Láska s chutí slunce aneb Love story Evy Rýznerové proložená recepty

Rozhovory

Vytvořeno 22. 6. 2011 2:00

Autor: Hana Moualla

Když se mi nedávno dostala pod ruku první kniha Evy Rýznerové Říkal jsi Ti Amo, přemýšlela jsem, jak se do knihy pustit. Nervózně jsem listovala sem a tam. Kuchařky mne znervózňují. Na několik dní jsem knihu odložila. Mezitím si ji přečetla moje kamarádka, která přijela na návštěvu, a když jsme pak spolu o knize mluvily, dostavilo se to očekávané napětí... jak to bude s Massimem, Evou a Giovannou. Dnes vám přinášíme s touto milou a usměvavou autorkou rozhovor a v brzké době vyjde také moje recenze této knihy. Všechno je tak nějak al dente. Pasta, mrkev i články. Hezký začátek léta!

Dobrý den, Evo, jak jste přišla na nápad doplnit vaši „italskou romanci“ recepty?

Prvotním impulsem k napsání knihy byla právě touha předat recepty, které jsem nastřádala během svých častých cest do Itálie. Když jsem se rozhlížela po knihkupectvích, zjistila jsem, že velkoformátových obrazových kuchařek vychází mnoho, že je jimi trh dokonce přesycený a že všechny vypadají víceméně podobně: celostránkové fotografie, soupisy ingrediencí, popisy postupu přípravy jídla. A v tom momentě jsem začala přemítat o tom, jak udělat kuchařku „jinak“, čím by se mohla lišit od ostatních. Téměř rok jsem přemýšlela o formě, která by čtenářky zaujala něčím novým. V tomtéž období jsem se intenzivně začetla do klasických ženských románů a uvědomila jsem si, že tento žánr nikdy nevyjde z módy. I dnes, ve 21. století, si s chutí přečtu Charlotte Brontëovou nebo Jane Austenovou. A tenkrát, mezi horami receptů, vůněmi pokrmů, které jsem podle nich připravila, a Jane Eyrovou, se zrodil nápad na „mezižánr“ – love story proloženou recepty.

Jak dlouho vám trvalo, než jste si pro sebe tuto kapitolu lásky a života uzavřela, abyste ji mohla sdílet s námi čtenáři?

Knihu jsem začala psát v období, kdy jsem cítila, že se můj vztah blíží ke konci. Toužila jsem zakonzervovat vše krásné, co jsem prožila, a zároveň jsem měla nutkání zachytit kouzlo Itálie, která mně neuvěřitelným způsobem očarovala. Je zvláštní, že jsem skutečně fyzicky cítila, jak láska odchází, ale já ji nechtěla nechat jen tak zmizet ze života. Na psaní je nádherné to, že dokáže oživit emoce, a tak jsem při psaní knihy prožila svým způsobem velkou lásku znova.

Co z italské kuchyně milujete nejvíc? Podle vášně, se kterou vyprávíte o přípravě jídel, vás zřejmě „chytil duch Středomoří“ za vidličku a nepustil...

Na italské kuchyni mě fascinuje především celkový přístup k jídlu. I na krabičku od špaget dokážou dát Italové kousíček filozofie, když nakupují, obětují hodiny pátrání po zaručeně nejčerstvějších ingrediencích, a když se pak pustí do vaření, připravují jídlo s opravdovou láskou. A právě láska je onou tajemnou ingrediencí, která propůjčuje italským pokrmům nezaměnitelnou chuť. Když jsem začala pronikat do tajů italské kuchyně, připadala jsem si jako Kryštof Kolumbus připlouvající ke břehům nového kontinentu. Jakmile jsem v Římě vložila do úst první sousto špaget uvařených al dente, nasáklých olivovým olejem, fatálně jsem se zamilovala - do špaget! Musím přiznat, že jsem nikdy dříve špagety nekonzumovala s velkým nadšením, znala jsem pouze českou variantu boloňské omáčky s mletým masem, kečupem a eidamem. Ale existuje tolik druhů lásky…

Já miluji tiramisu, jaká je Vaše oblíbená „sladká tečka“?

Tiramisu je také mým favoritem, ale nepohrdnu ani exkluzivním zákuskem millefoglie (křupavé plátky listového těsta proložené žloutkovým krémem) nebo bigné, což jsou malé kuličky z odpalovaného těsta plněné například čokoládou nebo ricottou. A nesmím zapomenout na italskou zmrzlinu - ta je snad nejlepší na světě! Je poctivá, mačkají se v ní kousky ingrediencí (konečně pochopíte, že se pistáciová příchuť vyrábí z pistáciových oříšků) a není nic krásnějšího než kráčet při západu slunce po Fori Romani a vychutnávat si pravé italské gelato.

Stále máte Itálii „pod kůží“?

Mám a budu jí tam mít celý život. Jak už jsem napsala ve své knize, mám pocit, že mi koluje v DNA. Navíc jsem učinila fantastický objev – člověk může žít „dolce vita“, kde chce. Stačí, když změní svůj přístup, začne se více rozhlížet kolem sebe a raduje se z maličkostí.

Líbí se mi, že to s milostnou zápletkou nepřeháníte. Přesto by mne zajímalo, co vám pokazilo pobyt v Itálii kolem Vánoc (viz příběh)? Byla to odlišná mentalita? Bylo to srovnávání českého a italského života?

Tenkrát došlo k tomu, že se na bublině našeho ideálního vztahu začaly objevovat první praskliny. Je celkem snadné milovat někoho na dálku, protože pak prožíváte jen to krásné, vidíte se zřídka, a tak všednost nemá šanci ohrozit vztah. Když ale začnete žít „normální“ život, trávíte spolu delší čas a řešíte běžné provozní záležitosti, začne se najednou iluze o partnerovi, ten obraz, jejž jste si úspěšně vytvářela, střetávat s realitou. Společenské kontakty jistě patří k  životu, ale já jsem ve společnosti jeho přátel uviděla svého dnes už exsnoubence v naprosto jiném světle. Mluvil jiným tónem, jinak se choval, vyslovoval naprosto jiné názory. Ale nešlo o nic dramatického, myslím, že něco podobného prožívá každá zamilovaná žena. Vždy nastane okamžik, kdy si musí sundat růžové brýle a rozhodnout se, jestli se jí líbí, co vidí.

Přemýšlíte o napsání římského průvodce? Můžete nám prozradit více... bude to o jídle, o kultuře? Nebo...

Především chci napsat pokračování knihy Říkal jsi Ti Amo, záměrně jsem nechala otevřený konec. V hlavě nosím i myšlenku na knihu o „italské“ dietě a na jakéhosi praktického rádce, jak žít „dolce vita“ – v Čechách.

Máte svůj blog o jídle. Co Vás inspirovalo k jeho založení?

Inspirovalo mě především to, že ráda a hodně vařím, především italská jídla. I proto na svém blogu vystupuju jako „La cuoca“, což v italštině znamená kuchařka. Pokud nepřichystám minimálně dvě jídla denně, necítím se šťastná. Bylo mi líto, že se moje kulinářské výtvory do posledního sousta zkonzumují a nezůstane nic (kromě úsměvů spokojených strávníků). Chtěla jsem zkrátka uchovat jídlo jakožto umělecké dílo, protože považuji vaření za druh umění. Navíc si myslím, že na internetu se v současné době odehrávají kulinární orgie v mnohem větší míře než v  jiných médiích. Na blog dostávám od čtenářek mnoho otázek, což mě vede k dalšímu nápadu na knižní publikaci – chtěla bych zaznamenat to nejlepší z českých foodblogů, dříve než příspěvky zmizí v internetové černé díře.

Psala jste o svojí redakční práci. Kde se vidíte za 10 let? Profesně i místně.

Rozhodně se nevidím v redakci, ale v houpací síti na mořském břehu s notebookem na kolenou. Kolem mě pobíhá spousta koček a dětí. A v kuchyni na sporáku pomalu bublá ragú, v troubě se peče crostata…

Děkuji za rozhovor.