Dědictví ztráty

Jako zrají hrušky, dozrál i čas, abych se ponořila do knížky od spisovatelky indického původu Kiran Desai, která na mne už rok vyzývavě koukala z police mojí knihovny. Dědictví ztráty je příběhem mladé indické dívky Sai a jejích blízkých, je také zvláštní retrospektivní podívanou na život lidí, kteří žijí v cizině, ale jejich kořeny bolestně tkví v rodné zemi.

V této knize autorka zrcadlí svoje pocity a zkušenosti, kdy z Indie přesídlila do USA. Jako autorka na sebe strhla pozornost románem Povyk v guavovém sadu a po delší době se vrátila do čtenářské přízně knihou Dědictví ztráty, za kterou získala v roce 2006 cenu The Man Booker Prize. Co se skrývá pod příběhem Sai, která se po smrti rodičů vrací do domu dědečka, soudce v důchodu? 

Tahle kniha má hlubší podtext. Není to jen příběh zamilované dívky a sirotka. Soudce Džemúbháí dívce „splácí“ pomyslný dluh, hledá cestu k vnučce ženy, kterou zničil svojí nenávistí. Soudce se navenek vždy snažil chovat distingovaně a po „britsku“, ovšem doma manželku týral a ponižoval. On dychtil po tom „civilizovaném“ způsobu života, ženu i s dítětem zapudil. Jakou roli hrálo to, že jeho sňatek byl „domluvený“? Nejsem si jistá, že tohle byla příčina jeho nenávisti. Snad jen jeho žena představovala to, co na koloniální Indii nesnášel – Indy samotné. Možná to byl důsledek „Macaulayeho“ plánu na vytvoření indického gentlemana, který stvořil i našeho soudce. Sai se např. lépe vyjadřuje v angličtině a odmítá tradiční indické jídlo, čte časopisy National Geographic a anglickou literaturu z knihovny. Je tohle důsledek historie, kdy měla v Indii hlavní slovo Východoindická společnost? Jakou měrou se sami Indové podíleli na této kulturní schizofrenii? Přesto tohle není nosný prvek děje. Dědictví ztráty je o ztrátě identity, vykořenění. Neschopnosti se začlenit do „nové země“ a nemožnosti se vrátit do své vlasti nezměněný.

Myslím, že paní Desai opravdu krásně vystihla to, co „pálí“ většinu „expatů“. Jakkoliv je pobyt v jiné zemi a kultuře obohacující, nelze vyloučit právě onu zmiňovanou ztrátu. Jak se může člověk uplatnit v zemi, kde zná sotva pár slov, kde jsou zcela odlišné kulturní a společenské normy? Jak se cizinec uplatní na trhu práce? Problémy, které se vyskytnou při každém stěhování? Tady jde o víc. Je to o tom, jak se na tyhle lidi koukají ti, co zůstali ve své domovině (rodina, přátelé, známí…). Je to o lidech, kteří chtějí vidět, že jinde se žije lépe a radostněji. Je to o malých lidech, kteří závidí těm odvážnějším představu o „americkém snu“. Je to i o vytváření komunit a odmítání nového. Kiran Desai vystihla podstatu tohoto kočovného života. Bez ohledu na národnost, cestování a život jinde člověka přetaví do dílku, který ne vždy zapadne zpět do skládačky.

Čtení mne bavilo, i když ne vždycky mi bylo lehko. V  knize není vítězů ani poražených. Příběh na mne působí velmi reálně a lidsky. Lidé ženoucí se za vidinou snu, šlapající po zádech jiných, aby uspěli, neschopni sebereflexe a odpuštění. Zachycení nepálského boje za „svobodu“ je zde ukázán ve zcela jiném rozměru. „Namaste“? Nikoliv... Všechno jiné, než „gándhíovské“ principy mírového boje. V době konfliktu se mění i mezilidské vztahy. Najednou pro někoho neplatí zákony, někoho odmítají obsloužit v obchodě, někdo ztrácí důstojnost. Co znamená být etický i v době, kdy nemám jídlo, vodu a elektriku? Etika pak může vypadat jako luxus. Je vhodné se nad těmito věcmi zamyslet. Jak moc jiný pohled můžeme mít na Haiťany rabující po zemětřesení? Kolik toho víme o beznaději v Gaze? Utrpení se nedá měřit s plným žaludkem. Ano, tahle kniha vyžaduje vyspělého čtenáře. Nabízí hodně a žádá také tolik. Žádá otevřené srdce.