„Nemámčas“ je nejrozšířenější choroba současného světa, říká Zuzka Frantová a zatím úspěšně vzdoruje…

Rozhovory

Vytvořeno 28. 6. 2011 2:00

Autor: Jana Semelková

Zuzka Frantová v loňském roce vydala krásný příběh Vikinská princezna aneb Velké velrybí vyprávění, který upoutal nejen čtenáře, ale i odborníky. A tak byla Zuzčina knížka nominována na Cenu Jiřího Ortena. Sice nominaci nepřetavila v cenu hlavní, nicméně na sebe upozornila.

Zuzko, vaše „verlyba“ zaujala, jaký je vlastně váš vztah k těmto obrovským savcům? Viděla jste někdy živou velrybu?

Narodila jsem se 10. ledna na mezinárodní den velryb a tuleňů a to asi předznamenalo můj vztah nejen k nim, ale ke všemu, co pochází z moře. Moře a mořské živočichy respektuji a nejím. Jsem proti drancování moře moderní technikou, obdivuji například statečné Inuity, kteří si troufnou na velryby tradičně, vyzbrojení jen dřevěnými oštěpy a moudrostí předků. Norsko je na pozorování velryb ideální a pořádají se tu za velrybami výlety, ale zase jaké jsou to lodě? V zimě na nich velrybáři velryby loví a v létě na těch stejných vozí turisty, aby si každý ulovil velrybí fotografii. Je to jeden z důvodů, proč jsem se za velrybami na vlastní kůži nakonec nevypravila.

V knížce se střídají kapitoly vyprávěné Aničkou, která žvatlá, občas něco zkomolí, s kapitolami, jež představují příběh skutečné vikinské princezny – která z poloh byla pro vás těžší? Důstojná princezna nebo pletoucí se Anička?

Abych mohla zodpovědně psát příběh z dávných dob, musela jsem nastudovat plno chytrých knížek, nechtěla jsem jít „do boje“ s vikingy nepřipravená a chtěla jsem, aby si čtenář odnesl informace, které se mu třeba někdy budou i hodit, fakta, která nebude muset zapomenout. Pokud jde o Aničku, tak tam jsem tolik načítat nemusela, žijeme přece ve stejné době, její a můj příběh nedělí tisíc let, na druhou stranu i ten malý věkový rozdíl přinesl jedno malé, ale podstatné úskalí. Jazyk. Vystihnout jazyk sedmileté holky byl oříšek, který jsem musela rozlousknout. Pomohly mi s tím děti, mé velké díky proto patří Denisce a Filípkovi, které mají obrovskou zásluhu na tom, pokud se vám Anička zdá být jako živá. Při psaní současné roviny příběhu jsem se také mohla opírat o vlastní zážitky z vlastní cesty. Při psaní historické roviny jsem nic takového použít nemohla, protože jsem neměla to štěstí, abych se plavila z Norska na Island, z Islandu do Grónska a z Grónska do Ameriky. A nešlo jen o samotnou cestu, ale o cestu v roce 1000. Z toho důvodu si myslím, že s větším respektem jsem přistupovala ke psaní o Freydis, doteď nemám pocit, že jsem toho načetla o vikinzích dost, abych mohla vůbec začít psát, a přitom už je dopsáno.

S Aničkou se vydáváme o prázdninách na sever, dokonce se nebojím tvrdit, že knížka nám může být téměř průvodcem po historickém Norsku. Absolvovala jste takovou cestu vy osobně?

Bez vlastní cesty na sever bych si psát o Norsku netroufla. Ve své povídce v knížce Tisíc jizev jsem napsala, že hlavní hrdinové v závěru příběhu vjedou autem do Sixtinské kaple a přišlo mi to jako velká legrace, když jsem pak do Říma přijela, zděsila jsem se, protože v žádném případě není možné vjet autem do Sixtinské kaple. Po návratu jsem rychle psala redaktorce, že to musíme v textu změnit a naštěstí se to ještě před vydáním knížky opravit stihlo. Redaktorka byla sice tehdy trochu smutná, protože jí celá scéna přišla zábavná, ale jsou žánry, jako třeba cestopis, u kterých budu raději přesná a „nudná“, než abych si vymýšlela zbytečně hlouposti. Cesta Aničky napříč Norskem víceméně kopíruje moji vlastní cestu. Já se tedy vydala ještě dál na sever, ale touhle krátkou odbočkou jsem už čtenáře „trápit“ nechtěla. To možná zase příště.

Chtěla byste být vikinskou princeznou?

Bylo nesmírně lákavé žít v době vikingů? Ne, nemyslím si. Možná byl tehdy zdravější vzduch a čistší voda v řece, ale člověk mohl umřít na obyčejné škrábnutí, na procházce lesem vás mohla sežrat kdejaká havěť (nemluvě o nadpřirozených mocnostech, kterých se člověk bál na každém kroku), olověné nádobí bylo asi stejně zdravé jako ručně mletá mouka s přídavkem drobných úlomků mlecích kamenů, které dokonale, neúprosně a trvale ničily sklovinu. Osobně nemám z domácích prací ráda praní, ale raději budu prát v automatické pračce než v kravské moči, která se prý na praní kvůli vysokému obsahu čpavku užívala. Ráda o starých dobrých časem sním, ale skutečně bych tam žít nechtěla, vím, že člověk si zvykne na všechno, ale v našich časech se cítím bezpečněji a dobrodružství se dá zažít i teď a tady. Jsem vlastně neskonale vděčná za to, že můj bratr je inženýr a ne viking (viking s malým „v“ znamená profesi (vlastně pirátství), s velkým „V“ příslušníka severského národa).

Blíží se léto – jak stráví „prázdniny“ úspěšná mladá autorka a asistentka katedry tvůrčího psaní Literární akademie Josefa Škvoreckého? Kde bude čerpat náměty pro své knihy?

Obři mě asi přitahují, i když popravdě jsem si myslela, že jsem spíš na trpaslíky (vždycky jsem si přála mít vlastního skřítka). Velryby letos vyměním za jiný kolos a pojedu pátrat po jednom z divů světa na řecký ostrov Rhodos.

Vaše zaměstnání je časově velmi náročné, k tomu pracujete i pro studijní oddělení akademie a jste organizátorkou akcí tvůrčí skupiny Hlava nehlava. Máte vůbec během roku čas na psaní?

„Nemámčas“ je nejrozšířenější choroba současného světa a já se jí snažím vyvarovat, jak jen můžu. Myslím si totiž, že pokud člověk něco dělat chce, tak si čas hledat nemusí, má ho. Když se nám času nedostává, je podle mě na místě si položit otázku, jestli není chyba jinde. Není to spíš tak, že to, na co podle sebe samých „nemátečas“, dělat nechceme? Taky si myslím, že mlčeti zlato a že člověk by měl mluvit i psát jen tehdy, pokud má co říct nebo napsat. Vikingy, velrybami a Norskem jsem žila několik let a teď už pomalu cítím, že jsem si vše prožila i užila a že nastává čas ponořit se pomalu ale jistě zase do něčeho dalšího. Kdo ví, třeba na Rhodosu najdu inspiraci na další příběh. Ráda se nechávám překvapit, ale náhodě to chce jít vždycky naproti, a tak se snažím pořád chodit s otevřenýma očima.

O loňském počinu jsme se již zmínily, v letošním roce vám vyšly tři příběhy v sborníku hororových povídek tvůrčí skupiny Hlava nehlava Noční můry nespí. Píšete ráda „lekavé“ povídky?

Horory mám děsně ráda. Byly prvním společným tématem naší tehdy formující se skupiny Hlava nehlava, ke kterému jsme se po letech zase vrátili. A nevraceli jsme se jen proto, že knížka Zuby nehty měla mezi čtenáři velký úspěch. Strašit a lekat bavilo a baví i nás. Myslím, že za pár let lekavé povídky zase oprášíme a pustíme se do třetího svazku, já bych rozhodně nebyla proti, v hororech můžete totiž pustit uzdu svojí fantazie, při práci s hororovým žánrem nejste vázáni žádnými fyzikálními zákony, neplatí žádná omezení, moji hrdinové by klidně mohli vjet autem do Sixtinské kaple, nebo si prostě vymyslím kapli, do které lze vjet klidně i autobusem. Tam, kde se fantazii meze nekladou, tam je stejně nejlíp. 

Když se ohlédneme za pěti lety tvůrčí skupiny Hlava nehlava, vidíme celkem pěknou kupičku knížek – společných i sólových. Od roku 2006, kdy skupina vznikla, bylo vydáno pět souborů (Zuby nehty (horor) – 2007; Tisíc jizev (dobrodružství) – 2008; Ruce vzhůru (detektivka) – 2009; Nahoře bez…, a dole taky (erotika) – 2010; Noční můry nespí (horor) – 2011). Vím, že vaše povídky najdeme ve čtyřech z nich. Prozraďte nám, který žánr vám šel nejlépe od ruky?

Nejlíp se mi strašilo a dobrodružství jsem si taky užívala, se sourozenci Robinem a Karolínou jsem pátrala po tajném pokladu vojevůdce Hannibala, který ukryl v Alpách, to mě bavilo moc. Detektivka mě také bavila, ale je to jeden z nejtěžších žánrů vůbec. Byli jsme tehdy limitováni rozsahem a mně se nedařilo svůj příběh vtěsnat na ubohých deset stránek, takže při psaní detektivky jsem zápasila o každé písmenko, byla to taková malá zákopová válka. Někde jsem ubrala, ale zase jinde bylo třeba přidat. Finální výsledek proto není ani tolik detektivka jako detektivní výstřelek, jak jsme se vlastně nakonec rozhodli celou knížku pojmout a v podtitulu pojmenovat. A nejtěžší vůbec bylo napsat povídku do knížky Nahoře bez a dole taky. Nesedl mi žánr a to by pak člověk nepsat ze sebe, ale z povinnosti, a tak by to být nemělo. Proto jsem nakonec svoji povídku ve sborníku uveřejnit nechtěla.

Prozradíte nám závěrem, co pro nás chystáte vy sama a jaké překvapení připravuje čtenářům Hlava nehlava?

Nosím v hlavě několik příběhů, na jejichž psaní se moc těším, a záleží jen na tom, který do prázdnin, kdy se chystám hodně psát, uzraje jako první. Hlava nehlava společně v současnosti chystá sbírku povídek, asi vás nepřekvapí, že neprozradím téma, které jsme si zvolili, protože nechci nic zakřiknout. Je to teď, když už nejsme pod střechou Literární akademie, trochu složitější a práce nám jde pomaleji.  Ono není nad to stýkat se se stejně založenými lidmi (milovníky literatury – čtení i psaní) každý den ve vstřícném prostředí, je to moc inspirativní a každému, kdo se chce věnovat psaní, bych to přála zažít. 

Zuzka Frantová vykročila rázně do světa literatury. Její povídky jsou nápadité, neopakující se, sólová knížka přímo hřeje na srdci. Myslím, že právě ve Vikinské princezně se jí podařilo skloubit rozpustilé čtení, které děti milují, se zajímavým vyprávěním pro rodiče, kteří tak nebudou mít problém knížku předčítat svým ratolestem. Já sama si Zuzčiny texty užívám (přestože už dávno čtu jenom sama sobě), tak to zkuste také. Uvidíte, že mi dáte zapravdu.