Jan Kopka: Deprimující byl až návrat do civilizace

Rozhovory

Vytvořeno 18. 5. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Jan Kopka sám sebe označuje za extrémního bikera, zúčastnil se mnoha nebezpečných a vrcholně náročných závodů a dosáhl v nich velmi dobrých výsledků. Většina lidí nemá úplně jasnou představu jak, extrémní extrémní závody jsou, skvěle to však přiblíží Kopkovy knihy. Nejsou jen popisem útrap zažitých na cestách, ale i živým cestopisem, v němž je možné dočíst se zajímavosti o místech, která mnozí z nás asi nikdy nenavštíví. Recenzi jedné z takových knih najdete ZDE a přinášíme i rozhovor s jejich autorem.

Vážený pane Kopko, jsem rád, že jste si udělal chvíli času a odpověděl na několik otázek. Máte nabitý program, to si může každý zjistit z Vašich internetových stránek. Nedávno jste se vrátil z Laponska a zanedlouho Vám začnou starosti okolo organizace závodu Craft 1000 Miles Adventure. Nebo Vám už začaly?

Starosti a organizace okolo závodu 1000miles vlastně vůbec nekončí. Dokonce se to překrývá. Jeden ročník ještě ani neuzavřeme a vlastně už se dělá na dalším.

Můžete nám říct několik slov o cestě do Laponska, jaký typ lidí doprovázíte?

Většinou jsou to lidi, co mají blízký vztah k přírodě a pohybu a chtějí si vyzkoušet takový zimní outdoor, anebo si jen potřebují pořádně vyčistit hlavu. A to se děje, jste tam jen vy, okolo bílá arktická příroda a občas sobi.

Proč si myslíte, že vzrůstá obliba extrémních sportů u nás?  

Myslím si, že to souvisí s čím dál větším životním tempem a stresem. A čím větší a dlouhodobější stres je, tím intenzivnější, hlubší a vlastně extrémnější musí být zážitky, abyste se vyčistili.

Je extrémní sport hazard?

Asi do určité míry je, ale vlastně i život v civilizaci je hazard. Já se na svých akcích cítím uvolněně, svobodně, vyrovnaně. Samozřejmě může přijít situace, kdy se z toho nedá už dostat. Ale vždy dodržuji potřebná pravidla, abych tohle riziko minimalizoval. Můžete to z velké míry ovlivnit. V civilizaci je hrozba zákeřnější, často tomu nemůžete zabránit – srazí vás auto, nehody na silnicích, anebo vám život ukrajuje právě ten každodenní stres.

V úvodu jsem se zmínil, že se blíží start závodu Craft 1000 Miles Adventure. Pokud vím, jedná se o závod bez podpory, to znamená, že nezajišťujete žádná stanoviště s občerstvením či podobné věci. Jak složitá je organizace takového závodu, kolik dá práce? Na první pohled to vypadá, že žádnou, ale tak jednoduché to nebude, že?

Právě že to není vůbec jednoduché. Jen vytvořit trasu přes celé Česko tak, aby odpovídala našim představám a filozofii závodu. Pak na tu trasu sehnat povolení – téměř nemožné, mraky razítek a hodně dohadování (celoroční práce pro jednoho člověka), sehnat finance (startovné pokryje jen malinkou část). Na trase jsou 2 checkpointy, cíl trasy 500 mil a cíl dlouhé trasy. Na checkpointech mají závodníci od nás jen nějaké pivo a nealko a postavené stany pro vyspání, dovezeme jim tam balíčky s bateriemi, co si připraví. Pro závodníky je checkpoint hlavně psychická pomoc a my můžeme zkontrolovat závodníky, jak vypadají. Během závodu musíme mít auta, čtyřkolky, fotografy, kameramany, přepravovat materiál, zajišťovat spojení mezi jednotlivými body a přesun informací a dat. Kancelář jede téměř 24 hodin v kuse, musí vše zpracovávat a aktualizovat, aby byly každé ráno na webu i v médiích nové informace z dění na trase. Samotný závod trvá 3 týdny a pohybuje se kolem něj až 50 lidí. Závodníci jsou ke konci roztaženi na 1000 km, takže dokonce fungují všechny checkpointy a cíle naráz. A pak samozřejmě kontakt s medii a příprava podkladů pro ně – to musíme kvůli sponzorům ale i pro reklamu závodu. Ze závodu se pak dělá vždy i film a diashow. Snažíme se přitáhnout i zahraniční účastníky. Práce víc než dost a stojí to hodně peněz. Vždycky jsem tvrdil, že extrémní závody budu radši jezdit, než je organizovat.

Zkoušel jste si projet trasu závodu Craft 1000 Miles Adventure? Za jak obtížnou ji považujete? Předpokládám, že se se závody, které jste absolvoval a o kterých píšete, nedá obtížností srovnat. Nebo ano?

Fyzickou obtížnost asi jde srovnávat. Psychickou nikoli. Tady jste relativně pořád v civilizaci, potkáváte lidi, všude máte relativně blízko, máte mobil a většinou i signál, jste vlastně pořád doma, i se tu domluvíte. U zahraničních závodů nic takového neexistuje, stovky kilometrů nikde nic, žádní lidé, žádná civilizace, žádná pomoc, žádné spojení, jen vy a divoká příroda se svou krásou, ale i nebezpečím.

Proč píšete? Je to součást reklamy pro sponzory, nebo se chcete s lidmi podělit o své zážitky? 

Pokud myslíte knihy, tak jsem byl plný tak intenzivních jedinečných zážitků, že mi bylo líto nechat si je jen pro sebe. Pokud myslíte články v časopisech, tak tam je to většinou součástí reklamy a sponzorského plnění.

V knize je mnoho fotografií, na kterých jste sám v pustině. Jak vznikaly? Kdo Vás fotil? Samospoušť? Náhodný závodník?

Jo, to všechno – samospoušť nebo kdokoli jiný – závodník, lovec, musher nebo i poustevník, co tam někde sám přebýval.

Kolik času musíte věnovat psaní takové knihy? Jste na to sám? Nemám na mysli redakční úpravy nebo změny na popud přátel.

Knihy mi trvaly půl roku až rok a dělal jsem je sám. Samozřejmě grafiku dělal grafik, ale i u něj jsem seděl a mluvil mu občas do toho.

Kdo je zpravidla Vaším prvním čtenářem?

Jazykoví korektoři a pak přítelkyně a kamarád Kamil Hofman z Vela. Oba mi dokážou k tomu říct hodně dobrých připomínek.

V knize je hodně faktů o místech, kterými jste projížděl. Dělal jste si poznámky, nebo jste zjišťoval tato fakta později? 

Během závodů si dělám hodně poznámek – o svých pocitech, myšlenkách, ale i zajímavosti nebo příběhy, které se dozvím od místních lidí. Ale samozřejmě některá fakta jsem si našel později.

Jak jste se přinutil - navzdory ohromné únavě - chodit po místech svých zastávek, mluvit s lidmi a dělat snímky? Nelákalo Vás raději sedět nebo ležet a odpočívat?

Pro mě byli právě ty lidi a místa tak fascinující, že jsem prostě musel s nimi mluvit a vše si prohlídnout. Ta touha poznat je a ta byla silnější než únava a to mi vlastně dodávalo energii.

Dlouhý čas strávený na kole uprostřed pustiny Vás, zdá se, inspiroval k úvahám o způsobu života i vztahu člověk k přírodě. Jsou myšlenky publikované ve Vaší knize skutečně ty, které Vás napadaly uprostřed Aljašky, nebo vznikaly až při psaní knihy?

Ne ne, to je přesně to, co mě napadalo tam, k tomu vás donutí Aljaška, jste unavení, máte strach o život, jste pod adrenalinem, je ve vás euforie, nadšení, máte spoustu času a myšlení probíhá jinak – vždy, když mě něco napadlo, poznamenal jsem si to.

Znamenaly pro Vás myšlenky, o kterých jsem se zmínil v předchozí otázce, rozptýlení v dlouhých dnech bez lidského kontaktu? Nebyly naopak spíše deprimující, demoralizující? Nemusel jste je odhánět?

Myšlenky se nedaly odhánět a přicházely samy. Často byly obohacující. I myšlení a vnímání funguje jinak. Máte zbystřené smysly, v krvi plno adrenalinu. Docházel jsem k překvapivým závěrům. Deprimující byl až návrat zpět do civilizace.

Myslíte, že Vaše kniha přispěje alespoň v malé míře k zachování posledních zbytků neporušené přírody? Cítíte odpovědnost vůči přírodě? Nebo si myslíte, že výpady ekologů jsou přehnané?

Myslím si, že kniha nepomůže k větší ochraně přírody. Odpovědnost k přírodě cítím sám za sebe, ale už ne za lidstvo. Co se týče ekologů, je to asi jako kdekoli jinde, někdy je to v pořádku, jindy nesmyslné.

Chystáte se napsat další knihu?

Zatím nevím, možná.

Děkuji za rozhovor a přeji Vám hodně úspěchů ve všem, co podnikáte. 

Na psaní knih a organizování i absolvování extrémních cyklistických závodů se Jana Kopky ptal Jiří Lojín. Autorem některých otázek je můj kolega Petr Macháček, jehož vztah k cyklistice je velmi kladný.