Ivana Špičková: „Vždycky jsem chtěla psát historické romány“

Rozhovory

Vytvořeno 29. 5. 2011 2:05

Autor: Petra Šmejdová

Přinášíme vám rozhovor s ženou, která se rozhodla pustit do žánru v české literatuře nepříliš obvyklého. Ivana Špičková vydala v roce 2010 u nakladatelství Millennium Publishing svůj debut s názvem Slovem a mečem. Příběh jejího románu se odehrává v antickém Řecku během Peloponéských válek. V rozhovoru jsme si povídaly o jejím vztahu k historii, knihám i vlastnímu psaní.

Na svých webových stránkách se několikrát zmiňujete o lásce k historickým románům a celoživotní touze je psát. Čtete historické romány často? Případně jaké autory či období?

Historické románu čtu často a ráda, i když to zdaleka není jediný druh literatury, která mě oslovuje. Zpočátku to byly hlavně romány Alexandra Dumase – nejprve Tři mušketýři, potom víceméně všechno, co se mi od něj dostalo do rukou –, později francouzští klasikové – mezi mé oblíbené knihy patřily Lesk a bída kurtizán od Balzaca, Věznice parmská od Stendhala, Devadesát tři od Victora Huga.
Moje další oblíbené období je antika, líbily se mi knihy od Mary Renaultová, třeba Býk přichází z moře, Quo Vadis od Sienkiewicze, z našich autorů Jarmila Loukotková. Zajímavé je i období středověku, pro mě osobně je velmi krásný Nebeský strom od Edith Pargeterové.

Když vás od mládí přitahovala profese spisovatelky, proč jste nakonec vystudovala obor finance? Vzhledem k vašim zájmům by se nabízela spíše historie.

Na gymnáziu patřila historie k mým oblíbeným předmětům, ale upřímně mě nikdy nenapadlo ji studovat dále formálně. Pro autory naučné literatury to určitě nezbytné je, ale já píšu romány, důležitý je příběh. Historii příslušného období jsem schopna pro potřeby beletrie nastudovat z již publikované literatury.
Vysokoškolské studium jsem zaměřila na to, co mě bude v budoucnu živit, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, aby mě ta práce alespoň trochu bavila. Lidé jsou většinou všestranní, takže kromě historie mě baví i ekonomika a mám v ní lepší uplatnění. Osobně se cítím lépe, když mám v tvůrčí práci volnost a píšu, protože mě to baví, ne protože se tím psaním musím uživit. Samozřejmě kdyby se to povedlo, byla bych ráda.

Zajímáte se při četbě či psaní historických románů spíše o osudy jednotlivých postav, nebo vás na tom více láká prostředí, dobová kultura a společnost?

Zajímají mě postavy a příběhy. Prostředí je jen kulisa, byť hezká, ke které mám vztah, a moje postavy a příběhy z té doby vycházejí a jsou jí ovlivňovány, ale v popředí jsou právě ti lidé. Mě osobně strašně nebaví historické romány, kdy je sice vidět, že autor má dobu nastudovanou, ale kniha se neskutečně vleče, protože spoustu odstavců zabírají historické popisy, které kolikrát nejsou důležité pro pochopení příběhu. Jako mladší jsem ty popisy úspěšně přeskakovala. Ale musím dodat, že když píšu, dobu se snažím nastudovat poctivě, dávám si pozor, aby data a děje seděly, aby ten obraz byl co nejvěrnější. Ale ta doba a prostředí zůstávají v pozadí.

Jakým literárním žánrům dáváte jako čtenář ještě přednost?

Jako čtenář čtu ráda různé druhy knih, žánr pro mě není podstatný, spíše jestli je kniha dobře napsaná. Ráda čtu třeba modernější klasiky – Steinbecka, Hemingwaye, Hellera, Simmela, Remarquea, L. N. Tolstoje, Feuchtwangera, ale taky třeba dobrodužné knihy od Jacka Londona či Wilbura Smithe. Kdysi jsem četla více detektivek – A. C. Doyla, Agathu Christie, Raymonda Chandlera, Dicka Francise. Z těch novějších se mi líbila trilogie Stiega Larssona Milénium. Z těch humorných třeba Jerome Klapka Jerome.

Je pro vás osobně i pro vaši práci stěžejní období antiky? Plánujete se mu nadále věnovat?

Není to stěžejní období, je to jedno z mnoha období, které mě inspiruje.  Doufám, že ještě nějaký román z období antiky napíšu, ale nyní to neplánuji. Mám rozpracované náměty na knížky z jiných období.

Můžete nám své plány do budoucna přiblížit?

Mám rozepsanou knihu, která se odehrává v Alžíru 17. století. Je to příběh křesťanské dívky, kterou osud zavlekl do arabského otroctví a která je schopna vstřebat to dobré i špatné z obou světů. Je to velice poutavé období s exotickými kulisami, nicméně vychází ze zcela reálné tehdejší situace, kdy se takové příběhy odehrávaly. Je to jiná kniha než Slovem a mečem, zahrnuje kratší časové období a více se věnuje vztahu muže a ženy, nicméně věřím, že se bude číst stejně dobře.

Inspirovaly vás některé reálné historické postavy k vytvoření charakteru a osudu hlavních hrdinů?

Ne, historické postavy, které se v knížce objevovaly, jsem se snažila zachytit podle skutečnosti. Třeba jsem si znovu po letech otevřela knížky o Sokratovi, abych vystihla co nejlépe sílu ducha jeho osobnosti, ale ty historické postavy jsou tam jen okrajově. Mám k nim úctu. Prostě mně osobně přišlo nepatřičné rozpitvávat jejich niterné pocity, motivy a vášně, protože bych je nebyla schopna zobrazit opravdu tak, jak to ve skutečnosti prožívaly a cítily.
Jinak, samozřejmě, historické postavy ovlivňovaly chod dějin a doba měla vliv i na osudy hlavních hrdinů, to ano. Co se osobností týče, snažila jsem se alespoň částečně vystihnout způsoby lidí, kteří v té době žili, podle litery a ducha antické literatury, byť jsem si zcela vědoma, že dobu může opravdu dobře popsat jen člověk, který v ní žije. Ten samotný charakter postav byl spíše inspirován postavami skutečnými. Protože charakter člověka se za posledních pár tisíc let podle všeho změnil velmi málo.

Ve své biografii se zmiňujete o období, kdy jste psala do šuplíku. Jak to s ním vypadá dnes? Je plný materiálů, který vydá na několik knih, nebo píšete něco nového?

Ten materiál by vydal asi na tři knihy, ale je ho třeba upravit a dopracovat. Myslím, že většina z toho materiálu se dá docela dobře použít; co opravdu vyjde, to ještě nevím, zřejmě bude záležet i na ohlasu a prodeji stávající knížky. Mám úplně nový námět ze starověkého Egypta, není to příběh o faraónech, ale o lidech, kteří v té době žili. Jinak já mám všeobecně více námětů, než hotových knih, ty příběhy vznikají a pokračují tak nějak samy od sebe, kdežto ta kniha už je opravdu práce, které se musí věnovat spousta času, vylaďovat formulaci myšlenek, věnovat čas studiu historických kulis. Takže od námětu k hotové knížce je ještě spousta času a práce.

Máte doma velkou knihovnu s velkou sbírkou knih?

Přiměřeně velkou velikosti našeho obýváku. Jinak knihovna byla skutečně moje priorita při zařizování bytu, od mládí jsem věděla, že chci mít doma velkou knihovnu, takže ji mám, a jak plyne čas, připadá mi menší a menší, až jsem opět v situaci, kdy nevím, kam ty knížky dávat. Vždycky jsem hodně chodila do knihovny, takže dost mých oblíbených knížek jsem doma neměla, nyní je příležitostně dokupuji třeba v antikvariátech. Poté, co jsem si koupila a přečetla tři nové historické romány, které mě příliš nenadchly, jsem v kupování nových knih docela opatrná a paradoxně často koupím právě ty, které znám, ale prostě jsou natolik dobré, že bych je chtěla mít v knihovně.

Jakou knihu jste naposledy četla?

Dočetla jsem Ruku Fátimy od Ildefonse Falconese, je to román ze Španělska 16. století a velmi zajímavý, protože velká část knihy je věnována španělským moriskům a jejich komunitě, o nichž se většinou historická literatura zmiňuje jen okrajově, kdežto v této knize je popsána s velkým citem. A mám rozečtený román Pilíře země od Kena Folleta, který líčí nejenom stavbu středověké katedrály, ale i život v tehdejší Anglii a je velice čtivý.

Děkuji vám za rozhovor.