Naděje pro nemocné tuberkulózou

Spisovatelka Ilona Borská se ve svých knihách věnuje lidem výjimečných osudů. Hlavní postavou knihy Kdo zachránil jeden život je MUDr. František Hamza. Hamza zasvětil svůj život léčbě skrofulózních dětí (skrofulóza je jednou z forem tuberkulózy) a věnoval značnou část svého majetku, času a energie budování léčebny v Luži-Košumberku.

Na přelomu 19. a 20. století byla tuberkulóza smrtelnou nemocí a on se, jako lékař, s tímto problémem chtěl poprat, chtěl dát každému dítěti šanci na lepší a delší život. Každý jeden lidský život mu stál za námahu i mimo pracovní hodiny. Kniha je tak především o muži s touhou pomáhat, obětovat se ve prospěch cizích dětí. Chtěla jsem vědět, jak tento člověk mohl vybudovat léčebnu na „zeleném drnu“. Jaká byla cena za tento úspěch v osobním životě? Jak se s danou situací vyrovnala rodina lékaře? Jaký byl muž, který zachránil stovky dětí?

Co můžete od knížky čekat? Pečlivě zpracovaná osobní data jakoby propojená s příběhem jedné rodiny, která přišla o několik dětí kvůli tuberkulóze. Součástí knihy jsou také fotky, což dodává příběhu na autentičnosti. Hamza vypadá na fotkách rozšafně a čiší z něj energie i po stovce let. Což nemůžu říct o některých živých lidech. Autorka dotváří obraz tohoto lékaře drobnými detaily. Hamza prý rád cestoval a poznával nejen nemocniční prostředí v zahraničí, ale velmi se inspiroval každodenními drobnostmi, jak lidé pracují, jak žijí, přírodou. Tento pohled je mi blízký, a tak mi byl doktor Hamza sympatický.

Hamza byl za studií členem mnoha studentských spolků. Jeho milá, Julinka, čekala 10 let, než dostudoval, teprve poté byla svatba. Hamza se jevil jako činorodý člověk, který současně „honí více než jednu ovci“. Po svatbě naložil manželku a s několika kufry se vydal do Luže. Zpočátku zde pomáhal jako praktický lékař, přiváděl na svět děti a často přijímal naturální platby za léčení. Jako každý přesídlenec i Hamza hledal svoje místo ve společnosti. Julinka chodila vymáhat poplatky za léčení, vyřizovala korespondenci a vůbec byla muži oporou. A to i v době epidemie záškrtu, kdy jim zemřelo jedno z dětí, jejich milovaný syn Božej. Hamza nepřestal pečovat o svoje malé pacienty.

Starousedlíci nebyli nakloněni Hamzově myšlence na otevření léčebny. Měli obavy z rozšíření nemoci do městečka. Stejně jako dnešní lidé, i naši předchůdci dávali přednost známému před novotou. Jak by ne, vždyť je jistější jít v rozšlapaných botách (i když do nich teče). Deepak Chopra ve své knize Kouzelníkova cesta říká: „Abys byl skutečně naživu, musíš pohřbít minulost.“ Podle mne byl Hamza přesně takový, syn mlynáře, nepopulární pro občany Luže, přesto jdoucí za svým cílem. Člověk žijící současností. Existují dnes takoví lidé jako on? Asi ano, jen je není moc slyšet přes velkohubý řev vyznavačů hesla ANO, ALE…

Kdo má rád příběhy „silných“ lidí, tuhle knihu ocení.  „Bude-li naslouchat moudrý, přibude mu znalostí, a rozumný získá schopnost porozumět přísloví a jinotaji, slovům mudrců i jejich hádankám.“ (Přísloví Šalamounova, Př1, 5,6) Pokud bude možnost, pročtu si další romány Ilony Borské. Nejen z jakéhosi historického voyeurismu, ale právě pro možnost inspirovat se lidmi, kteří to dělali „jinak“.

Knihu Kdo zachránil jeden život vydalo nakladatelství Motto