„Čtu ta slova, až cítím kameny, po kterých chodím,“ říká Zdeněk Vacek, autor knihy Bore bejvi

Rozhovory

Vytvořeno 22. 9. 2010 2:00

Autor: Alena Oudová

Když se mi dostala do rukou kniha Bore bejvi, těšila jsem se na nevšední zážitky z cest. Mám ráda cestopisy. Nemyslím tím ty, ve kterých si přečtete, kolik kostelů v tom kterém městě stojí nebo jaké další architektonické skvosty můžete navštívit, ale ty, ve kterých se dočtete o skutečných osudech a nevšedních zážitcích skutečných lidí.

Zážitek z knihy Bore bejvi pro mě byl skutečně nevšední, protože po odložení tohoto díla jsem ještě notnou chvíli seděla a přemýšlela. V knize jsem nalezla nejen řadu zajímavých situací, které autor prožil, ale i myšlenky, které jsou tak všední, ale přitom tak opomíjené v důsledku rychlého životního tempa dnešní doby, že vás až zamrazí.

Jak vznikla myšlenka sepsat knihu z cesty po Skandinávii? Tuto knihu jste sepsal až po své v pořadí třetí návštěvě, proč ne již dříve?

Na svých cestách autostopem jsem navštívil krásná místa, potkal tolik různých a zajímavých lidí, kteří mi vyprávěli o zemi, lidech a životě, kde jsem byl, že jsem cítil potřebu se o to podělit s ostatními. První cesta v roce 1991 trvala skoro 3 měsíce a už tenkrát jsem měl nutkání vše sepsat. Problém byl technického rázu, nebyly ještě domácí počítače a ofsetový tisk vyžadoval alespoň tisíc výtisků. Ten samý problém byl i po šesti letech. Pokaždé jsem měl ale pocit, že jsem to měl udělat. Ten pocit jsem měl i po další cestě, ale to už možnosti byly lepší, a tak jsem knihu napsal.

Psal jste svoji knihu Bore bejvi ihned po návratu domů nebo až s odstupem nějaké doby? Z čeho jste čerpal své vzpomínky? Vedl jste si při svých cestách nějaký cestovatelský deník? A jak takový cestovatelský deník vlastně vypadá?

Po návratu jsem na psaní neměl vůbec čas. Začal jsem psát asi 3 měsíce po návratu, trvalo to s přestávkami déle jak rok. Vzpomínky jsem čerpal ze svého deníku. Už na první cestě jsem psal deník. Také jsem zjistil, jakou jsem udělal chybu, když jsem si ho na druhé cestě nevedl. V deníku jsem zaznamenával to nejdůležitější, co mě tam vrátí zpět. Čtu ta slova, až cítím kameny, po kterých chodím, vítr, který se neustále prohání krajinou, vůni soli, ryb a chaluh ve vzduchu a vracejí se mi i myšlenky a rozhovory s lidmi. Někdy to trvalo dlouho, ale jinak jsem psát nezačal.

Při svých cestách jste se setkal s příslušníky národa Sämi. Jací jsou to lidé? Jak jste je vnímal?

O národu Sämi jsem se dozvěděl až po příjezdu do jejich země. Lidé Sämi jsou upřímní, pomáhají si a mezi jejich největší hodnoty života patří úcta k Zemi, lidem a všemu živému. Setkání s nimi hodně ovlivnilo můj pohled na život. Uvědomil jsem si, jak jsou vnitřně bohatí, a to i v době, kdy ještě neměli majetek a peníze jako někteří v současnosti.

Knihu jste vydal prostřednictvím nakladatelství Nová Forma, kde jste si sám hradil náklady na vydání. Neuvažujete o tom, že byste oslovil nějaká další nakladatelství a svůj titul jim nabídl?

První čtyři výtisky vznikly doma na jednostranné inkoustové tiskárně a výroba jedné trvala 14 hodin, o nákladech ani nemluvím. Další jsem si tiskl na laserové tiskárně, ale nebylo to o moc rychlejší. Pak jsem si listy nechal tisknout, každý přehnul, slepil, vyrobil desky, nalepil fotku a ručně namaloval obal. I tak výroba trvala asi 4 hodiny a někteří čekali na knihu i rok. Vydání v nakladatelství Nová Forma mně to vše ulehčilo. Vyhovuje mi, že knihu vytisknou v malých sériích, protože si náklady platím sám.“

Kdo je autorem ilustrací ve vaší knize? Proč jste dal přednost ilustracím před fotografiemi?

Autorem ilustrací je Luboš Pech, který mi překreslil 70 fotografií. Kniha je ve formě deníku, proto kresby, aby to působilo, že jsou zaznamenávány během cesty. Fotka už deníku dává časový odstup. A když Luboš nakreslil první ilustraci, věděl jsem, že to ani jinak být nemůže. Bohužel už opustil náš svět a bude mi scházet nejen při ilustrování další knihy, ale i jako člověk.

Mohou čtenáři někde vidět vaše fotografie z cest? Pořádáte nějaké výstavy nebo přednášky?

Z posledních tří cest jsem měl několik výstav, hlavně v Plzni. Přednášky pořádám hodně, na podzim už jich mám zase domluveno několik. Některé fotky z cest si mohou lidé prohlédnout na www.jsmecastizeme.org. Je to sdružení, se kterým pořádáme výstavy a přednášky. Svoje stránky teprve připravuji, budou tam fotky doplněné textem a to chce čas.

Co vás na Skandinávii tak láká? Byl jste tam již třikrát. Čím vás Skandinávie tak okouzlila, že se tam stále vracíte?

Už pětkrát. Mezi druhou a třetí cestou jsem tam jel s přítelkyní stopem a tři týdny nám dennodenně lilo. Museli jsme se z Göteborgu vrátit zpět. A v roce 2009 jsem byl za polárním kruhem počtvrté. Je to zvláštní, nejraději bych tam jezdil každý rok, ale dostanu se tam vždy po šesti letech. Sever mě nikdy nelákal, dokud jsem tam prvně nepřijel. Drsné klima je vyvážené krásou země. Ticho Země, křišťálová voda v řekách, čistý vzduch a lidé o ekologii nemluví. Tam je to samozřejmostí pro každého. Vědí, že to dělají pro sebe, a penězi se to přeplatit nedá. Líbí se mi, jak funguje společnost a zdravý rozum v ní, hlavně tam na severu. Čerpám tam sílu, abych vydržel absurdity našeho světa, protože tu mám hodně dobrých přátel a rád bych žil tady.

Nyní pracujete na své druhé knize. Prozradíte, o čem bude?

Druhá kniha je ze čtvrté cesty. Za těch 18 let, co tam s odstupem šesti let jezdím, mi bylo dáno hodně poznání o lidech a Zemi a i tam došlo ke změnám. Cestu jsem podnikl opět s minimem prostředků a vybavení, a tak o zajímavé situace nebyla nouze. Co všechno jsem prožil na cestě v zemi půlnočního slunce, se lidé dozvědí až z knihy.

Při své cestě jste spoléhal především na náhodu, neměl jste žádný konkrétní plán a ani příliš finančních prostředků na cestu. To chce notnou dávku odhodlání a odvahy. Co vás na takovém dobrodružném počinu láká? Neměl jste během svého putování obavu, že vám třeba nevystačí peníze na cestu zpět?

Dopředu jsem věděl, která místa chci navštívit, pak už jsem jen naslouchal Zemi, jinak to ani nešlo. Mít předem plán by znamenalo být ve špatný čas na špatném místě. Takhle jsem byl ve správný čas na správném místě, vyhnul jsem se velkým dešťům a potkával lidi, které jsem zrovna potřeboval. Všechno to na cestě do sebe zapadalo tak, že se tomu nedá říkat náhoda. Neláká mě vyhledávat adrenalinové situace, těch se vyskytne až dost, když vyjedete bez peněz, s minimem vybavení a jste v zemi, kde se počasí může změnit každou chvíli. Nejdůležitější je vše si promyslet a vyjet. Obavy v kritických chvílích občas přijdou, ale pak zjistíte, že o tom přemýšlet je zbytečné. Jen zjistíte, jak je nepravděpodobné se vrátit, nestane-li se zázrak.  V tom si vzpomenu na Stopařova průvodce po galaxii a jeho základní pravidlo – ,Nepodléhejte panice´. Všechno pak dopadne líp, než si dovedu vůbec představit.

Co podle vás musí mít kniha, aby čtenáře oslovila a rád se k ní vracel? K jakým knihám se rád vracíte vy?

Dobrá kniha z vás udělá součást příběhu a nejčastěji se asi lidé vracejí ke knihám, které nám pomáhají najít vlastní život. Přečetl jsem již hodně odborné literatury, cestopisů, sci-fi i jiné beletrie. Knihy jsou důležité pro rozvoj lidské představivosti a fantazie a utváří náš vnitřní svět. Rád se vracím ke knihám Mistr a Markétka, Odvedu vás do Sierry Madre, Stopařův průvodce po galaxii, Haškově satiře, Castanedovým příběhům. Těch knih je na celý seznam. Mám jich teď většinu v krabicích. Už se těším, až si je všechny vyskládám do knihovny a přečtu ještě ty neotevřené a i ty, co jsem četl rád.

Velice děkuji za rozhovor a těším se na vaši v pořadí již druhou právě připravovanou knihu.