S psaním se nějak víc babrám, tvrdí Klára Mayerová

Rozhovory

Vytvořeno 3. 8. 2011 2:00

Autor: Jana Semelková

Nadaná ilustrátorka a spisovatelka v letošním roce literárně přispěla do nové sbírky tvůrčí skupiny Hlava nehlava Noční můry nespí povídkou Duchna. Hlavně však vytvořila ilustrace ke všem lekavým příběhům pro náctileté. A na kontě má ještě jednu knížku – ilustrovala pohádky Mileny Lukavské Kde je doma Hajaja. Když nahlédneme do jejího portfolia, tak ilustrací a plakátů je víc než textů. Absolventka Literární akademie Josefa Škvoreckého patrně raději maluje, než píše. Ale je tomu skutečně tak?

Kláro, v letošním roce bych vás spíš zařadila mezi ilustrátory než k literátům, čím to, že víc malujete, než píšete?

No jestli to nebude tím, že se s psaním moc babrám. Kreslení mi jde tak nějak víc od ruky.

S tvůrčí skupinou Hlava nehlava jste vydali v pořadí pátý svazek povídek, opět jste se vrátili k žánru hororu – proč?

Protože jsme věděli, že je o strašidelné příběhy pořád zájem. A my chceme „donutit“ děti číst! Ale já jsem do toho šla hlavě proto, že jsem horory vždycky zbožňovala, hltala jsem je, důkladně je schovávala před rodiči a trvala na tom, že je potřebuju k životu. Stále na tom trvám, mimochodem.

Sama jste se skupinou spolupracovala na povídkách dobrodružných (Světla ve tmě v knížce Tisíc jizev), detektivních (Případ chodící mrtvoly v sbírce Ruce vzhůru), naposledy jste napsala horor. Který žánr vám šel nejvíc od ruky?

Vzpomínám si, jak jsem začínala psát první povídku do Jizev. Měla jsem v hlavě složitou, obsáhlou konstrukci, ve které figurovaly Athény, Kronos a nejdůležitější události řeckořímských dějin. Potom jsem si uvědomila, že to je materiál nikoli na povídku, ale na román a začala jsem psát Afroditu a Minotaura. Neustále jsem nad tím hloubala, překopávala jsem děj, měnila jsem slova. Vytahala jsem si veškeré reálie z internetu, volala jsem do Athén, abych si ověřila, jestli ten a ten barák stojí ještě pořád tam a tam a za jak dlouho se dá doběhnout odněkud někam. Dokonce jsem si zjišťovala, v kolik hodin jistého dne večer zapadlo nad Athénami slunce. Na povídce jsem pracovala téměř nepřetržitě šest měsíců. V momentě, kdy jsem ji dokončila, mi řekla Ivona Březinová, naše editorka, že to musím zkrátit o cca 5 stran. Povídku jsem zahodila do šuplíku a během příštích 24 hodin jsem Ivoně odevzdala Světla ve tmě, ve kterých jsem se jen velmi lehce inspirovala svým výletem do Rumunska. Byla z nich nadšená a povídka šla tak, jak byla, ihned do nakladatelství. Bez úprav.
Detektivku jsem napsala tuším za týden a horor asi za čtrnáct dní. Kdybych tedy nevysvětlila, jak to všecko bylo, dalo by se říct, že nejvíc od ruky mi šla dobrodružná povídka… a jaká by to byla přijatelná lež!
Ještě doplním, že Afrodita a Minotaurus nakonec skončila jako bonusovka na CD, které se k Jizvám přikládá zdarma.

Vaše povídka Duchna ve sbírce lekavých povídek Noční můry nespí je skutečně pohlcující – inspirovala jste se dávnou obavou z dětství, že vás duchna pohltí, pokud se s ní celá přikryjete, nebo jde o čistou fikci?

Právě že jako malá jsem si vždycky představovala, že když jsem pod peřinou, nic na mě nemůže. Když jsem se v noci bála, schovávala jsem se pod deku úplně celá, aby mi ani palec u nohy nekoukal, a jenom tak jsem se cítila v bezpečí. Jenže jednou večer jsem ležela takhle schovaná u sebe v posteli – bydleli jsme v ošklivém starém baráku s vysokými stropy – a najednou jsem uslyšela syčivý, chroptivý zvuk. A pak po mně něco chňaplo! Kotník jsem měla schovaný pod peřinou, a přesto jsem cítila, jak se mě to slizce dotklo. Od té doby jsem si už nikdy nemyslela, že pod peřinou je bezpečno – a od té doby taky spím co nejvíc odkopaná s dekou zmuchlanou tak, aby pod ni nic nemohlo zalézt...
Ha, dělám si legraci. Duchna je úplně vymyšlená. Ale naletěli jste, co?

Kterou z lekavých povídek jste ilustrovala jako první? Svou nebo některý z příběhů vašich kolegů?

Svoji určitě ne, tu jsem dělala jako jednu z posledních. První jsem nakreslila Hračkáře Týny Lyachové. Už když jsem povídku prvně četla, měla jsem tu vizi dlouhých stínů, ošklivého klauna a vláčku, který jezdí sem a tam po opuštěné místnosti, pevně přišpendlenou k mozku a jinak bych si tu ilustraci ani nedokázala představit.

Která vám dala nejvíce „zabrat“?

Těch bylo víc. Zuzka Frantová a její Žďuchač (Pozor za tebou) byla určitě jednou z nich a pak taky Pevný jako skála od Veroniky Dziakové, tam to bylo těžké hlavně proto, že jsem nechtěla ilustrací nic prozradit.

Za kterou ilustraci jste od kolegů dostala největší pochvalu?

To těžko říct, myslím, že se vlastně nejvíc líbila obálka.

V letošním roce jste vytvořila ilustrace i k pohádkové knížce o skřítku Hajajovi. Jaká byla spolupráce s paní Lukavskou, která pohádkové příběhy napsala?

Úžasná. Paní Lukavská je naprosto bombastická malá paní, která je vitální a energická tak, že jsem se na akcích spojených s Hajajou lámala smíchy v pase. A do ničeho mi nemluvila – co víc si přát?

Každý z posluchačů Hajajových pohádek má určitou představu, jak skřítek vypadá. Držela jste se přísně pokynů, nebo jste si skřítka trošku přizpůsobila k svému obrazu?

Ano, to bylo těžké. Dostala jsem několik obrázků, Hajaja na nich byl vytvořen podle toho, jak si ho představují děti. A i když se mi popravdě moc nelíbil, nechala jsem se tím obrázkem inspirovat. Hlavně oblečení zůstalo původní. Víc jsem ale Hajaju polidštila. Dokonce jsem se i bála, jestli už to nebude moc, a tak jsem mu chtěla zachovat alespoň původní hvězdičkové oči, ale v tu chvíli do toho vstoupila právě paní Lukavská a řekla: „Mně se nelíbí, že ty oči nekoukají.“ A bylo to. Hajaja dostal normální kukadla a vede si s nimi opravdu dobře. 

Kolem Hajaji byla a je v Hajajanech spousta zvířátek – malujete je ráda? Vůbec, jaký je váš vztah ke zvířátkům?

Kdybych tak mohla malovat jenom zvířátka, to by byla nádhera! Zvířata maluju radši než lidi, asi proto, že je mám radši než lidi. Zvířata jsou pro mě největší parťáci, hlavně moji „kontrastní“ psi. 

Pohádky, horory, v loňském roce ilustrace k erotickým povídkám pro náctileté a obálka k románu pro ženy Když h(pt)áčka lapají – kde jste se cítila víc doma?

Pro mě samotnou bylo obrovské překvapení, že jsem si nejvíc užila práci na pohádkách. Tipovala bych to na horory, ale ne. Život občas překvapí.

Jaké plány máte v literárním směru – překvapíte čtenáře v brzké době třeba autorskou knížkou?

Teď mám jednu knížku (napůl komiks a napůl novela), která zoufale hledá někoho, kdo by ji vydal. Každý, kdo si ji přečte, říká, jak je skvělá, ALE. To ALE jsou většinou peníze, které by vydání takové knížky stálo, a pak taky to, že to není zrovna mainstreamová záležitost. Je to knížka pro děti… o šikaně.
V současnosti píšu další knížku pro děti. Je to strašná práce, to psaní, opravdu. Už na ní dělám přes devět měsíců a pořád není ani zdaleka dokončená. Hotová je do kapitoly pět, zbytek je neustále v pohybu.
Mimo to jsem se taky zapojila do několika dalších projektíků (projektů by bylo moc silné slovo).  

Vím, že jste velmi dobrá angličtinářka, lákají vás překlady z angličtiny? Pokud ano, který žánr, autor by vás zajímali nejvíc?

Lákají. Dokonce mi i jdou, smím-li se vychloubat a vůbec takhle sebechválit. A protože jsem a asi už i nadále budu zaseklá na literatuře pro děti, bavilo by mě překládat právě tu. Neuvěřitelná dobrodružství, kouzla, nejpodivuhodnější bytosti… a všemu se musí vymyslet české jméno! Nic nemůže být víc vzrušující a zároveň komplikovanější překládat. 

Vím, že tvůrčí skupina Hlava nehlava plánuje další společné aktivity. Prozradíte nám, jaké?

Jak říkal Sam Hawkins, jestli se nepletu, budou to sportovní pohádky, ty už jsou na spadnutí; kromě toho musím s potěšením říct, že bude v příštím roce vycházet hned několik knih, za kterými stojí jednotliví členové naší tvůrčí skupiny. Naše zdravé pražské jádro se také zapletlo (popravdě řečeno ho vlastně odstartovalo) do projektu LiSt – Literární Stagnace. Literární Stagnace bojuje proti literární stagnaci tím, že začala vydávat někdník LiSt, který je volně kopírovatelný a množitelný. Možná už jste na něj v některé z pražských kaváren narazili. Obsahuje mimo jiné komiksy, básně a povídky z per členů skupiny Hlava nehlava, jako jsou Tomáš Tvrdý, Zuzka Frantová, Petra Poliaková, Tomáš Heřman, Martin Strnad… a taky moje ctěná maličkost.

Jaké plány máte na léto? Kde budete sbírat inspiraci?

Já si plány zásadně nedělám. Vždycky když si něco plánuju, špatně to skončí. A inspirace? Letos se poprvé po sedmi letech chystám k mému milovanému moři. Moře je moje nejoblíbenější věc na světě. Tam bude těch podnětů tolik, že bych se moc divila, kdybych si je všechny zapamatovala, a ještě víc se budu divit, když ty, které si zapamatuju, všechny zvládnu využít.

V létě, ve chvílích volna, řada lidí sahá po knížce. Kterou byste jim na léto doporučila – ptám se vlastně, co ráda čte Klára Mayerová?

Klára Mayerová ráda čte. Tečka. Mé oblíbené knihy leží v rovinách naprostých extrémů – kdybych si je seřadila na poličku, vypadalo by to přinejmenším zvrhle. Mám ráda pohádky… a literaturu holocaustu. Čtu fantasy… a naučné knížky o zvířatech nebo umělcích. Po večerech si pročítám básně anglických a amerických básníků… a nebo čtu čtyřlístky. Myslím si, že tak je to správně. Až rozmanitost dává našemu poznání třetí rozměr.

S názorem Kláry naprosto souhlasím – má se číst všechno a basta! Na další tvorbu této mladé literátky, ilustrátorky, možná že i překladatelky se moc těším. A věřím, že teď už i vy.