Galina Miklínová: „O ponožkách sním neustále“

Rozhovory

Vytvořeno 5. 6. 2011 2:00

Autor: Marta Šimečková

Když se řeknou ponožky, pak se většině dětských čtenářů objeví na tváři úsměv. Vzpomenou si totiž na Hihlíka, Tulíka, Ramíka nebo Kudlu Dederona... Tedy na malé bytůstky, které se podobají šedivé ponožce. Ony se totiž ponožkami živí – ano, už asi víte, o kom je řeč. O lichožroutech, které proslavily knihy Pavla Šruta. A také krásné ilustrace Galiny Miklínové, která dala lichožroutům skutečnou podobu.

Jak vzpomínáte na ilustrování knihy Lichožrouti a Lichožrouti se vracejí? Kolik času jste vůbec strávila nad promýšlením jednotlivých postav? A jak pak probíhalo samotné ilustrování?

Upřímně, já na práci na knize takhle blízko od jejího vydání většinou ještě moc nevzpomínám. Ke knížkám, které jsem ilustrovala, se vracím až po čase a to si pak v nich čtu jako v deníku. Lichožrouti jsou trochu vyjímkou, a to nejen proto, že se zde vytvářel zcela nový svět, ale tehdy mou malinkou dcerku poprvé hlídala babička přes noc a já mohla pracovat celý víkend. Vzpomínám si, že jsem z toho přebytku energie a volného času prokreslila v kuse den – noc – den bez známky sebemenší únavy. Místo toho, abych se jako spořádaná matka konečně pořádně vyspala!
Postavy ovšem vznikaly dlouze a dávno před tím. Lichožrout jako nový druh prošel složitým vývojem, poprvé se objevil – jak v textu, tak obrazově – v knížce Příšerky a příšeři.
Samotná práce na knize probíhala jako obvykle. Když už mám vymyšlené postavy, procházím znovu pozorně text a hledám místa, která jsou pro mě, a doufám, že i pro čtenáře, vizuálně a dějově zajímavé. Tyto pak skicuji a přemýšlím nad grafickou úpravou. Udělám si tzv. scénář knihy – podle charakteru textu hledám její rytmus – počet stran a ilustrací, formát a tím pádem velikost, typ a řazení ilustrací do textu. Zvolím techniku ilustrací a pustím se do finální práce. Když je hotovo, přesunu se ke skeneristovi, který ilustrace připraví pro tisk a pak do grafického studia. Tam se s grafikem hezky dohadujeme nad návrhy a snažíme se, abychom se co nejvíce přiblížili mé představě.

Vymyslet takového lichožrouta asi není nic jednoduchého. Nechala jste se inspirovat něčím z reálného světa? Napadá mě třeba jistá (i když hodně vzdálená) podoba s mravenečníkem...

Vidíte, to mě nenapadlo. Spíše jsem se snažila, aby vzdáleně připomínali ponožku. Což je nejvíce vidět právě ve výše zmíněných Příšerkách a příšeřích. Když pak lichožrout vstoupil do tzv. velké literatury, prošel jistou změnou, takže jsem jejich podobu konzultovala s Pavlem Šrutem, což se pak odrazilo zpětně v textu knihy.

Kterou postavu z lichožroutů máte nejraději a proč?

Těžko takhle vybrat ze všech těch svých lichožroutích dětiček... troufám si ale říct, že lichožrout se vyvedl jako druh. Je vizuálně lehce identifikovatelný a zároveň jiný, nikomu podobný. Pokud si mám někoho zvolit, tak třeba mě těší, že Hihlík je jednoduchý, obyčejný, Kudlu Dederona zase mají rádi kluci, já mám ráda Padreho a moje kamarádka dvojčata Ramíka a Tulíka...

Bylo těžké vytvořit ke knize obálku? Nemluvilo vám do její podoby hodně nakladatelství? Někteří ilustrátoři si totiž stěžují, že se snaží nakladatelství o co nejkomerčnější vzhled obálky, aby zajistili knize co největší úspěch na pultech knihkupectví. Máte s tím nějakou zkušenost?

Obálka je těžká disciplína. Nakladatel ji chce mít co nejdříve, z pochopitelných propagačních i jiných důvodů, a autor ji většinou nechává na konec, také z jasných důvodů. Tady se mi obálka prostě přihodila a byla! Na první dobrou. S nakladatelstvím Paseka mám, troufám si říci, nadstandartní vztahy. Knihy, které u nich s Pavlem Šrutem vydáváme, se dobře prodávají, čtenářům i kritice se líbí, takže máme z jejich strany velikou volnost a důvěru. Ale tzv. bitky o podobu obálky jsem samozřejmě za dobu, co knihy ilustruji, zažila. Vzpomínám si, že jsem jednou odcházela z jednání o obálce po dvou hodinách z redakce tak vyčerpaná a frustrovaná, že mě to za dveřmi až dohnalo k slzám. Šla jsem na kafe k mamince a ta mi řekla: „Pokud jsi o své verzi tak přesvědčená, pak je určitě dobrá. Vezmi telefon a zavolej jim, že to bude podle tebe...“  No, já to udělala, a šéfredaktor – už asi taky úplně vyřízený – souhlasil. Kniha pak dostala cenu v soutěži MK o Nejkrásnější knihy roku a bylo to. Což však neznamená, že autor má vždycky pravdu.

Co jste cítila po dokončení práce na lichožroutech? Nezdálo se vám pak ještě několik dní o ponožkách?

O ponožkách sním neustále. Je to přece moc pěkná věc, taková ponožka.  A navíc Lichožrouti jsou v mém světě pořád přítomní. Kdekdo se na ně vyptává, každému se ztratila v životě aspoň jedna ponožka! Navíc jsem teď dva roky pracovala s Pavlem Šrutem na scénáři k filmu o zlodějích ponožek, graficky chystala mp3ky obou lichožroutích dílů, občas pořádám lichožroutí dílny pro děti, na lichokampaň ke Světu knihy jsem dělala plakát a pohlednice... a jako třešničku na dortu – chystáme s Pasekou figurku Hihlíka jako textilní hračku, čehož se jako autorka podoby Hihlíka taky účastním.

Kdybyste dostala nabídku na ilustrování třetího dílu Lichožroutů, přijala byste ji? A nechystá se třeba další díl? Nemálo čtenářů by tato zpráva určitě potěšila.

Teď jste mě rozesmála. No jasně, ale naše spolupráce s Pavlem Šrutem a Pasekou takhle nefunguje. Mám tím na mysli standartní vztahy mezi nakladatelstvím a autory. Když si s Pavlem něco pro naši radost vymyslíme, pokud nakladatel souhlasí, dáme se do práce. To znamená, že pracujeme jako tandem. Navzájem si nosíme nápady, píšeme si je, kreslíme... a teprve až víme, jak na to, rozjedeme se z Města ke svým pracovním stolům na naše venkovy, každý na opačnou stranu. Takže dobrá zpráva je, že o třetím díle už spolu dlouho mluvíme.

Lichožrouti by také měli vstoupit na filmová plátna. Půjde o převyprávění knižního příběhu, nebo o příběh zcela nový? A můžeme se těšit třeba i na nové postavy, které se v knize neobjevily?

Ano, Lichožrouti se na plátno opravdu chystají. Láďa Horáček nás na můj popud seznámil s producentem Ondřejem Trojanem, který už adaptoval knihy Petra Šabacha a Květy Legátové, které vyšly v Pasece. Kromě ilustrace se totiž také zabývám animovaným filmem (např. večerníček O Kanafáskovi), který jsem vystudovala. Filmoví Lichožrouti jsou teď ve fázi ročního developmentu filmu, což znamená, že je hotov literární scénář a ve studiu vyvíjíme postavy a prostředí. Knihu jsme do scénáře nepřevedli, kdo ji četl, ví, proč. Román má jiné tempo a jiný způsob vyprávění než film. Příběh tedy není úplně nový, dá se říci, že je na motivy knihy  a pár postav si v něm opravdu nezahraje. Na nové se ovšem těšit můžete!

Můžete nám prozradit, kdo ve filmu propůjčí svůj hlas Hihlíkovi? A zapojila jste se do výběru dabérů? Patrně jste měla určitou představu o tom, jak budou vaše postavy mluvit, když jste jim dala podobu...

Volba spíkrů je práce režiséra. Vzhledem k tomu, že jsem režisérkou tohoto projektu, budu mít u výběru hlavní slovo. Jistě si bude k tomu chtít říci své i producent a já budu ráda, pohybuje se v hereckém světě více než já. Už jsem své představy konzultovala také s autorem. Ještě jsme nikoho neoslovovali, takže svůj výběr bych si s dovolením zatím ještě nechala pro sebe.

Máte ráda 3D filmy? Je jejich tvorba o hodně těžší než vytváření těch tradičních?

Mám ráda dobré filmy. Pokud jsou navíc 3D a funguje to, nevadí mi.  Pokud se někdy v souvislosti s Lichožrouty mluvilo o 3D, měla jsem více na mysli tzv. CGI, computer-generated-imagery – počítačovou animaci, která se někdy laicky nazývá 3D počítačová animace. Její volba byla logickým vyústěním. Film se v jedné ze dvou hlavních dějových rovin zabývá otázkou existence lichožroutů jako druhu. A právě 3D animace umožňuje realistickým zpracováním zachovat křehkou rovnováhu mezi uvěřitelností a fikcí a skvěle ji využít pro fyzický charakter lichožroutů. Jako člověk je to, co jí, tak i lichožrouti se skládájí jakoby z textilních materiálů. Programy CGI nám umožní figury natahovat, zprůsvitnět, zamotávat atd... Pokud se producent navíc ještě rozhodne pro stereoskopický obraz (3B brýle), musíme s tím počítat ale už od začátku přípravy technického scénáře. 

Kniha Lichožrouti získala řadu ocenění. Kterého si nejvíce ceníte?

Mám ohromnou radost z Magnesie Litery pro Pavla Šruta! Milé bylo ocenění v soutěži MK Nejkrásnější dětská kniha roku, jelikož jsem si na něj vůbec nemyslela. A společně nás potešilo ocenení Kniha Noci s Andersenem.

Zaujala vás v poslední době nějaká kniha pro děti?

Těší mě dětské knížky, které mi posílá z Anglie moje sestra. Žije v Londýně a dlouho tam pracovala jako manažerka velikého knihkupectví na Liverpool Street. To je vždycky veliké potěšení – otevřít balík. Těch nápadů a možností z celého světa! Nedávno jsem si udělala radost a z Barcelony si přivezla skvostně ilustrovanou Alenku v říši divů. Koupila jsem ji tam na svátek Sant Jordi. Ten den jsou v ulicích Barcelony stánky s knihami a růžemi. Na veškeré knihy je 10 % sleva. Muži kupují ženám růži, ženy mužům knihu. Když jsem o tom slyšela, říkala jsem si, no jasně, na La Rambla budou dva stánky a šlus. To co jsem zažila, bylo ovšem opravdové knižní šílenství po celém městě. Ulice byly plné lidí, kteří nosili knihy a růže. Nádhera!

Co nyní čtete?

Právě teď si doplňuji staré resty a čtu Vaculíkovu knihu Jak se dělá chlapec. Rozečtenou mám knížku Pan Mani od Avrahama Jehosui z nakladatelství Pistorius a Olšanská a na nočním stolku na hromadě nepřečtených knížek leží oblíbenec Wodehouse: Dobrá, Jeevesi, první české vydání v Pasece... a já musím ze všeho nejvíce přečíst manuál k programu pro kreslení storyboardu.       

Čemu se věnujete ve svém volném čase? Tedy kromě ilustrování. Třeba pletení chlupatých ponožek?

Když nepracuji, věnuji veškerý čas své čtyřleté dceři a naší zahradě, a když mám opravdu, ale opravdu volno pro sebe, tak teď v letním čase vysedávání na zahrádkách ve Městě.

Děkuji vám za rozhovor. A také za krásné ilustrace, které si získaly srdce nejen řady dětí, ale i dospělých.