Rozhovory

Tomáš Zářecký: „Literatura je část mě samého“

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
bryle 100x100
Tentokrát je naším zpovídaným spisovatelem Tomáš Zářecký, autor působící v magazínu CzechFolks.com, který spíše než o sobě raději nechává za sebe hovořit své texty. Co pro něj znamená literatura? A jak je pro něj důležitý čtenář? Nejen na tyto otázky se dozvíte odpovědi v tomto interview, které je součástí série rozhovorů s nadějnými začínajícími spisovateli.

Kdy jsi začal s psaním? A bylo či je tvým snem stát se profesionálním spisovatelem?

S psaním jsem začal v první třídě stejně jako ostatní děti. S tvůrčí činností pak o pár let později, kolem desátého roku jsem se snažil o první příběhy. Tehdy jsem používal starý psací stroj, později jsem začal psát ručně a dnes už mám svůj notebook. Stát se spisovatelem určitě vždy bylo a je mým snem, ale protože jsem už pro to začal něco dělat, použil bych nyní spíš slovíčko „cíl“.

Dáváš přednost próze před poezií. Proč?

Jednoznačně. Ať už jako autor nebo čtenář, jasně u mě vítězí próza. S poezií jsem „skončil“ zhruba před dvěma lety a nijak mě neláká návrat. V próze spatřuju větší potenciál a také mi mnohem více vyhovuje. To však neznamená, že bych neměl poezii rád, mám pár oblíbených autorů, v dětství jsem se učil balady z Kytice K. J. Erbena nazpaměť.

Píšeš své povídky a úvahy s určitým cílem a pro určitý okruh čtenářstva?

tomas zareckyNejdřív ke čtenářům. Nechci působit na někoho konkrétně. Je mi úplně jedno, kdo si bude mé texty číst, jen když se mu budou líbit. Přál bych si, aby si v nich „něco“ našel každý. To může být samozřejmě ošidné. Zatím nepíšu nijak vyhraněně, ale je mi jasné, že náměty, s kterými momentálně pracuji, se budou někomu líbit víc a někomu míň, někdo je úplně odmítne. Co se týče cílů… Věnuju se tomu, co mě zaujme, co považuju za dobré téma, a mým cílem je pak zpracovat to tak, aby se to dalo číst a já se za to nemusel stydět. Samozřejmě se můžu snažit ovlivnit i čtenáře.

Jak bys charakterizoval svou tvorbu?

To není otázka na dva řádky. Problém je také v tom, že úplně jinak píšu články a fejetony a odlišně povídky. Když se zastavím u toho druhého, o něčem jsem se rozepsal už na svém webu. Hlavní zásadou pro mě je, že vždy na první místo kladu čtenáře. Píšu pro něj, ne pro sebe, pro povídku. Sám jsem čtenář, a tak vím, co mi vadí, a snažím se tomu u sebe vyvarovat. Což je ale subjektivní. Rozhodně se také přidržuju známého „méně je více“. Občas se totiž neubráním dojmu, že někteří autoři oplývají neuvěřitelným talentem z něčeho na deset dvacet stran udělat čtyř set stránkové veledílo, což se výrazně odrazí na kvalitě…

Působíš jako autor v Pozitivních novinách. Jakými články sem přispíváš?

Na tuhle otázku určitě nejlépe odpoví moje články. Píšu fejetony tak, aby respektovaly smysl Pozitivních novin, aby pokud možno lidi pobavily, obohatily, aby v sobě nesly něco „pozitivního“. To ovšem neznamená, že se za tím vším třeba neskrývá kritika některého společenského jevu, který se mi nelíbí.

Co tě na práci v tomto periodiku nejvíce baví?

V prvé řadě výborná komunikace s panem Židkem, který mi velmi pomohl a stálé pomáhá. Díky němu teď budu nově psát pro CzechFolks.com/PLUS. Sice to není odpověď přímo k otázce, ale když mám hovořit o svém působení v Pozitivních novinách, nedokážu si představit nic lepšího, než že jsem se poznal (byť elektronicky) s tak skvělým člověkem, jakým je pan Židek.

Je těžké vymýšlet témata k úvahám a povídkám?

Ano i ne. Témata nevymýšlím, hledám je, někdy si najdou ona mě. Pokud člověk nežije na „pustém ostrově“ (i tady by to však šlo), stačí, když na sebe nechá působit své okolí a může ho každý den něco napadnout. Těžší už je pak jednotlivé dílčí náměty zpracovat do složitější myšlenky. Já nepracuju tak, že bych seděl doma u stolu a usilovně „vymýšlel“. To u mě nefunguje. Prostě jen chodím, rozhlížím se, poslouchám… získám tak jednotlivé střípky, které se pak spojí do nápadů a z těch se může vyklubat i základ nějakého příběhu.

Co je tvou největší inspirací pro jejich psaní?

Nevím, asi žádná taková neexistuje. Píšu, protože chci, a každý den mě může inspirovat něco jiného, nic nemá absolutní pozici.

Co pro tebe znamená literatura?

Spoustu věcí. Tohle slovo totiž má široké použití a tedy i hodně významů. Proto dávám přednost jiným, konkrétnějším. První, co se mi vybavilo při téhle otázce, byla hromada knih v mé knihovně. A pak ještě hodiny literatury na gymnáziu. To však neznamená, že to je pro mě to jediné, ani náhodou. Je to zároveň část mě samého.

Jedna z prvních povídek je nazvána Peklo. Jak bys ji našim čtenářům přiblížil? A vyvíjel se tvůj styl při psaní dalších textů?

Styl se samozřejmě vyvíjí. Pořád. Doufám, že k lepšímu, aspoň se o to snažím. Z tohohle pohledu na Peklo extra hrdý nejsem. Ale proto si ho schovávám, abych třeba za pět, deset, patnáct let mohl porovnat právě ten vývoj. Co se obsahu týče, pracuju tam s tím, že společnost mezi sebou nemá ráda jedince, kteří se nějakým výrazným způsobem liší. Tak ukazuju, co by se mohlo stát – ať se to zdá jakkoli absurdní – jedním z případných důvodů pro nechtěnost.

Na jakých projektech nyní pracuješ?

Rád bych dodělal román, který už mám rozepsaný přes dva roky. To proto, že na něm pracuju akorát v létě. Napsaný je, ale potřebuje revizi a úpravy, přepsat pár kapitol, upravit charakter postav… Jedná se o čistě dobrodružný román plný dialogů a událostí, se zajímavými postavami, s množstvím jejich psychologie a hororovými prvky. Nemám rád knihy, které se zabývají současností, popisují to, co sám běžně vidím, co můžu snadno zažít. Mnohem víc se mi líbí styl a témata Wilbura Smithe, chci, aby se moje díla pohybovala v takovéhle rovině.

Zúčastnil ses již několika literárních soutěží. Jakého ocenění si nejvíce vážíš?

Asi druhého místa v soutěži O cenu Filipa Venclíka v kategorii novinového článku. Proč? Protože jsem ve svém textu prezentoval svoje velmi subjektivní názory na současný svět skrze dané téma „strach v množném čísle“, na to, co mě děsí, co by se mělo změnit, jakým směrem se vyvíjí lidstvo, jaká je možná cesta ke změně… To, že se ta práce umístila na druhém místě, pro mě znamená, že asi nejsem sám, kdo si takové věci myslí, kdo se na ně kouká pod podobným úhlem pohledu.

Co je tvým největším literárním snem?

Kdybych to napsal, znělo by to nesmyslně, jako utopie, bláznovství odtržené od reality. Já si kladu postupné cíle, respektive sny. Teď se budu snažit dokončit svůj román a nějakým způsobem ho vydat. Podle toho, jak se to podaří, se bude odvíjet všechno další.

Děkuji za rozhovor a doufám, že se dokončení románu podaří a že si jej budou moci čtenáři brzy přečíst.

Aktuality

  • Březen 2024 odstartoval svůj běh Knižním festivalem v Ostravě

    V prvních dvou březnových dnech proběhl v Ostravě 5. ročník Knižního festivalu. Jako vždy nadšení čtenáři nakupovali knížky, navštěvovali  nejrůznější besedy, trpělivě stáli v dlouhých frontách na podpis svého oblíbeného spisovatele nebo jiné známé osobnosti. Mohli se také účastnit  dvou živých rozhlasových vysílání.

    Číst dál...  
  • Česká vlna nakladatelství Host

    Není sporu o tom, že se nakladatelství Host v průběhu let podařilo pod svou značku shromáždit celou řadu vynikajících českých autorů. Svědčí o tom zájem čtenářů i odezvy v médiích. Host věnuje pozornost propagaci pravidelnou účastí na knižních veletrzích, ale také pořádá samostatné akce. Ta, která je nazvána Česká vlna, představuje čtenářům autory a jejich knihy.

    Číst dál...  

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení