Německý historik Joachim Fest vzpomíná ve své autobiografii na období nacismu

Uznávaný německý historik a publicista Joachim Fest (1926–2006), který mimo jiné v letech 1973–1993 spoluvydával významný německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung a který proslul vysoce oceňovanou, objektivně a neutrálně laděnou biografií Adolfa Hitlera (1973) a spoluprací na filmu a knize Pád Třetí říše (2004), napsal na sklonku svého života knihu vzpomínek Já ne!, v níž líčí své bolestné zrání ve 30. a 40. letech 20. století – tedy v době nacismu. Tuto knihu vydalo v českém překladu v roce 2009 nakladatelství Práh.

Joachim Fest o své vzpomínkové knize uvádí následující:
„Člověk většinou začíná psát vzpomínky, až když zjistí, že prožil větší část svého života a to, co zamýšlel, více či méně dokončil. Bezděčně mu vyvstává na mysli vše, co prožil – vyděsí ho, kolik z toho se ztratilo v temnotách nebo zmizelo v minulosti jako bezobsažné časové období. Co považuje za důležité, by chtěl zachovat nebo, když to již upadá do zapomnění, alespoň zachránit ve vzpomínkách.“
(Fest, Joachim. Já ne! Praha: Práh 2009, s. 19.)

V autobiograficky laděné knize dává Joachim Fest čtenářům nahlédnout do svého vlastního prožívání 30. a 40. let 20. století, která strávil jako malý kluk na berlínském předměstí Karlshorst, jako středoškolák a syn politicky nepohodlných rodičů na internátu v západoněmeckém Freiburgu, jako voják na frontě druhé světové války u pomocných jednotek Luftwaffe a koncem války jako válečný zajatec v americkém zajateckém táboře na západě Německa.

Joachim Fest své dětství prožil na periferii Berlína se svými čtyřmi sourozenci a rodiči, kteří se odmítli podřídit ideologii nacionálního socialismu. Proto celou rodinu od roku 1933, kdy se v Německu dostal k moci Hitler, stíhala jedna perzekuce za druhou. Otec Joachima Festa Johannes – intelektuál a člen katolické strany – byl nekompromisním odpůrcem Hitlera, riskoval tak s početnou rodinou nejen ztrátu živobytí, ale i života.

Fest se tak ve své knize zabývá problematikou nacismu. Pokládá si otázku, kdo byli ti, kteří se k šílenství jménem nacismus nepřidali? Jakým způsobem to dokázali? Co je k tomuto činu motivovalo, i když záhy pochopili, že za svou neloajalitu vůči režimu budou pykat? Fest se ptá také obráceně: čím to, že se tolik lidí v Německu přidalo k Hitlerovi?

Rodinu Festových ve 30. a 40. letech 20. století stíhala jedna rána za druhou. Otec jako politicky nepohodlný byl v roce 1933 propuštěn ze zaměstnání a nesměl nikde pracovat, jeho děti byly režimem omezeny ve výběru střední školy. K Festovým se po roce 1933 otočili zády známí a přehlíželi je sousedi, zůstali jim pouze nejbližší přátelé, kteří s Festovými sdíleli odmítavý postoj vůči Hitlerovi a nacismu.

Fest ve svých vzpomínkách uvádí, že v 30. letech „se znenadání vyskytla nepřátelství, která sice měla zcela ideologické důvody, ale ve skutečnosti jen poskytovala prostor pro závist, zlobu a pro přirozenou škodolibost. Otec vnímal tyto proměny se zděšením. Když jsem se ho později zeptal, co ho nejvíc deprimovalo, řekl, že to byl „prázdný prostor“, který se tehdy otevřel, a „zeď mlčení a pohlížení stranou“, která vyrostla kolem něj. To ho zasáhlo víc, než předpokládal. Neboť na špatných skutcích těch, kteří najednou začali nosit uniformu a měli moc, nebylo nic nečekaného. Něco takového předvídal a spíše se divil tomu, že se mnozí chovali slušněji, než by od nich očekával. Docela rád by se zřekl zadostiučinění, že si oprávněně zachoval svou skepsi vůči lidem. Během jednoho výbuchu vzteku mu ujelo, že je mu pořád „na zvracení“. Ale na zvracení bylo příliš málo lidem.“
(Fest, Joachim. Já ne! Praha: Práh 2009, s. 76.)

Otec Joachima Festa byl poslán za druhé světové války jako odpůrce režimu na Sibiř, bratr Wolfgang padl jako voják na severu Německa a matka Elisabeth se psychicky zhroutila. Joachimovi na frontě zemřelo také několik dobrých kamarádů. Joachim Fest se počátkem války přihlásil jako dobrovolník k Luftwaffe, protože věděl, že jedině tak se zachrání před jinak nevyhnutelným povoláním k Waffen SS. Na konci války padl Joachim do zajetí Američanů, odkud se za dva roky dostal konečně na svobodu.

Autor v závěru autobiografie dodává, že nikdy neskrýval, kolik je v jeho vzpomínání mezer: „Minulost je vždycky jakési imaginární muzeum. Nezobrazuje se v něm – třeba dodatečně – to, co člověk zažil, nýbrž to, co čas, narůstající perspektivní posun, jakož i vlastní úsilí o zvolení vhodné formy v chaosu polozasutých zážitků z toho udělaly. Celkově se zachová méně z toho, jak to vlastně tehdy bylo, ale více z toho, jaké by to bylo. To není jen slabina, ale také ospravedlnění vzpomínkových knih.“ (Fest, Joachim. Já ne! Praha: Práh 2009, s. 301.)

Nutno dodat, že vzpomínková kniha Joachima Festa Já ne! rozhodně stojí za přečtení jako dokument reflektující dobu vlády nacismu v Německu, ale i jako osobitá výpověď člověka, který od raného dětství musel vzdorovat nepřízním osudu.

Knihu Já ne! vydalo nakladatelství Práh.