Kateřina Hejlová a její Fimbul

Rozhovory

Vytvořeno 13. 11. 2011 1:00

Autor: Renata Petříčková

Tříletá zima Fimbul zahalila česká knihkupectví. Či přesněji, vtrhla do nich možná na první pohled nenápadná, ale o to elegantnější a zajímavá kniha. Zaujme v první chvíli svou nápaditou obálkou a něžně jemným přebalem. Až příjemně zamrazí… A za mě? Anotace by mě donutila knížku koupit.

Zhoubná tříletá zima Fimbul zahalí Prahu a zbytek Evropy bělostným hábitem. Po slunci je veta, měsíc dávno zmizel za šedou oponou mraků. Zbyl jen mráz. V ulicích, lidských tvářích, srdcích. Mladý pár Eva a Petr, ve snaze vzkřísit lásku, která jako by zamrzala spolu s Vltavou, se vydávají do chaty v horách, kde prožili první intimní chvíle. Čím více se však propadají do moci přírody s celou její symbolikou, tím více si začínají uvědomovat, že zabloudili. Ztrácí se v čase i prostoru a jejich putování za láskou se mění v boj o přežití…

Autorka, Kateřina Hejlová žije v tuto chvíli v Anglii a   česká knihkupectví jí nejsou neznámá. Ač je toto teprve první samostatná publikace pod pravým jménem, nováček není.  Podílela se na sborníku povídek tvůrčí skupiny Hlava nehlava Zuby nehty (2007) – povídka Poslední metro, Tisíc jizev (2008) – povídka Trojná bohyně, Ruce vzhůru (2009) – povídka Vražda v lodní kajutě, Nahoře bez…, a dole taky (2010) – povídka Vraž ho tam a Noční můry nespí (2011) – povídky Za zrcadlem a Aqua Mala. Samostatné publikace vydala pod pseudonymem Katty Joyce – jde o knížky Angelina Jolie & Brad Pitt: Společný příběh (2009), Zabijte je všechny! (2010), Hugh Laurie: Nespokojený melancholik (2010). Překlady – Roger Zelazny: Tvorové světla a temnoty (společně s Michaelem Broncem, 2011), Allison Pearson: Myslím, že tě miluju (2011).

Knížka na mě udělala velký dojem a připomněla mi Město Ember od Jeanne DuPrauové. Mají totiž společnou jedinou věc – velmi silný pocitový háv, který ve čtenáři zanechají. Možná není ani tak důležitý děj, ale důležité je, JAK se to vše děje.  Po opravdu dlouhé době jsem tak měla v ruce knížku, kterou jsem prostě MUSELA přečíst na jeden zátah. Prostě jako drogově závislá. A neváhala jsem proto trošku vyzpovídat autorku.

Kateřino, Vy jste absolvovala Literární akademii Josefa Škvoreckého, a já neodolám jedné, možná trošku prostinké otázce – co Vám toto studium dalo?

Hrozně moc. Díky tvůrčí skupině Hlava nehlava, která vznikla na půdě Literární akademie, na seminářích Ivony Březinové, jsem měla možnost podílet se na pěti povídkových sbírkách pro děti. Během práce na těchto sbírkách jsem si osahala literární řemeslo, vyzkoušela, jak funguje práce v kolektivu, naučila jsem se naslouchat názorům druhým a zároveň formulovat svůj vlastní. Věřím, že bez této zkušenosti, a bez Ivony Březinové, která byla po celou dobu naším nenahraditelným rádcem, pomocníkem a přítelem, bych nebyla tam, kde jsem teď.

Něco Vám vzalo?

Nic mě nenapadá, takže pokud ano, určitě to mohu postrádat.

Milujete jazyky, můžete prozradit, který je Váš neoblíbenější?

Samozřejmě čeština. Je to krásný, vznešený a bohatý jazyk. Bohužel je dnes neuvěřitelně „zparchantělý“ technicismy, ale to je asi přirozená daň globalizace. Vedle češtiny mám moc ráda i angličtinu, a to především pro její univerzálnost a praktičnost, a nepochybně francouzštinu, pro její libozvučnost, ale tu bohužel neovládám ani na základní úrovni.

Psát knihu v cizím jazyce jste ještě nezkusila? To by muselo být celkem silné pokušení pro někoho, kdo miluje knihy i cizí jazyky?

Dosud ne, ale přiznávám, že o tom přemýšlím. Zatím je to však hudba budoucnosti, mé jazykové schopnosti nedosahují ani zdaleka takových kvalit a zřejmě ještě dlouho nebudou. Prozatím se věnuju pouze překladům.

Kde vznikl nápad na Fimbul? Člověk by skoro řekl, že nějakým až trochu zvráceným způsobem musíte milovat zimu a bát se katastrof? Vymalování pocitu katastrofy a beznaděje Vám šlo naprosto bravurně.

Autorem původního námětu je můj bratr Martin. Jednou jsem s ním mluvila o tom, že bych ráda zajímavým způsobem zpracovala severskou mytologii, no a on přišel se základní linkou příběhu. Já ji posunula na úroveň konceptu, Martin přihodil pár detailů, které mu přišly stěžejní, a já se pustila do psaní. První verze románu byla o ničem, tak jsem ji celou přepsala. Druhý text se už blížil tomu, čeho jsme chtěli dosáhnout, a na třetí pokus už to fungovalo. Pak jsem celé měsíce ladila detaily, než se příběh vyloupl do této podoby.
Zimu miluju, to je pravda, asi, že jsem se narodila v únoru. A ano, z katastrof mám panickou hrůzu, držím si je pokud možno od těla. Nicméně je pravda, že k psaní tragedií nějak tíhnu, ani nevím proč. Ivona Březinová mi jednou řekla: „Katko, ty tvé texty, to je jak cihlou do hlavy.“ Tak nevím, přitom žiju takový obyčejný, spokojený život.

To je dobře, mě jen napadá k tomu, co jste řekla, já třeba nemám moc ráda „přepisy“ dějů, mazání, znovupsaní. Není to trochu demotivující, něco smáznout a začít znovu?

Dřív jsem škrtání, potažmo mazání, a přepisování brala jako katastrofu. Vzpomínám si, jak jsem ve třetím ročníku od Ivony Březinové dostala zpět svou povídku Trojná bohyně a na čtvrté straně textu našla poznámku: „Začala bych tady.“ Tehdy se mi to zdálo jako konec světa, jako neklamný důkaz toho, že psát vůbec neumím. Dnes už vím, že škrtání je ozdravná kúra textu, nic mu neprospěje víc. Katastrofou je spíš to, když autor škrtat neumí. Nezvládne se povznést nad své ego a zničit vlastní práci. Otevřít oči a vidět, že méně je skutečně více, a že čtenář není hloupý, nemusí mít všechno naservírované „polopatě“. Naopak myslím, že právě autoři, kteří dovolí čtenáři přemýšlet a aktivně se do  příběhu zapojit – ať už tím, že nevyzradí konec, nebo třeba tím, že nechají čtenáře splynout se svými  hrdiny - jsou ti, po kterých lidé sáhnou. Přepisování textu má v sobě vůbec zvláštní fluidum; mísí se v něm pocit zmaru, nad ztrátou vykonané práce, obav, že selžete znovu, a touhy dokázat, že máte na to vytvořit text, který nebude jen prostým skládáním slov na papír.

Ilustrace vytvořil Váš bratr Martin. Jaká to byla spolupráce, dohadovali jste se moc? Byl Vám dobrým kritikem, třeba i při čtení textu?

Můj bratr si nenechá do své práce mluvit a už vůbec ne mladší sestru, takže mi své ilustrace předložil jako hotovou věc. Ber, nebo nech být. Nicméně je pro mě udělal zdarma, takže si nestěžuju. On sám mi však, jakožto autor námětu, do textu mluvil neustále. Přiznávám, že jsme měli několik velmi bouřlivých výměn názorů, když jsme si vymezovali teritorium. Nicméně jeho kritický pohled, stejně jako jeho ženy Lenky a mého otce, byl pro text obrovským přínosem.

Nebyla Vám při psaní zima? Ostatně, v jakém ročním období jste Fimbul psala?

Paradoxně jsem většinu textu psala v létě. Nevím, jak to dělám, ale vždycky mi to vyjde tak, že zimní texty smolím v létě a letní v zimě. Román Zabijte je všechny!, pojednávající o masakru v africkém Kolwezi, jsem psala uprostřed třeskutých mrazů. Když nic jiného, je to aspoň dobrý trénink fantazie, člověk se zapotí, když si má ve třiceti stupních představil dvě postavy, topící se ve sněhu, s párou od úst a omrzlinami v obličeji.

Ve Fimbulu jsou úžasně popsány závěrečné pasáže, kde dva hlavní hrdinové v podstatě téměř umrzají. Neskutečně sugestivně popsáno, člověk by skoro řekl, že jste to sama musela zažít. Kde jste  čerpala tu hrůzu a  beznaděj a bolest a odcházení vědomí do halucinací?

S těmito pasážemi jsem se doslova rvala. Přepisovala jsem je stále dokola. Inspiraci jsem hledala všude. Hodně mi pomohl film Pád do ticha, natočený na motivy stejnojmenné knihy Joe Simpsona. Je to skutečný příběh dvou britských horolezců, kteří přežili tragickou nehodu v Andách.  A pak pro mě byl obrovsky inspirativní román Utonulá, nizozemské prozaičky Margriet de Moorové, který se odehrává na pozadí katastrofálních záplav.

Tak to je opravdu úplná záplava tragédií a katastrof. Co třeba denní zprávy, televizní noviny, vždyť to je černočerná kronika každý den? To nesledujete pro inspiraci? Nebo je tomu (ptám se s obrovskou nadějí v hlase)… v Anglii snad jinak? Snad tam jsou zprávy lepší?

Přiznám se, že si vybírám, které zprávy si pustím do obývacího pokoje, o své pracovně nemluvě. Na gymnáziu jsem sledovala troje zprávy, na vysoké už jen jedny a teď si žiju docela spokojeně, i když je pár dní nevidím vůbec. Oni si vás totiž vždycky nějak najdou. V dnešním světě před nimi už není moc kam utéct. A vaše naděje asi zhatím, nemyslím si, že je v Anglii pozitivních zpráv o tolik víc než v Čechách.

V knize si hodně všímáte lidí koelm, obličejů, nálad. V zamrzlém světě to asi jinak nejde. Ale zajímalo by mě, jestli to ráda děláte i v reálu. Popisujete to totiž velmi věrohodně a tak mě napadá, že tuhle „zálibu“ musíte mít i v normálním životě?

Do tváří lidí se dívám opravdu často. Zvláštní, co všechno z nich vyčtete. Co mě však baví nejvíc, jsou reakce těch tváří, když se na ně například nečekaně usmějete. Některé roztají, jiné zůstanou stejně neoblomné. Když se vám však podaří jednu takou zachmuřenou tvář projasnit, hned máte ze sebe lepší pocit.

Tak tomu hodně rozumím. Eva a Petr však ve svém vztahu tak nějak vychladli. Myslíte si, že při Fimbulu by bylo reálné vůbec vztah udržet?

Myslím, že v této latentní podobě určitě. Ta láska tam vždycky byla, jen byla za stávajících okolností špatně čitelná.

Velmi krásné je závěrečné poděkování v knize. Váš přítel poskytl toleranci nadšené spisovatelce… Co si člověk má představit pod pojmem „tolerance a podpora“ při takové činnosti, jako je psaní románu?

To, že váš partner chápe, že psaní není prodávání rohlíků, není na povel, někdy vám to jde jako po másle, jindy ne. Jeden den má člověk pocit, že míří pro Pulitzera a druhý den by nejradši všechno spálil. Nálada se mění podle toho, jak vám to zrovna píše, jak příběh funguje, jak vám pod rukama rostou postavy, a když vedle sebe nemáte skálu, co ustojí všeho, co na ni ve stavech tvůrčí krize vysypete, můžete vztah rovnou zabalit. Já jsem svoji skálu naštěstí našla.

Fimbul je Vaše první kniha pod pravým jménem. Můžeme se těšit na nějaké další?

Určitě. Momentálně dokončuju humoristické vzpomínky na naše veselé, avšak kruté začátky v Irsku, a román, podle skutečné události, o ženě, která v sedmdesátých letech utekla do Jugoslávie. Moc mě láká také téma druidů a keltská mytologie vůbec.

Já Vám, milá Kateřino, popřeji nejen, aby vše, co máte v plánu, dopadlo na jedničku. A aby ta skála vedle Vás vydržela navěky.