Bílý pavouk

Recenze

Vytvořeno 24. 2. 2011 1:00

Autor: Andrej Lobotka

„Výraz štvanec je zřejmě to nejlepší označení pro pocit, jaký má hodně těch, kteří lezou na Eiger. Jsou štváni kameny, štváni ubíhajícími hodinami, štváni starostí, aby nepřišla náhlá změna počasí, která dokáže stěnu změnit v strašlivou past.“ (Harrer, H. Bílý pavouk. Brno: Jota, 2010, s. 137.)

„Stěna Eigeru mění svou tvář denně, ba každou hodinu. A stále je ve své velkolepé nepřístupnosti nemilosrdná. Zdá se, že veškeré zkušenosti z jiných hor tady nejsou k ničemu.“ (Tamtéž, s. 26.) 

Heinrich Harrer, autor knihy, ze které pochází úryvky popisující horu Eiger, nejvýchodnější vrchol horského masivu Jungfrau v bernském regionu Švýcarských Alp, se narodil roku 1912 v Hüttenbergu. V roce 1938 uskutečnil spolu se skupinou rakousko-německých horolezců výstup na Eiger, horu, která v překladu nese název „Obr“. A právě o této ohromné a strach nahánějící hoře napsal knihu s názvem Bílý pavouk (Die Weisse Spinne).

Víc lidí však bude Heinricha Harrera znát zejména díky jeho pobytu v Tibetu, kam se dostal po útěku z indického Dehradunu. O době, kterou strávil v Himalájích, napsal knihy Sedm let v Tibetu a Návrat do Tibetu.

Avšak ani Bílý pavouk, podobně jako jiné Harrerovy knihy, nás nenechá ani na chvíli zapomenout na odvahu a možná i trochu šílenosti a odhodlání, jakého musí mít horolezci víc než dost, když se vydají na cestu, která může být jejich poslední. Každý krok může ukončit jejich život.

Při čtení Harrerovy knihy nás zamrazí a v duchu si řekneme, že kniha je místy až nemilosrdně krutá a pravdivá, a jindy nebudeme chtít věřit tomu, že je jeden člověk schopen vydat ze sebe tolik síly, potu a krve a zažít tak silný pocit štěstí.

Joe Simpson ve své knize Vábivé ticho: Štít smrti a snů mluví o lezcích a knihách, které posléze o svých úspěších a nezdarech napsali, takto: „Byly to jejich pomníky a moje motivace. A o hlavu a ramena je všechny převyšoval Bílý pavouk Heinricha Harrera – ne proto, že by se jednalo o nějaké mistrovské literární dílo, ale proto, že mne při tomto příběhu nejvíc mrazilo. Když jsem ho ve čtrnácti dočetl, seděl jsem a jen žasl nad otřesnými zážitky, kterými tito muži prošli.“ (Simpson, J. Vábivé ticho. Brno: Jota, 2009, s. 137.)

Nezbývá než dodat, že Joe Simpson vystihl v těchto pár řádcích podstatu Harrerova díla. Kdo hledá vysoce hodnotnou literaturu, veledílo plné skvostných metafor a přirovnání či náhlých, dech beroucích a nečekaných zvratů, bude zklamán. Harrer byl lezec, cestovatel, geograf a fotograf. A podle toho i píše.

Avšak když si jen na malý okamžik uvědomíme, že slova, která Harrer tak pečlivě naskládal do své knihy, nejsou fikcí ani přikrášlením reality, ale skutečným popisem života horolezců a jejích zápasu o zdolání Eigeru, který ne vždy končil šťastně, pak si nás kniha získá a navždy se nám vryje do paměti. Svou drsností, smutkem, odvahou, pocitem štěstí a krutých zvratů, které život přináší.


Knihu Bílý pavouk vydalo nakladatelství Jota