„Píšu pro ženy a jsem vždy na jejich straně,“ říká Alena Jakoubková

Rozhovory

Vytvořeno 9. 11. 2011 1:00

Autor: Jana Semelková

Alena Jakoubková potěšila své čtenářky (myslím si, že mezi pány mnoho fanoušků mít nebude) novým románem Čiň manželu dobře – peklem se ti odmění. Její hrdinka Agáta, která se od nepaměti připravuje na roli budoucí hospodyňky a maluje se růžový sen o šťastné rodině. Má jasno – ona se bude starat o rodinný krb, pečovat, aby manželovi a dětem nic nechybělo (především teplá strava), manžel ji za to bude na rukou nosit, děti hýčkat a starat se, aby rodina nestrádala v oblasti finanční.

Její sen se jí splní napůl – je hospodyňka a netrpí nouzí. Manžel však záhy po svatbě hýčká jiné jinde. Agáta se snaží udržet manželství za každou cenu, až jednoho dne pohár přeteče, ucho se utrhne a ona se vzbouří… Opět typická hrdinka románů Aleny Jakoubkové, žena, která především vyhraje sama nad sebou a s hrdě vztyčenou hlavou nakonec vyrazí dobývat svět. Manželé či partneři v jejích románech nejsou vykreslování moc pozitivně, většinou vyznějí jako sobci, nadutci a někdy slaboši – ten pravý potkává hrdinky až pak, jaksi za odměnu.

Aleno, vaše hrdinky většinou řeší zásadní problém – zůstat s mužem, kterého viděly jako ideálního partnera, ale ze kterých se po čase vyklube nesnesitelný sobec, chamtivec či jinak pokřivený člověk, nebo odejít a hledat štěstí jinde. Řešila jste takový problém vy sama?

Ano. Upřímně přiznávám, že můj román Slavnosti krokodýlů je silně autobiografický. Odhodlala jsem se jej napsat teprve tehdy, až jsem cítila, že o tom všem dokážu psát s nadhledem – když jsem začala, hodně se mi ty hrůzy vracely, ale otevřenost, s jakou jsem k psaní přistupovala (když jsem něco nedokázala napsat dost otevřeně, raději jsem o tom nepsala vůbec) mi paradoxně pomohla po letech si všechno v hlavě srovnat. A vlastně jsem si tím románem s Krokodýlem vyřídila účet. Proti psychickému domácímu násilí jsem postavila výsměch. Musím ale zdůraznit, že román je román – nic se nestalo přesně takhle, není to deník ani osobní výpověď.

Myslím si, že vaše romány mohou být dobrou terapií pro „zlomená srdce“ psala jste je s tímto cílem, nebo to tak nějak přišlo samo?

To snad ani ne – jestli to přišlo, tak samo. A jestli skutečně ano, tak jsem moc ráda! Já píšu pro ženy a jsem vždy na jejich straně ze zřejmého důvodu – jsem žena a líbí se mi to. A také neumím myslet jako muž. Víte, já věřím v sílu ženské solidarity. Kdybych neměla báječné přítelkyně, bylo by mi v životě hůř. Pro mě osobně je psaní románů skvělý koníček a protiváha k mému občanskému povolání. Jako nakladatelská redaktorka připravuji k vydání náročné encyklopedické publikace – o víkendu, když zasednu k počítači a vymýšlím si a píšu své vlastní knihy, cítím, že jsem ve svém živlu. Jestli mým čtenářkám pomohou překonat jejich vlastní životní zklamání, je to pro mne ohromná čest. Nejsem terapeut, vnímám samu sebe spíš jako vypravěčku příběhů.

Muže v románech nešetříte ani náhodou – co vás k tomu vede?

Já mám muže ráda – a nejvíc ty své – tedy manžela, syna a vnuka!!! Takže mě k tomu nejspíš vede čirá zlomyslnost. A také četné osobní příběhy mých přítelkyň. Ty jsou pro mne nekonečnou inspirací. Podívejte – já myslím, že o skvělých mužích a „mrchách-ženách“ ať si píší muži. Ale je pravda, že můj manžel často říká: „Co si o mně budou lidé myslet...?“ Takže – dovolte, abych využila tuto platformu k jeho očištění: Můj manžel je nejhodnější, nejlaskavější a vůbec ten nejlepší muž na světě!!! Mám velké štěstí, že jsem ho potkala. A mimochodem – přečtěte si moji knihu Starým láskám nevolej. Tam najdete úžasného muže!

Jaké máte ohlasy na své romány od čtenářek? Založily vám fanklub?

Popravdě zatím moc ohlasů nemám – ale ty, co se na nettu dají najít, jsou veskrze lichotivé. Za všechny moc děkuju!!! Pokud vím, fanklub nemám – ale jsem si jistá, že kdyby ho někdy někdo chtěl založit, budou v něm i muži. Mám naprosto spolehlivé informace přinejmenším o dvou mužských exemplářích, toužebně čekajících na každou mou další knihu. Oba jsou to Josefové. Prý se u mých knížek úžasně odreagují.

V románech detailně popisujete způsob líčení a oblékání všech dam v něm vystupujících, chtěla jste být někdy kosmetičkou nebo módní návrhářkou?

Ano – s potěšením bych uzákonila, aby se ženy MUSELY krásně česat, líčit a oblékat. Moc ráda se dívám na hezké lidi a vadí mi, když o sebe – dámy i pánové – nepečují. Ale že bych je česala nebo líčila osobně – to asi ne. Nejsem na to ani trochu šikovná.

Hrdinky často cestují – vyznívá mi z toho, že Alena Jakoubková ráda cestuje, je to pravda?

Svatá pravda – když zrovna nečtu nebo nepíšu, zaručeně jsem na cestách. Rozšiřuje to obzory, přináší nová přátelství a uspokojuje to tu dobrodružnou část mé osobnosti, kterou v občanském životě potlačuji.

Která místa máte nejradši? Kam se ráda vracíte?

Jsou tři místa, kam se vracím každý rok – a někdy i vícekrát. Shodou okolností všechna leží v Itálii: Brunnenburg, starobylý hrad nad Meranem, kde žije s rodinou naše báječná přítelkyně Mary de Rachewiltz, Sirmione u Lago di Garda a nejkrásnější město na světě – Benátky. Tam se s manželem zase zrovna chystáme. V tomto směru byl ke mně osud štědrý – mám už jen málo nesplněných cestovatelských snů a všechny jsou snadno splnitelné . Je jen otázka času, kdy se tam vypravím. Například Stockholm.

Někdy při čtení mám pocit, že můžu podle vaší knížky vyrazit do ciziny (třeba Paříže), vypravit se na obhlídku města a nezabloudím. Naopak objevím to, co bedekry nepopisují. Byl to záměr, představit čtenářkám krásy některých měst a oblastí?

No tak já se tedy přiznám – strašně moc by mě bavilo psát bedekry! Na to ale nemám čas ani peníze, a tak to „pašuju“ do románů. Asamozřejmě si myslím, že k romantice poznávání cizích měst a míst patří. Když o Paříži píšu, vybavuju si místa, restaurace, zážitky... Jako bych tam, aspoň na chvilku, byla zpátky!

Z medailonku na záložce poslední knihy se dozvídáme, že jste psala pod pseudonymem Anita Pilar a Aliena de Longhe – kam zmizely ony dámy, nebo nás ještě překvapí?

Tohle je takové bolestivé téma. Anitu Pilar jsem vymyslela, abych nějak oddělila „lehké psaní“ od seriózní práce nakladatelské redaktorky. Jenomže můj tehdejší nakladatel nerespektoval ustanovení ve smlouvě, a přesto, že smlouva dávno vypršela, dál ty romány prodává (a mně neplatí). Nechtěla jsem mu dál dělat zadarmo reklamu. Pak jsem si vymyslela Alienu – a to se mi moc líbí, volně přeloženo to znamená Cizinka z Daleka, ale můj báječný nynější nakladatel mě poprosil, abych psala pod občanským jménem a já mu vyhověla. Anita je už dávno pryč, ale Aliena by mohla překvapit – je to výborné jméno pro publikování v cizině.

Co je těžší – redigovat nebo psát?

To je moc těžká otázka... Asi redigovat, protože při tom musím mít na paměti, že zasahuji do cizích autorských práv – ať už překladateli nebo autorovi – a to je moc velká odpovědnost. Přistupuji k tomu s velkou pokorou. Píšu sama za sebe, všechna sláva i ostuda padá na moji hlavu.

Jako literární redaktorka jistě autorům doporučujete škrty v jejich rukopisech, ve svých románech škrtáte sama nebo to necháváte na nakladateli?

V mých rukopisech, pokud se dobře pamatuji, nikdy nikdo kromě mě neškrtal – a já škrtám hodně! Předtím, než rukopis odevzdám. Co se týká mého nakladatele a potažmo mé redaktorky Ivanky Fabišikové, tak ta po mně spíš chce, abych něco připsala... Někdy je to moc těžké...!

Čím nás překvapíte v další knize? Na co se mohou čtenářky těšit?

Myslíte, že bych měla něčím překvapit? No, já to tedy zkusím☺ Teď právě píšu román, který se jmenuje Poslední tango s Carmen. Je o ženě, která si zkomplikovala život vášnivou nocí s náhodnou známostí – a otěhotněla.  Víc neprozradím!

Děkuji za rozhovor a upřímné odpovědi.

Fotografie z archivu Aleny Jakoubkové