William Gibson – IDORU

Přiznám se, že Idoru je mojí první knihou od Gibsona (1948 - *), kterou jsem četl, a myslím, že mám čeho litovat. Gibson je řazen mezi zakladatele cyberpunku. Co nám o tom ve stručnosti poví Wikipedie?

Narodil se v USA odkud emigroval z důvodu vyhnutí se vojenské povinnosti do Kanady, aby se nemusel účastnit brutální války ve Vietnamu, která byla, jako každý jiný takový konflikt, transparentně nesmyslnou a zhola iracionální. Od roku 1972 žije s manželkou a 2 dětmi ve Vancouveru.
V roce 1977 ukončil bakalářské studium angličtiny na universitě v Britské Kolumbii a poté se přes řadu různorodých zaměstnání dopracoval k profesionální dráze spisovatele a publicisty. Za svůj vzor uvádí W. S. Burroughse, jenž do literatury vplul, alespoň z dnešního pohledu, jako kometa svojí novelou Feťák v roce 1953 a jenž je asi nejznámější svým halucinačním románem Nahý oběd, nebo tím, že zastřelil svoji manželku, když si v narkotickém opojení hráli na Viléma Tella a jeho syna s jablkem na hlavě.
Pojem cyberpunk v kostce označuje literární směr žánru sci-fi, jehož podstatnými stavebními kameny jsou virtuální realita s projevy umělé inteligence včetně nezanedbatelné role informačních technologií. Hodně se objevuje tématika drog, hackrů a mafie, jež je ostatně přítomná i v Idoru.
Sám Gibson vynalezl pojem cyberprostor, který tak říkajíc zlidověl v běžně užívané mluvě.

Idoru je shluk čirých dat. Jedná se konkrétně o ve skutečnosti neexistující popový idol. V našem případě nesoucí jméno Rei Toei. Právě do ní se zamiluje jedna z ústředních postav Rez, což je člen slavné kapely o 2 lidech Lo/Rez.
Za hlavní postavy pak můžeme považovat čtrnáctiletou Chiu, pocházející z prostředí funclubu této kapely, a Colina Laneye, intuitivního lovce informací, a nebo též cybernetického proutkaře, který disponuje nevysvětlitelnou schopností vnímat a rozeznávat tzv. uzlové body informačních skutečností.

Děj samotný nás zavádí do Tokia – města po zemětřesní, při jehož znovuzrození sehrály nezanedbatelnou roli nanotechnologie, jejichž působením jako by vytrysklo v podobě deště padajícího paradoxně směrem do nebe. Utvořil se tak podivný architektonický konglomerát panoptické bizarnosti.
Vyprávění je prošperkované různými detaily, například bar France Kafky, místnost nazvaná Proměna a podobně, které ho činí nanejvýš atraktivním. Atmosféra je prosycená neosobní odcizeností. Svět se točí kolem celebrit a všemocných médií. Média tvoří a ničí hvězdy. A my, obyčejní smrtelníci, si bez nich ani neuprdneme. Stejně jako v dnešním světě jsou našimi idoly mentálně anorektické silikonové krásky a tupí egomaniakální baviči, které tak vydatně propírá bulvár – jenže oni by bez něj nemohli existovat.
Od samotného počátku je příběh prodchnut tajemstvím a napětím. Tyto faktory si drží až po optimistický happy endový konec. Vydatně se prolíná skutečný a virtuální svět. V jedné chvíli oba jako by splývají a my si klademe otázku, kde vlastně začíná a končí iluze našeho běžného života v reálné každodennosti. My lidé se totiž ustavičně opájíme sebeklamy a sebeobelháváním. Co je tedy skutečné? Philip K. Dick tvrdí, že: „Skutečnost je to, co nezmizí, když v to přestaneme věřit.“ Přesto se my, lidé, soustavně ztrácíme v přeludech naší vlastní psychiky a psychiky všeho toho, co tvoří svět kolem nás. A dost možná, že psychika stojí i vůbec za projevem hmoty jako takové.

Výborné je členění na kratší odstavce, jako to třeba známe u autora Kurta Vonneguta jr. Jedná se svým způsobem o filmové prostřihy, které umožňují lepší práci s textem. Činí ho efektivním a dynamickým, čemuž ostatně odpovídá i uspěchaný život nás samotných. Nepřetržitě a na každém kroku nás bičuje stres a spousta strachů. Z toho lze vyvodit, že moderní společnost je především paranoidní a naprosto zahlcená bezcennými informacemi. Naše sny jsou reklama a naše přání nenaplněné vzdušné zámky.

„Informace klesají na mořské dno a svět je téměř okamžitě pohřbívá pod vytrvale přibývající datové usazeniny,“ tolik Idoru, kde Gibson v podstatě popisuje aktuální současnost, kdy jedna událost bezohledně překrývá druhou, a to v rychlém sledu za sebou. Jedná se o atraktivnost a sílu sdíleného okamžiku. Stírají se rozdíly mezi katastrofou a nebo tím, že se v zoologické narodil pravý a nefalšovaný sádrový trpaslík, který umí říkat mami. Mají pro nás stejnou hodnotu – vzrušují nás. Dalo by se to pojmout jako užívání informačních šidítek. My lidé jsme hyeny smějící se neštěstí druhých a ještě si za to rádi připlatíme.
Novináři to vědí a servírují nám to až domů na pomyslných stříbrných podnosech. Dnes už nejde o zpravodajství v pravém slova smyslu, ale o show, kdy sami novináři se dostávají do pozic celebrit a i se tak podle toho chovají – arogantně a nenasytně.

Na knize je okouzlující až téměř surrealistický popis virtuálního světa puberťaček fanaticky oddaných svým ikonám Lo/Rez. Jedná se o snově pojaté krajiny plné nezměrné fantasie a dle mého tvoří nejpoetičtější pasáže textu.
Celý román je vůbec napsán velice čtivě, jeho síla spočívá v již zmiňovaných detailech a jde vidět, že ho stvořil skutečně nadaný autor. Také mě zaujal přes svoji stále přítomnou depresivní stísněnost až pozitivní podtón.
Ke konci se vše slije v idoru Rei Toei a jádro radioaktivního pudla vyvěrá z pojetí čehosi nového, co nazýváme umělá inteligence, ale s vlastním svébytným duchovním rozměrem.
Líbí se mi zde přítomnost metafyzického podtextu, jenž pozvolna ožívá, a to sice v milenecké sounáležitosti idoru a Reze – oba jsou ikonami popkultury – jen s tím rozdílem, že jeden z nich je skutečný a druhý je tím „pouhým“ shlukem dat.
Sám za sebe dávám IDORU Williama Gibsona 100% a ne náhodou byl tento román vydán v edici Mistrovská díla SF, protože Gibson skutečně Mistrem je – a to opodstatněně a zaslouženě.

Ukázka:
Chia měla podezření, že se matčino pojetí času od toho jejího nějak zásadně a tajemně liší. Nejenže pro matku nebyl měsíc žádná doba, navíc ještě chápala slovo „teď“ příšerně omezeně a doslovně. Podle Chiy za to mohly zprávy. Ovládala ji kabelovka. Přítomnost osekaná čistě na momentální záběr z helikoptéry v dopravním zpravodajství. (Gibson, W. Idoru. Předl. P. Bakič. Plzeň: Laser-Books, 2010, s. 22.)

Na této ukázce je zřetelné, že Gibsonovu stylu nechybí ani mnou tolik ceněný humor.


Knihu Idoru vydalo nakladatelství Laser-Books