Zlodějka příběhů

Michaela Klevisová, která díky své prvotině Kroky vraha získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2008, své čtenáře potěšila dalším detektivním románem, v němž se vyšetřování opět ujal inspektor Josef Bergman. Toto další dílo nadějné spisovatelky má název Zlodějka příběhů a čtenáře zavede do čtenářsky zajímavého světa televizního seriálu.

Samotnému příběhu předchází prolog, který nás částečně obeznámí s minulostí hlavních postav. Těmi jsou dvě velké kamarádky Anna Valenteová, úspěšná šéfka televizního scenáristického týmu, a Ester Černá, majitelka malého penzionu na okraji Prahy. První jmenovaná žena má na první pohled vše – úžasný plat, skvěle rozjetou kariéru, milence… Ale také problémovou dceru a neshody s podřízenými, k čemuž se připojí i zjištění, že někdo o ní ví vše, co se po celou dobu snažila utajit. Není proto divu, že jednoho dne naleznou tuto oslňující blondýnku zavražděnou. Kdo stojí za tímto hrozným činem? Byl to její milenec, pohřešovaná dcera nebo některý kolega, kterému Anna kradla nápady? A nebo to bylo ještě trošku jinak? Během pátrání navíc velkou roli sehrají deníky, které si po celý život vedla její kamarádka Ester. A ty se dostanou do rukou někoho, komu rozhodně nebyly určeny…

„Na hladině bazénu se pohupovaly mrtvé myši. Osvěžující ranní koupel nepřicházela v úvahu, ale Monika Beňová toho ani nestihla zalitovat. Pohled jí totiž padl na hnědorudou kaluž na kamenných dlaždicích, oddělujících bazén od nepokoseného trávníku. Vypadala jako…
Byla to krev. A rozhodne neměla nic společného s mrtvými hlodavci, bylo jí totiž hodně.“ (Klevisová, M. Zlodějka příběhů. Praha: Motto, 2009, s. 78.)

Román není jen poutavým vyprávěním o jedné vraždě, která – jak to u detektivek bývá – je vysvětlena až na konci, přičemž je čtenář stále udržován v nejistotě, jak to celé dopadne. V této próze lze totiž navíc nalézt další důležitou významovou rovinu, a to líčení mezilidských vztahů. Jedná se tak o příběh o dávném přátelství, manipulaci s lidmi a o kradení cizích příběhů, což se nakonec hlavní hrdince nevyplatí. A třeba čtenáři přinese celý příběh i ponaučení, že by se měl ke svým spolupracovníkům, přátelům a rodině chovat o něco lépe. A také že vždy není vše takové, jak se na první pohled zdá.

Na této próze se mi líbilo především to, že nezapadá do typických detektivek, které v poslední době zaplavují český knižní trh. U nich většinou nelze nalézt další významové roviny, jazyk v nich není příliš barvitý a čtenář se do příběhu začte většinou až po padesáti nebo sto stránkách. U Zlodějky příběhů je tomu naopak – kniha vás zaujme od první stránky a nelze ji odložit, dokud ji nepřečtete celou. Charakteristiky postav jsou originální a zároveň v nich lze spatřovat určité lidské typy, vedle spisovného jazyka naleznete prvky hovorové, což opět slouží k detailnější charakteristice postav. Pouze bych uvítala, kdyby bylo více prostoru věnováno samotnému inspektoru Bergmanovi, který se sice ukázal být skvělým vyšetřovatelem, avšak jeho soukromí a vnitřní svět mi zůstává stále utajen. Ale to se třeba změní ve třetím románu, na němž nyní Michaela Klevisová pracuje.

Detektivní román Zlodějka příběhů doporučuji všem, kteří milují tento žánr a rádi by ochutnali další „pamlsek“ od nadějné české autorky, která – jak přiznala v rozhovoru pro náš magazín – se snaží dát svým dílům duši. To se jí vskutku povedlo, vždyť i po dočtení zhruba tří set stran jsem nemohla zapomenout na to, jak to dopadlo se sebevědomou Annou a s její trošku zakřiknutou kamarádkou Ester. Třeba jsem se v některé z nich našla i já… ale ve které, to vám už neprozradím.


Detektivní román Zlodějka příběhů vydalo nakladatelství Motto

Čtěte také:

Michaela Klevisová: „Snažím se, aby moje knížky měly duši“