Dopisy Josefa Váchala

Nakladatelství Paseka letos vydalo pozoruhodnou knihu dopisů Josefa Váchala, které do Brna posílal v letech 1947–1951 svému příteli Ladislavu L. Loubalovi. Všechna jejich psaní dala zveřejnit dcera pana Loubala Zuzana Zajícová. Je to další z řady knih o Váchalovi, kterou Paseka vydala. Litomyšlské nakladatelství má k tomuto českému umělci zvláštní vztah. Vzniklo totiž na základě inspirace jeho prací a vztahem ke knihám. Paseka je pojmenováno podle jedné z postav Váchalova Krvavého románu.

Josef Váchal (1884–1969) byl originální osobností na poli umění a literatury. Věnoval se grafice, malbě, psaní, ilustracím, exlibris a typografii. Byl ovlivněn symbolismem, secesí a mystikou. Na jeho vyobrazeních často najdeme různé démony, skřety, ďábla a jiné fantastické bytosti. Úplně sám vydal vlastní knihu Šumava umírající a romantická. Příteli Josefu Portmanovi vyzdobil v Litomyšli jeho dům, v němž dnes sídlí muzeum Josefa Váchala. Umělec po sobě zanechal dvě místnosti vymalované podivuhodnými postavami a výjevy. Je také autorem vyřezávaného nábytku.

Prostřednictvím této knihy máme možnost lépe poznat Váchalův život, a to dokonce z jeho vlastního pohledu. Ačkoli to byl prvotřídní umělec, žil na hranici chudoby a během svého života se nedočkal ani žádného většího uznání. Bydlel ve Studeňanech poblíž Jičína, a proto si musel se všemi přáteli z Prahy, Brna a jiných lokalit dopisovat.

Váchalovy dopisy jsou zajímavé z několika důvodů. Po obsahové stránce je ocení samozřejmě životopisci, které zajímá i soukromá korespondence umělce. Z formálního hlediska jsou tato psaní ještě zajímavější. Váchal totiž používal svůj specifický jazyka a gramatiku, kterou neváhal obohatit o několik novotvarů (např. alébrž). Své dopisy navíc vylepšoval malůvkami okolo. To vše se nám tato publikace snaží přiblížit.

„Jen pro útěchu zatím a pro vlití Vám jakési naděje v nějakou radost, píši. (Klepu se zimou, třeba třetí elektr. vařič od půl 5. ráno je v činnosti, neboť je venku vichřice. Krom toho už pár dnů bolí mi lýtko na pravé noze. A to mám o navlečení údů i obutí dobře postaráno, kožené kalhoty maje. Do vařiče koupil jsem spirálu, a tak hřeji se novým i starým, protože palivo není.) Tož tedy vězte, že našinec je jak ta proslulá svého času tiskaře Koníčka reklama, že totiž jeho reklama pracuje i když spí. A tak tedy, zatím co Vy špitály vytloukáte a učeností se nabíjíte, něco se u mne pro Loubaly dělá, takže poprask v N°/155 v Řečkovicích bude, až to bude. Ono se musí při té práci svézt ještě několik jiných věcí.“ (část dopisu ze 17. 2. 1947)

Kvůli specifickému Váchalovu jazyku neměnili editoři Dopisů pravopis ani interpunkci, neopravovali chyby. Přepsané texty jsou občas doplněny o Váchalovo originální písmo. Některé části dopisů jsou tedy pouze přetištěné. Stejně tak je to s ilustracemi a dalšími Váchalovými kresbičkami, kterými své dopisy obohacoval. Čtenář si tak může udělat představu o tom, jak ta původní psaní vypadala.

Mě osobně tato kniha zaujala na první pohled. Jako jeden z mnoha Váchalových příznivců jsem viděla litomyšlské Portmoneum, jeho knihy i další práce. Lákalo mě ještě lépe poznat jeho zvláštní a tajemný svět. Ačkoli jsem se musela potýkat se zastaralým pravopisem, čtení jeho dopisů jsem si užila. Nyní mám pocit, že zase o něco víc znám osobnost Josefa Váchala.

Tato konkrétní korespondence zachycuje historicky velmi zajímavou dobu. Díky jeho dopisům se tak dozvídáme něco víc o tehdejších poměrech, ve kterých museli žít někteří umělci. Dočítáme se, že výtvarník neměl čím topit, neměl co jíst ani za co nakupovat jídlo. Váchal žil na okraji společnosti ve skutečnosti i pomyslně. Nezapadal ani do jednoho z dobových směrů, nedal se zařadit ani zaškatulkovat, a proto vycházel jen s některými umělci. Krátkou dobu byl členem výtvarného sdružení Sursum, ale jinak se nikomu nezamlouval. Odmítl ho režim i umělecká obec. Až později se dostal do širšího povědomí a dnes je považován za jednoho z nejoriginálnějších českých umělců naší historie. 

Dopisy Josefa Váchala vydalo nakladatelství Paseka