Recenze: Arkadij a Boris Strugačtí – Piknik u cesty

Vytvořeno 6. 10. 2021 1:00

Autor: Jiří Lojín

Mohlo by se zdát, že psát o knize Piknik u cesty, kterou zná snad každý příznivce vědeckofantastické literatury, je už zbytečné. Důvodem je však nové vydání této skvělé knihy. Nejde o pouhý nový tisk, nakladatelství Triton přišlo se zcela novým překladem, v němž bylo přihlédnuto k originálu bez cenzurních zásahů.

Úpravy textů, které nevyhovovaly vkusu tehdejší komunistické garnitury, nebyly v minulosti žádnou výjimkou ve všech státech východního bloku. Mnohdy šlo o věty nebo výrazy, ve kterých sám autor marně hledal cokoliv protistátního nebo nějaký dvojsmysl. Cenzor byl člověk, a proto bylo jen na něm, jeho momentálním rozpoložení nebo osobních sympatiích k autorovi, jak s jeho textem naloží. Možná by bylo dobré připomenout si mechanismus zásahů do uměleckých děl, protože i když máme pocit, že žijeme ve světě, který umožňuje svobodnou tvorbu, jde o zjevný omyl. Korektnost, která je současným žhavým tématem zejména USA, s sebou přináší velmi silnou cenzuru, která některým autorům přechází do krve v podobě autocenzury. Vraťme se ale do minulosti, i když budoucnost bychom měli mít stále na zřeteli.

V úvodu nového vydání knihy Piknik u cesty se můžeme hned v úvodu, který napsal Boris Strugackij, dočíst, jaké komplikace provázely vydání textu v tehdejším Sovětském svazu. Abychom pochopili důvod, je potřeba si uvědomit, jaké sci-fi knihy v tehdejším sovětském impériu vycházely. Pro jednoduchost je je možné nazvat výrazem „optimistická“, charakterizovaná nezištným vítězstvím člověka nad živly i vesmírem. Ta druhá, vyjadřující nemožnost pochopení a nepatrnost lidstva, nebyla v kurzu. Byla doménou západu a čtenáři, kteří se s ní mohli setkat, byli fascinování myšlenkami, jež je zaváděly někam úplně jinam. Knihy sovětských spisovatelů, přibližujících se k jinému něž oficiálnímu proudu, byly pro čtenáře zjevením. Samozřejmě nezapomínám, že bratři Strugačtí nebyli jediní ze socialistických autorů, píšících podobným způsobem, za zmínku jednoznačně stojí třeba polský Stanislaw Lem.

Stejně zajímavá je následující předmluva Konstantina Šindeláře, překladatele nového vydání Pikniku u cesty. Popisuje osud dřívějšího překladu, pořízeného Vladimírem Blažkem, který potkal stejně absurdní osud jako původní text. Čtenář si může připomenout tehdejší fenomén „pokrývání“ autorství uměleckých děl.

O samotném Pikniku u cesty už bylo asi napsáno vše, podle mého názoru je ale důležité to, že obstál v průběhu času. Není v něm zhola nic, co by ukazovalo na dobu jeho vzniku. Strugačtí vychází z faktu, že lidstvo se v podstatě nemění. Mohou se zdokonalovat technologie, můžeme mluvit o humanismu, základní motivace lidí ale zůstává stejná napříč dějinami. Takové pojetí jde samozřejmě přímo proti komunistické propagandě, předpokládající vznik společnosti založené na společné práci a rozdělování podle potřeb.

Hrdinové bratrů Strugackých nejsou černobílí a rozhodně nejsou jen kladní. Přesto má Redrick Schuhart – stalker a hlavní hrdina knihy – v sobě hodně dobrého. I když se živí nezákonným způsobem, v době, kdy jde o vše, nedokáže myslet jen na sebe. Piknik u cesty je plný chaosu, nepochopitelnosti, popisuje místo, v němž neexistuje řád v žádném směru. Je mnohem přirozenější, než hrdinské cesty ke hvězdám.

Boris Strugacký se ve své předmluvě zmiňuje i o filmu, který natočil režisér Tarkovskij, jde o nejznámější adaptaci knihy, nikoliv však jedinou. Dokonce i tehdejší československá televize se pokusila o zfilmování Pikniku v televizní inscenaci a velmi úspěšně k tomu použila prostředí Vítkovických železáren, které nemusela pro účely natáčení nijak upravovat. 

Vydání necenzurovaného textu Pikniku u cesty je významným nakladatelským počinem, důležitým nejen pro pamětníky, ale i pro mladé čtenáře, protože ti si zaslouží poznat historii, z níž by se měla nová generace poučit.

Název: Piknik u cesty

Autor: Arkadij a Boris Strugačtí

Překladatel: Konstantin Šindelář

Nakladatelství: Triton

Počet stran: 264

Rok vydání: 2021

ISBN: 978-80-7553-884-0