Extrémní závody se vyhrávají hlavou

Recenze

Vytvořeno 18. 5. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Názory na vyznavače extrémních sportů mohou rovněž nabývat extrémních poloh. Od nekriticky obdivných - jsou to přece ti, kteří posunují hranice lidských možností neustále dopředu -, až po krajně odmítavé - nelze přece obdivovat ty, kteří lehkomyslně hazardují se svým zdravím a životem. Obě skupiny mají pro své pohledy nezvratné argumenty a není důvod vyvracet jim je. Ostatně nedělá to ani člověk, který by měl k tomu plné právo, sportovec s bohatými zkušenostmi z extrémních závodů Jan Kopka. Ve své knize s poněkud exponovaným titulem Ve spárech Aljašky své zážitky popisuje a nesnaží se ani obhájit svou zálibu v nebezpečných podnicích, ani varovat případné následovatele.

Jana Kopku bude nutno představit. Narozdíl od fotbalových či hokejových hvězd nejsou čeští sportovci, dosahující mimořádných úspěchů v méně atraktivních sportech, mezi veřejností tak známí. Je to nesmírná škoda, protože přesto, že je Česko relativně malá země, je vlastí mnoha velmi úspěšných lidí, a to nemluvím pouze o sportu. Jan Kopka je cyklista. Bývalý silničář se později orientoval na extrémní podniky, třeba na Crocodile Trophy - etapový mountainbikový závod přes australský kontinent v délce 2120 km, při němž mohl zažít až padesátistupňová vedra, nebo Great Divide Race, což představuje non-stop závod na horských kolech absolutně bez podpory z Kanady do Mexika o délce 4000 km. Výčet všech jeho závodů by byl dlouhý a lze ho najít na www.jankopka.cz. Za nejdrsnější bikový závod planety však považuje Iditarod Trail Invitational. Pod tímto názvem se skrývá cesta zmrzlou Aljaškou dlouhá 1800 km. Už představa spojení kola se sněhem a ledem se zdá dost absurdní, přidají-li se čtyřicetistupňové mrazy a ledový vír, pak se takový podnik jeví bezmála nemožným. Právě tomuto závodu je kniha Ve spárech Aljašky věnovaná. Jak je vidět, téma je vzrušující a zajímavé, určitě stojí za to věnovat se mu blíže.

Dobrodružná výprava takového typu začíná přípravami a Jan Kopka se ve své knize o nich neopomněl zmínit. Délka a charakter závodu ho dokonce přinutily dát výpověď ve firmě, kde pracoval, extrém tedy začíná již při přípravách. Pokud si vzpomínáte na himálajskou výpravu Pavla Béma, blahosklonně se usmívajícího ze střechy světa na daňové poplatníky, své nedobrovolné chlebodárce, uvědomíte si, jak veliký rozdíl je v motivaci člověka, který si pouze odskočí se svého teplého zázemí zakusit nějaké dobrodružství, a tím, který se do něj vrhá naplno a bezpodmínečně. Při shánění sponzorů se opět projevilo, jak snadno jsou firmy ochotné vložit peníze do podprůměrného fotbalového týmu, zatímco u méně známých sportů váhají. Čtenář musí být trochu shovívavý a překonat několik stránek věnujících se výčtu sponzorů.

Pak se už ale společně s autorem ocitáme v krásné, ale nelítostné přírodě Aljašky. Čtenář, sedící v teple v křesle, si může popisů nádherné přírody užívat plnými doušky, aniž by mu hrozily omrzliny či totální vyčerpání. Závodníci jsou na tom podstatně hůř. Nazývat účastníky Iditarodu závodníky není úplně přesné. Cílem není zvítězit, ale dojet. O tom vypovídá i výsledková listina ročníku, jehož se autor zúčastnil. Na prvním místě Jan Kopka s časem 23 dní 2 hodiny a 42 minut, na druhém Jose Dundee se ztrátou více než den. Další místa zejí prázdnotou. Nikdo další nedojel.

Kniha není prostým popisem závodu a jeho záludností, i když o těch se dočteme více než dost. Jana Kopku nesmírně zajímají lidé, ať už to jsou soupeři, ze kterých se často stávají blízcí přátelé, nebo náhodní známí. Lidé v řídce osídlené Aljašce jsou často komunikativnější a přátelštější, než ti takzvaní civilizovaní. Chování lidí, jejich bezelstnost či naopak vypočítavost je častým tématem Kopkových úvah a pro čtenáře jsou zajímavým pohledem do osudů mužů a žen, kteří se rozhodli žít jiným způsobem, dále od pohodlí a ruchu okolního světa.

Dlouhé dny osamoceného překonávání překážek v divoké přírodě inspirovalo autora také k přemítání o místě člověka na této planetě. Z perspektivy pohodlného pokoje, v němž knihu čteme, se mohou některé závěry zdát naivní, uprostřed nekonečných zmrzlých plání na pokraji přežití se asi vše jeví poněkud jinak. Nevyhnul se ani hledání důvodů, proč se zúčastňuje závodů, při nichž si sahá na samé dno fyzických i psychických sil a ze kterých se ani nemusí vrátit. Nenalézá jednoznačnou odpověď, ve svých čtyřiceti čtyř letech – tolik mu bylo při absolvování Iditarodu – byl už natolik vyzrálý, že se nepokoušel ani čtenáře ani sebe balamutit lacinými frázemi, zakrývajícími jeho pravé důvody.

Kniha Ve spárech Aljašky má vše, co má publikace tohoto druhu obsahovat. Zajímavý, místy napínavý děj, fotografie, které jsou s ohledem na vybavení a možnosti velmi dobré, i výborné technické zpracování. Výtisk je sice poněkud dražší, ale vzhledem k tomu, že kvalita papíru a tisku je v tomto případě rozhodující, v žádném případě nemělo smysl sáhnout po levnější variantě.

Ve spárech Aljašky  není  jedinou knihou Jana Kopky, je autorem titulu Cesty peklem a sněhem popisujícího jeho další extrémní podniky. Nejsou to tituly pouze pro zájemce o cyklistiku, je totiž úplně jedno, jakým způsobem autor překonával nekonečné vzdálenosti. Zavádí čtenáře do málo navštěvovaných míst a seznamuje se svéráznými lidmi. Na knihu lze nahlížet i na jakýsi cestopis, autor často uvádí zajímavé informace o navštívených místech. Narozdíl od cestopisů mají Kopkovy knihy jiné poselství – extrémní závody se vyhrávají hlavou. Psychika člověka je v těchto případech mnohem důležitější, než fyzická příprava.

Čtěte také: rozhovor s Janem Kopkou

Knihu Ve spárech Aljašky vydal Jan Kopka