Kniha, která letěla na dovolenku do Turecka

Recenze

Vytvořeno 16. 3. 2011 1:00

Autor: Hana Moualla

Dovolená je čas určený k relaxaci, kdy nás sluníčko a dobré jídlo zbavuje celoročního stresu, kdy se starosti zdají menší a menší a kdy nejzávažnějším rozhodnutím je, zda si dáme k snídani omeletu s párečky nebo rajčaty. A pak tu máme mateřskou dovolenou. A právě o té „druhé“ dovolené píše Beáta Jarošová v knize povídek Srdečný pozdrav z dovolenky.

Beáta Jarošová nejprve jednotlivé povídky vydávala pod jménem Paulína Krížová v Žilinském večerníku, později je sestavila pro knižní vydání (vyšlo 2010, Rímskokatolícka cirkev, Žilinská diecéza). Autorem ilustrací je Stano Lajda. V čem je tato kniha jiná než ostatní knihy o mateřství, které v posledních letech vycházejí?

Především urazila dlouhou cestu ze Slovenska přes Brno až do Istanbulu... Ale teď vážně. Beáta Jarošová uměla vystihnout okamžiky, které se v určité životní fázi u nás všech podobají.  S knihou se tak může ztotožnit většina čtenářek – maminek. I když píše Beáta Jarošová o svých pocitech a zážitcích z mateřské „dovolené“, jsou v knize ukryta jakási základní pravda o mateřství. Autorka nekritizuje sebe ani svoje blízké. A snad tím, že je kniha ve slovenštině, působí její ironie jemně a mile jako plyšový králíček. Veru, aj ja poznám...

Musím se smát, ústřední obrázek (stejně jako ty další) vystihuje, o čem mateřský život je: Po fázi údivu přichází fáze pláče, samoty, strachu, záchvatů lásky a spousty dalších pocitů. Čas, kdy se dočkáme děťátka, je krásný, ovšem brzy poté, co doneseme svůj poklad domů, zjistíme, že tohle je všechno jiné, než „dovolená“. Člověka, který vymyslel tento termín, bych poslala pracovat na nějaké strašlivé místo – třeba do školky (začátek školního roku by byl jistě dostatečný jako vendeta).

Nejvíce jsem se nasmála u povídek Fľak, Pozerajú všeci a Tajomstvá komunikácie. Výborné byly i Pripravený?, Zlatý celibát! a Tašky na chrbát a domov! Nutno dodat, že ta poslední zmíněná mi spíše připomenula jeden podobně zahanbující okamžik, kdy jsem se tehdy s dvouletým synem pokoušela „jenom“ domluvit na rozhovor. Takhle spocená jsem nebyla ani po hodině spinningu... Ach ano velká žurnalistika je métou nedosiahnuteľne vzdialenou.

POZERAJÚ VŠETCI
„Prehnití imperialisti so svojou démonickou prefíkanosťou, nemohli vymyslieť nič lepšie, keď rozmýšľali, čo nasadiť do pravdepodobných ohnísk sociálnych napätí. Telenovela. Bolo po rannom zhone a od jej začiatku ma delilo rovných desať hodín. Dieťa, ako vystrihnuté z kriedového časopisu pre mamičky, sa hralo uprostred kuchyne. Spôsob, akým sa mu do rúk dostal môj kulmofén, je otázka skôr pre niekoho z UFO klubu, ale to je napokon jedno. Zrazu zvresklo a dopoludňajšia idylka bola fuč.

Dieťa si ten pekelný vynález práve aplikovalo na svoje beláskavé vlásky a zlostným pošklbávaním za elektrickú šnúru si ho do nich zapletalo stále viac a viac. Ako v deň súdu som v jednom momente začula, že niekto volá moje meno, vlastne priezvisko. Naša poštárka, obrovská babizňa v lesklej „šušťákovej“ súprave farby nebeského blankytu, stála pred domom. „Už bežím, pani...,“ nevedela som si spomenúť. „Už bežím, pani zlatá,“ prekričala som z okna sa rinúci detský plač a utekala ku dverám.
Lenže poštárka z jednej strany barikády, ja z druhej a kľúčov nikde. Ak som spomínala ten UFO klub – kulmofén bol zase na mieste a dieťa so záujmom sledovalo, ako sa chodím usmiať do okna, chvíľu pobehujem po izbe a potom utekám skúsiť, či sa dvere neodomkli samé. Kľúče sa našli - v elektrickej rúre na pečenie. V ten deň som však kľukatú trasu po našich dvoch izbách absolvovala ešte raz. Nie kľúče, ale decko. Jednoducho sa stratilo.

A keď som už v mrazivom tichu mimovoľne pozrela aj do rúry na pečenie, vykuklo spoza rohovej skrine a tónom, akoby sme sa nevideli od matury, rieklo jedno zo svojich troch slov: „Achój.“ „Ahoj,“ odpovedala som na pozdrav, uložila drobca do postieľky a podľa slnka zo spálňovej strany presne určila: už len tri hodiny.

Rozhodla som sa ignorovať mamine reči o dvoch vysokých školách a manželov pokrytecký záujem o životné osudy hrdinov. Neraz som ho ja pristihla, ako stojí uprostred kuchyne s utierkou cez plece a zíza, ako Paloma ku šťastiu prišla. A tie jeho zadumané otázky typu: tak vzala si ho?

Kašlem ja na psychologickú motivovanosť deja, na pokrivkávajúce časopriestorové súvislosti, na absolútnu neukotviteľnosť dialógu, na schematicko - schizofrenické dejové zvraty. Len v telenovelách sa počúva za dverami? Bola nakoniec svadba? Bola, tak čo. Možnože majú naozaj niečo spoločné s istým druhom politikov: ich prejavy sa dobre počúvajú, ale nesmú sa zapísať, a už vôbec nie znova čítať. Áno, pripúšťam, mala som problém vlastným slovami prerozprávať dej ostatnej časti susedke, ktorá vynechala svoju porciu sladkého „snívajte s nami“.

„Nič si z toho nerob, ja to mám aj tak na videu,“ chlácholila ma a isto zachytila môj spýtavý pohľad. „Vieš, sľúbila som otcovi, že kým bude preč, všetky diely nahrám.“ „Kam odcestoval?“ spýtala som sa. „Tak, po Európe, prednáša fyziku,“ odpovedala kamarátka a upaľovala aj s kočíkom, aby stihla začiatok.
Jednoducho – pozerajú všetci, mäsiarky, aj vedci.“ (str.  20)

To, že jsou autorčiny postřehy trefné, jsem si ověřila i na vlastní rodině. Knihu mi z Čech přeposlala moje máma se vzkazem: Kniha se mi líbila. Někdy jsem se i hlasitě zasmála! Je jen několik věcí, které nepodléhají zubu času – život švába, tesilové kalhoty a mateřská dovolená. No a i když je jen na nás, jak si to uděláme, některé věci prostě neovlivníme a pak nám zbývá jen najít trpělivost a nepodmíněnou lásku. Však ten zbytek už nějak dopadne... Knihu doporučuji jako dárek pro kamarádky, maminky a babičky. Název knihy Srdečný pozdrav z dovolenky se tak může stát skrytým heslem všech, které tuhle dovolenou zažily...