokusům na lidech, odehrávajících se v koncentračních táborech. Působení textu, obsahujícího otřesná fakta, poněkud oslabuje opakování některých vět.

Jiný, i když také nesmírně vážný námět si autorka zvolila pro povídku Smíření a odpuštění. Mnoho lidí má pocit, že téma sexuálního násilí je aktuální zejména v současné době. Tento dojem je však vyvolán větší medializací, o vážný problém šlo vždy, avšak často byl bagatelizován. Smíření jde ruku v ruce s vyrovnáním se s následky, a pokud mluvíme o odpuštění, nemusí jít vždy o odpouštění pachateli.

Povídka Neznámá, která sbírku téměř uzavírá, začíná v podobném stylu, jako ostatní, tedy psaná z pohledu autorky. Avšak brzy se mění v příběh – dramatický a poutavý. Jeho zarámování osobní zkušeností spisovatelky je z tohoto pohledu zbytečné, jádro by jako povídka obstálo samo o sobě.

Velkým kladem povídek ve sbírce Světlo naděje jsou témata, která si autorka zvolila. V drtivé většině jde o historii svázanou s druhou světovou válkou. Bylo by možné namítnout, že čas podobné literatury již pominul. Ale existují události, na nichž by se zapomínat nemělo a je dobře, že se jimi zabývá i mladá generace autorů. Mají poněkud odlišný pohled, jejich výhodou je odstup, jiná optika, bez pocitů osobní křivdy.

Název: Světlo naděje

Autor: Kateřina Hájková

Nakladatel:  OFTIS

Rok vydání: 2021 

Vydání: 1.

Počet stran: 212

ISBN 978-80-7405-474-7