Recenze: Leoš Kyša (ed.) a Michaela Merglová (ed.) – Krásky a vetřelci – Pulp Stories

Vytvořeno 29. 11. 2021 1:00

Autor: Jiří Lojín

O tom, jak oblíbený je žánr fantasy a sci-fi v českých zemích, svědčí mimo jiné i účast fanoušků na akcích, které jsou věnované tomuto fenoménu. Třeba na nedávném pražském Světě knihy, kde se okolo stánků nakladatelství, která takové knihy vydávají, hemžil stále velký počet lidí. Domácí autoři dnes rozhodně obstojí v náročné konkurenci zahraničních spisovatelů. Pro čtenáře, kteří doposud v české tvorbě tápou, jsou výborným zdrojem informací sborníky, v nichž mohou porovnat texty různých autorů. Jednou z novinek je kniha Krásky a vetřelci – Pulp Stories.

Sborník je podepsaný dvěma editory – Leošem Kyšou a Michaelou Merglovou. Oba mají v knize své povídky, většina čtenářů – těch, kteří nejsou v žánru nováčky – ví, že Leoš Kyša vydává své texty pod pseudonymem František Kotleta.

Sborník otevírá povídka Petra Heteši Nezvratný osud.  Zavádí nás do erotického podnikání budoucnosti. To je velmi podobné tomu současnému včetně aktivit, které jsou na hraně či daleko za hranou zákona. Jediné, co se v Hetešově podání budoucnosti mění, jsou technologie. Pointa visí celou dobu ve vzduchu, ale v konečném důsledku je vtipná jako celá povídka.

Poněkud odlišnou atmosféru nabízí Roman Bureš ve své povídce Neffi. Technologicky opět míří do budoucnosti, v určitých detailech evokuje vizi představenou filmem Demolition Man, zejména ji připomene touha po tekutém transferu – zasvěcení vědí, oč jde.

Lucie Lukačovičová se ve sbírce představuje povídkou Nemůže pršet věčně, která začíná jako klasická noir detektivka, postupně se ale rozvíjí za hranice tohoto žánru velmi zajímavou zápletkou, o níž z pochopitelných důvodů musím pomlčet. Snad jen to, že podobnost s hláškou z filmu Vrána není čistě náhodná.

O tom, jak různorodé mohou být subžánry sci-fi, nás přesvědčí další text. Jeho autorkou je již zmíněná Michaela Merglová a její povídka Slizka, vycházející z „vetřelcovských“ směrů, a připomene čtenáři, že mimozemské biologické entity mohou být opravdu nebezpečné, i když zrovna nevypadají hnusně.

Jednou z inspirací je i využití alternativní historie, například období druhé světové války, což udělal Martin Paytok. Jeho povídka dostala název Jmenoval se Moše. Kromě gestapa, německých hrdlořezů a odbojářů ve svém textu zmiňuje magii. Příběhy se tedy nemusejí odehrávat jen ve vesmíru či v širém světě, jejich dějištěm se může stát i naše země.

Petr Jelínek se ve své povídce Krvavý vydal úplně jiným směrem. Osobně nemám fantasy příliš v oblibě, protože mi připadá, že ve světě obydleném orky, elfy či trpaslíky mnoho prostoru pro fantazii nezbývá, ale autorovi se podařilo i v těchto kulisách najít způsob, jak být originální.

Xenofil Jana Kotouče nás navrací zpět mezi mimozemskou havěť a zcela logicky předpokládá, že se mezi obrovskou lidskou populací najdou úchylové, kteří touží po trochu jiném způsobem jejich zkoumání.

Zajímavým zpestřením mezi povídkami je  komiks kreslený Lenkou Tarwari Jandovou podle scénáře Františka Kotlety Holky z bombardéru. Opět nás zavádí do éry druhé světové války. Vzhledem k tomuto období působí oblečení hrdinek poněkud podivně, přestože se řídí pravidly žánru. Na relativně malé ploše chtěli autoři do svého díla vpravit hodně, ale celek působí trochu zkratkovitě.

Dan Černý přispěl do sborníku povídkou Druhá jakost, což je klasický příběh bojovníků v zajímavě vystavěných bio kulisách. Podobně se hrdinové ocitají v boji v textu Kristýny Sněgoňové Gerasim v zemi za zrcadlem i Viléma Koubka v jeho Období. Svým způsobem jsou si povídky podobné, jen tvorové se liší.

Alžběta Bílková v povídce Děti pustin vytvořila postavy ovládnuté mimozemským organizmem, ale vzhledem k tomu, že příběh vypráví z pohledu těchto postav, čtenář k nim má pocítit sympatie.

Kombinace mimozemšťanů a magie se objevuje v současné sci-fi/fantasy poměrně často, je i v povídce Aprilium Oskara Fuchse. Judith Random se však bez takové kombinace zcela obejde a dokáže v povídce Oblázky vytvořit vtipnou pointu i na bázi na první pohled banálního předmětu, jako jsou kameny, podle nichž text dostal název.

Dalibor Vácha svou povídku Říkali mu Hurikán situoval větší částí do Prahy. Opět jde o alternativní historii tentokrát zasazenou do období socializmu spojenou s některými dnešními detaily. Čtenář si může zřejmě vybrat, jestli je Hurikán narážka na Dalibora Jandu nebo Ivana Bartoše, či jde jen o náhodu.

Sára Vůchová a její Dostihy a sázky je zajímavou sondou do špinavého zákulisí tohoto sportu, ale zejména dobrou sci-fi kombinovanou okořeněnou sexuálními scénami. Naproti tomu František Kotleta v povídce Matka jižních hvězd sází na magii a hlášky, reflektující naši současnou společenskou situaci, v níž zmiňuje Alenu Schillerovou nebo Dominika Ferriho.

Byl jsem u toho. Skoro u všeho. To je název příspěvku Iva Železného. V tomto případě jde o jakousi rekapitulaci profesní cesty tohoto známého nakladatele. Tvoří důstojnou tečku celé antologie.

Vzhledem k tématu danému názvem, spojovacím článkem knihy je erotika a sex. Některé povídky dělají dojem, že tyto scény byly do textu implantovány jen proto, aby vyhověly, v jiných působí přirozeně. Celkově je kniha velmi dobře zpracovaná a pro čtenáře přináší přehledný průřez žánrem, který je psán mladou generací talentovaných autorů.


Název: Krásky a vetřelci – Pulp Stories
Autor: Leoš Kyša (ed.) a Michaela Merglová (ed.)
Nakladatel: Epocha
Vydání: 1.
Rok vydání: 2021
Počet stran: 600
ISBN 978-80-278-0042-1