Rozhovory

Markéta Vydrová: „Opravdu nerada maluji princezny“

1 1 1 1 1 (1 hlas)
marketa

Nedávno jsme na našich stránkách zveřejnili rozhovor s Milošem Kratochvílem, autorem originální knihy Strašibraši aneb Tajemství věže v Kamsehrabech. Tato kniha by však nebyla kompletní, nebýt krásných ilustrací Markéty Vydrové. Ta se věnuje ilustrování dětských knih řadu let, připomenout lze např. ilustrace knihy Na co hrají varani, Zlobilky, Draka je lepší pozdravit aneb o etiketě nebo Modrý Poťouch.



Jak dlouho jste pracovala na ilustracích knihy Strašibraši? A jak vůbec takové ilustrování knihy probíhá?

Ilustrace mi trvaly něco kolem dvou a půl měsíce práce ve dne i v noci, o víkendech, pořád... Byla jsem v tom až po uši. Začala jsem před koncem školního roku, a když jsem domalovala předsádku, kterou dělávám na závěr, byl první školní den.
Jak to probíhá? Ilustrování v sobě spojuje magii duše, oka, ruky a srdce. Čtu rukopis a vnímám, jak na mě působí. Do něj dělám poznámky, kde vidím jakou ilustraci. Strašibraši byli natolik inspirativní, že jsem se musela trochu krotit, protože jinak by je ilustrace nafoukly tolik, že by kniha zabrala celou polici. Tohle je práce a pastva pro duši, když začnu číst a vidím obrazy, zatím jen vnitřní. A k tomu si půjčuji dětské oči, protože vymýšlet, jak malovat knihu pro děti, můžete jen z úhlu jejich pohledu. Z žádného jiného. Ve chvíli, kdy mám rukopis dočtený a opoznámkovaný a vím, kde co namaluji, už také vím, jak to namaluji, protože všichni účastníci děje, místa i barvy se mi v hlavě líhnou průběžně. Pak si všechno naskicuji... tady musím zapojit už i ruku. No a pak maluji a maluji a od přečtení prvního písmene rukopisu do posledního tahu štětcem jsem zatoulaná a jsem nejraději, když mě nic neruší. Do každé knihy dávám kus sebe.

marketaKonzultovala jste třeba hodně vzhled jednotlivých postav s Milošem Kratochvílem, nebo jste měla víceméně volnou ruku?

Měla jsem úplně volnou ruku. Podoba strašibrašího osazenstva vznikla takovým trochu netradičním způsobem. V pátek 28. 11. 2008 (tuhle historku už asi kdekdo zná) jsem napsala Milošovi první mail (to jsme se ještě neznali), protože jsme spolu s ním a s Danielou Krolupperovou měli dělat knihu Draka je lepší pozdravit aneb O etiketě. Já jsem si už dávno moc přála, abych Miloše mohla někdy ilustrovat. Ten den jsme si pak vyměnili ještě hromadu mailů, Miloš kouknul na mé stránky, no a skončilo (vlastně začalo a pokračovalo) to všechno pak tím, že mi poslal rukopis Stašibrachů, jestli by se mi nelíbil k ilustrování. Ještě ten večer jsem si ho vytiskla, přečetla a hned mi všechny postavy naskočily. V tom jsem měla rychle jasno. No a jak jsem tak byla hrozně moc nadšená, tak jsem si je všechny naskicovala. A protože se nemá utíkat od rozdělané práce, tak jsem je taky všechny hned dokončila, včetně hradu Hromštejna a městečka Kamsehraby. V pondělí ráno je měl Miloš všechny v poště a líbili se mu. Pak jsem některé ještě trochu „vyladila“... takže jsem měla hotové hrdiny do knížky, která ještě ani neležela v nakladatelství.
Stejně jako Miloš, je většina mých autorů natolik osvícená, že respektuje můj zvyk a pro mě nezbytnost mít při ilustrování svobodu. A ani já jim nemluvím do psaní. U Miloše mám navíc úžasný prostor v tom, že konkrétnější popisy postav záměrně nijak nepřehání, naopak dává možnost uplatnit vlastní fantazii. Ve Strašibraších jen v náznaku popsal pouze strašikluky Bafa a Buba. Takže prostoru pro vyřádění spousta a hrozně mě to bavilo!

Měla jste u jednotlivých postav nějakou „reálnou předlohu“? A která postava byla pro vás nejobtížnější?


V hlavě mám něco jako „skladiště typů...“, to mám z toho mého oblíbeného pozorování lidí. Nakonec to funguje přibližně tak, že když mám ztvárnit některého hrdinu, tak na základě toho, jakou má povahu, jaké celkové ladění apod., si jej prostě uvnitř tak nějak „vytáhnu“... nebo ještě spíš seskládám jako mozaiku, nebo nějak jinak, nevím, jak to přesně popsat. Je to intuitivní. Samozřejmě pokud autor hrdinu detailně nepopsal – to pak respektuji popis. Ale mám-li volnou ruku, jako třeba u většiny hrdinů ze Strašibrachů... to se mi líbí.... vyloupnou se tak nějak sami od sebe... ani si neříkám, že by tenhle měl třeba mít baňatý nos, nebo malé oči. Ono se mu to prostě vymodeluje samo.... přesně to, o co si koleduje. Takže konkrétní předlohy nemívám.... ve Strašibraších mě dokonce ani žádná z postav nijak netrápila, tam se rodili všichni natolik rychle, že k tomu, aby mě potrápili, nedostali prostor... Ale byly samozřejmě i knížky, kde jsem musela tu pravou podobu pro některou postavu víc hledat.

ilustrace



Která postava ze Strašibrachů je vám nejsympatičtější? A jak hodnotíte paní Jouzovou? (Napadá mě, že třeba u ní jste mohla mít jako předlohu nějakou „hodnou“ sousedku.)

Mým favoritem je strašmistr Uí. To je moje hvězda a malovala jsem ho nejraději, protože je nejtajemnější. Navíc přesně takhle bude vypadat Miloš Kratochvíl, až mu bude 180 let. Sám mi to řekl. Včetně toho ohozu (smích).
Jak už jsem se přiznala, konkrétní předloha při malování nebyla, a to ani u paní Jouzové. Pořádně jsem si o ní vše přečetla a bylo mi jasné, že tahle dáma prostě jinak vypadat nemůže. A strašně mě bavil pak její závěrečný přerod a to, jak se dá vystihnout pár drobnými změnami tahů v obličeji – ke konci knihy se z protivné užalované ženské stane mírná zakřiknutá osoba a na závěr na nás kouká laskavá babička, co peče marcipán. Vypadá pořád stejně jako na začátku a přece je úplně jiná, jen jí stačí se pousmát a otevřít srdce. Paní Jouzová je svým způsobem zklamaná a kapku nešťastná paní, která si myslí, že všechno vyřeší, když bude „kousat“. A když se pak vyjasní, tak i ona zjistí, že lepší je pohladit... Bavilo mě s ní prodělávat tu změnu.

Když byla kniha vydána, nahlížela jste do ní ještě? Je na ní něco, co byste chtěla změnit?

ilustraceNó... ano! Co bych rozhodně změnila, by byla obálka. Měla jsem vymyšlenou takovou tajuplnou a barevně velmi přívětivou verzi, ale tlak z vyšších míst mě nutil dělat neustálé předělávky ke „komerčnímu obrazu“, až to dopadlo takhle. Prý se tahle obálka líbí, ale přiznávám se, že mně vůbec ne a dodneška jsem se s ní nesmířila. Trvám na tom, že by bylo občas dobré více dát na výtvarníka a jeho cit pro tyhle věci. Všichni víme, že obálka knihu prodává, jenže tím, jak nám všichni vnucují stejné komerční principy, nakonec jsou si ty knihy na pultech všechny tak podobné. A do oka vám padne to, co je jiné. To jsem chtěla, ale uhájila asi jen částečně. Obálka je kompromisem, který mě netěší a chtěla bych ji jinak.

Vaše ilustrace nepostrádají vtip, sama jsem se při jejich prohlížení několikrát zasmála. Jste i vy ráda veselá? Nebo u vás platí to, co často u komiků, že doma jsou „smutní klauni“?


Je to jak kdy. Většinu času jsem laděná do optimistické polohy, ale mám v sobě i hodně melancholická údolí a ta jsou hluboká. Když do nich občas přijdu, mám pocit, že nedohlédnu konce. Jsem dost emocionální člověk a všeho je ve mně hodně... Ale šťastnou mě dělají ti šťastní kolem mě. Moc mě baví vyprovokovat úsměv, když maluji ty své legrácky, když postavám dávám komické postoje či gesta, baví mě ty drobné postřehy, něco, čeho si náhodně všimneme a vyvolá to úsměv, sama se pak tomu usmívám a často i chechtám. Mám ráda, když mí hrdinové jsou lidsky nedokonalí, protože i elegantní dáma se někdy vyzuje pod stolem a škrábe se na chodidle, klučina se s požitkem podloubá v nose a  babička na lavičce posedí s široko rozkročenýma nohama.... jemná komika života je mi velmi blízká.

Malujete ráda strašidla? U nich je asi těžké dát jim nějakou konkrétní podobu... A máte v oblibě nějaký typ postav, třeba malé děti, princezny, otravné sousedky?

Začnu princeznami. Opravdu nerada maluji princezny, a pokud bych měla princeznu malovat ráda, musím si na ní smlsnout po svém – jako takový trošičku škodolibý drak. Moje princezna se může těšit na to, že z toho nevyjde jen tak, nejspíš bude trochu tlustá, nebo ji obdařím pořádným pršáčkem, nebo nebude mít vkus, ale předkus. I princezny jsou lidé... jen trochu víc rozmazlení.
Strašidla maluji obzvlášť ráda, tam se dá opravdu pořádně zařádit, zejména pokud jde o různé tajuplné formy méně lidského založení. A co maluji opravdu s nadšením, jsou děti, staroušci a pak ti, kteří mají nějaký hodně výrazný charakter – smíšky, náfuky, přísňáky, potrhlíky i ty otravné sousedky.

hromstejnA když jsme u těch sousedů... Jak se dívají na vaši tvorbu lidé z vašeho okolí? Asi jsou na vás hrdí. Nebo jste se setkala i s nějakými zápornými reakcemi?


Ne, se zápornými reakcemi jsem se ještě nesetkala. Mám takové neškodné povolání, které nikomu nevadí. Sousedé – no, my bydlíme v malé vesničce, kam jsme se před několika lety přistěhovali. A jak tak sedím pořád doma u stolu a maluji, tak nikoho nepotkám a taky nemám ve zvyku postávat se sousedkami. A pokud potkám, vždycky mám lehce historický pocit, protože jak o mně tady nikdo nic pořádně neví, tak se mě třeba ptají na věci, které o mně věděli před deseti lety. Samozřejmě něco tuší, už mě prokoukli, asi k nim nějak prosáklo, čím že se to živím, ale mám takový dojem, že tomu stejně moc nevěří. Taky není divu, protože obecně malíř (slovo ilustrátor je už příliš zakuklené) – to bývá většinou někdo, kdo už je mrtvý a už vůbec není z vaší dědiny a ještě aby to byla sousedka! Co se týče okolí, třeba Ivančic, kam chodí dcerka do školy, tak tam mě lidé znají a fandí mi. No a přijde mi legrační, že známost roste přímo úměrně se vzdáleností, takže například Praha, to už je přímo známostní ráj. Stejně každý, kdo neví, kde bydlím, si myslí, že jsem odtud, hlavně Pražáci.

O Miloši Kratochvílovi jste se vyjádřila, že je velice barevný. Jaká barva by u něj převládala?

Duhová... Trochu vážněji – v přístupu k lidem zlatavá a žlutooranžová, ve vnitřním rozpoložení se to střídá, hřejivé tóny s těmi melancholičtějšími modravými a v nápadech je to opravdu ten barevný gejzír, který, když se Miloš do toho opravdu dá, tak z jeho hlavy tryská na všechny strany. Když pak čtu ty jeho knížky, nestačím se divit (a radovat nad parádním materiálkem k ilustrování).

Na jakou společnou práci se v budoucnu mohou těšit (nejen) dětští čtenáři?

Tak tato záležitost je zatím zahalena oblakem tajemna, abychom byli více vzácní... (smích). Pravda je taková, že něco v plánu máme, ale je toho více a je lépe o věcech mluvit, až mají pevné obrysy. Každopádně pevné obrysy mají Minipohádky, které spolu budeme velmi brzy dělat v sérii pro nakladatelství Triton v edici Laskavé čtení, jinak mám také od Miloše přislíben do budoucna nějaký fungl nový rukopis. No a navíc k ilustrování i jednu knihu, která už kdysi vyšla, ale Miloš by ji udělal rád znovu a se mnou. Kterou, zatím nebudu prozrazovat. Pokud má pro mě Miloš ještě nějaká další překvápka, tak to zatím tutlá, ale časem to z něj vytáhnu. Hlavně věřím, že naše „klaunská firma“ se na knížkách ještě hodně podepíše.

Děkuji za rozhovor. A přeji vám mnoho úspěchů v osobním i profesionálním životě, především pak řadu kvalitních příběhů, které byste oživila svými krásnými ilustracemi.



Ilustrace Markéty Vydrové si můžete prohlédnout na jejích stránkách: www.marketavydrova.cz





 

 

 

Aktuality

  • Březen 2024 odstartoval svůj běh Knižním festivalem v Ostravě

    V prvních dvou březnových dnech proběhl v Ostravě 5. ročník Knižního festivalu. Jako vždy nadšení čtenáři nakupovali knížky, navštěvovali  nejrůznější besedy, trpělivě stáli v dlouhých frontách na podpis svého oblíbeného spisovatele nebo jiné známé osobnosti. Mohli se také účastnit  dvou živých rozhlasových vysílání.

    Číst dál...  
  • Česká vlna nakladatelství Host

    Není sporu o tom, že se nakladatelství Host v průběhu let podařilo pod svou značku shromáždit celou řadu vynikajících českých autorů. Svědčí o tom zájem čtenářů i odezvy v médiích. Host věnuje pozornost propagaci pravidelnou účastí na knižních veletrzích, ale také pořádá samostatné akce. Ta, která je nazvána Česká vlna, představuje čtenářům autory a jejich knihy.

    Číst dál...  

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení