O obřím vanilkovém rozhlíčku upečeném v Pákistánu

Rozhovory

Vytvořeno 18. 12. 2011 1:00

Autor: Hana Moualla

Rozhovor s Vierou Langerovou, filmovou kritičkou, novinářkou a autorkou knihy Urdu, parda, burka: Pět let v Pákistánu (recenze její knihy bude následovat). Jaká je Viera Langerová? Je to komunikativní a otevřená žena (maximálně, jak může žena diplomata být). Jako třaskavá směs smíchu, lásky a tvrdohlavosti. Příjemné čtení vám všem.

Dobrý den, jaká byla Vaše reakce, když jste se dozvěděla, že byl manžel přidělen do Pákistánu? Tušila jste o této zemi něco předtím, než vaše letadlo poprvé přistálo v Islamabádu?

Rozhodování o tom, kam se pojede, je pokaždé  dlouhý proces, a když  padne konečné rozhodnutí, tak se člověku vždy uleví. Následně začnete okamžitě sbírat informace o tom, jak se v té zemi žije a naco se máte připravit, což  je samozřejmě úloha iluzórní, protože všechno je na místě jinak. Prvním poslem zpráv byli naši předchůdci, pan velvyslanec Petr Přibík a jeho manželka. Potkali jsme se a já mám dodnes doma zápisníček se jmény  lidí, na které se v Pákistánu můžeme s čímkoliv obrátit. Pak jsem absolvovala pár setkání s manželkami Pákistánců pracujících v pražské City Bank a vše bylo hodně optimistické. Až později jsem si uvědomila, že  jsem mluvila s lidmi, kteří  zemi už důkladně znali a  prošli všemi fázemi aklimatizace, nebo v ní vyrůstali. Vše, co jsem v prvních měsících prožívala, byl krok do neznáma. První dojmy jsou vždy nejvzácnější a proto jsem si hned ze začátku všechno pozorně zapisovala a popisovala.

Dá se říct, že jste si zvykla po čase na „zlatou klec“? Jak jste se smiřovala s omezeními, která vyplynula z manželova diplomatického postu? Kolik let Vám to zabralo?

Proces přivykání je přímo úměrný vaší schopnosti komunikovat, vyptávat se, pohybovat se v co nejširším okruhu lidí a získávat nové známé. Tento druh „navigace“ je nejspolehlivější a hodně rychle si zvyknete na vše, co se zpočátku jeví zvláštně.Co se týče omezení, vyplývajících z postavení manželky diplomata, ty byly v moři všech příkazů a zákazů tamější reality zanedbatelné, navíc  jsem měla v tomto ohledu už zkušenosti z Kazachstánu.  Kdybych ale měla generalizovat, diplomaté, stejně jako jejich manželky si musí dávat pozor nato, co říkají a hlavně jak to říkají, což je při mé bezprostřednosti  vždy věc, kterou musím hlídat. A bylo to tak nejenom v Pákistánu. Učím se to dodnes.

Změnila jste pohled na Pákistán poté, co jste si našla přítelkyně? Byly Vašimi přítelkyněmi spíše „místní“ nebo cizinky?

V kruhu lidí, kterým důvěřujete a kteří důvěřují vám, se všechno mění. Čemu nerozumíte vám vysvětlí a sdílení všech nepříjemných situací je mnohem jednodušší. „Pluralita zdrojů“ byla ve výzkumu  neznámeho prostoru nejenom zajímavější, ale řekla bych, že i nutná. Je to jako v matematice množin, musíte pečlivě skládat a dopracovat se k „průniku“.

Které jídlo jste si oblíbila v Pákistánu nejvíce?

Pákistánská  kuchyně je  nesmírně bohatá, nasákla vším, co  v ní zanechala bohatá historie, vlivy indickými, perskými i  tureckými. Nedám dopustit na kebaby a rýži basmati, kterou Pákistán vyváží. Mým kulinárním trumfem se ovšem stalo jídlo „gulab džamun“, kuličky ze semoliny v sirupu z růžové vody. Chutnaly v Praze i v Malé Frankové  na Slovensku.

Jak početné bylo vaše ženské sdružení v Islamabádu? Která z aktivit Vám nejvíce přirostla k srdci? Stýkáte se s některými známými z Pákistánu i dnes?

IFWA (International Federation of Women Assotiation) charitativní organizace, v které jsem pracovala měla si 300 členek. Organizovali jsme pro ně jednou za měsíc „ coffee morning“ s programem a obědem, na který přispívali jídlem členky výboru. Náklady na celou akci byly nulové a všechny peníze, které jsme vybrali jako vstupné, šly na dobročinnost. Nejraději jsem  chodila do škol, protože i já jsem doma měla školáka. Nafotila jsem tam hezké „školní“ portfolio. Některé z fotek jsou i v mé knížce. Se známýma z Pákistánu jsem v kontaktu přes Facebook, vím co je nového a když to nestačí, tak si píšeme.

Kterou autorku pákistánského původu, bychom si měli přečíst? Doporučíte nám nějaký titul?

Své pákistánske „lektúry“ jsem začala spisovatelkou Bapsi Sidhwou. Přečetla jsem si hned po příjezdu její román Prodavač sladkostí, z období, kdy se dělila Indie. Velice poučné čtení i s ohledem na naše zkušenosti s dělením Československa. Navždy jsem si zapamatovala výrok jedné z postav: „Země není ze skla, nedá se rozbít.“  Pak to byl Molí dým Mohsina Hameeda, Kartografie Kamily Shamsie, nebo neuvěřitelná knížka Nadeema Aslama Mapy ztracených milenců ze života Pákistánců v Británii, knížky Amera Hosseiniho, nebo Sary Suleri.  Kromě toho mně zásobovali moje kamarádky  i dalším čtením – objevné byly Vzpomínky rebelující princezny Abidy Sultan, zejména fakt, že po návštěvě Spojených států někdy v 5O. letech vyhodnotila americkou společnost jako vulgárně rovnostářskou. Byla to docela zajímavá lekce, po které si člověk dovede představit, jak v přísně hierarchické společnosti působí myšlenky  o rovnosti, bratrství a svobodě...  Téměř povinným čtením byly vzpomínky Tehminy Durrani Můj feudální pán. Mnohé jsem začala chápat právě prostřednictvím těchto  knih. V našem čtenářskem kroužku jsme četli i jiné asijské autory. Oblíbila jsem si romány a povídky indické autorky Jumpy Lahiri, nebo thajskou autorku Botan a její Dopisy z Thajska.

Co  Vás na životě v Pákistánu nejvíc překvapilo?

Překvapilo mně jak se po dramatické fázi aklimatizace  dokážu  plně oddat nadšenému objevování krásy této země jako turista, čtenář, divák i posluchač.  Jak se dokážu zbavit strachu  a zvyknout si, najít  způsob komunikace  do té míry, že  se mi po návratu začne stýskat. To jsem po prvním měsíci v Pákistánu nepředpokládala ani ve snu.     Pak mě překvapila přítomnost  němého zoufalství a opatrného vzdoru, kterým někteří příslušníci pákistánské elity čelili  tlaku fundamentalismu. Jednou jsem byla členkou poroty místní fotografické soutěže jako jediná Evropanka. Při vyřazování vylítly hned fotky bradatých mulláhů a všech, s podobným zjevem. Nikdo to nekomenotval, jenom mlčky vyřazovali vše, co připomínalo nějaké náboženské motivy. Mlčení  je ale takový zradný fenomén, může působit jako projev zbabělosti, ale zároveň je i jistou formou obrany. Syn jedného známeho studoval v Londýně. Ptala jsem se ho, jestli se nebojí, že syn podlehne nějakému  „vábení rajských hurisek“, že začne naslouchat svůdným řečem fanatiků. „Řekl jsem mu, ať o svém náboženství s nikým nemluví a nikomu ho nedemonstruje“. Byl to moudrý člověk.

Který současný film nejlépe vystihuje problematiku mezilidských vztahů v této zemi?

V jedné islamabádské knihovně jsem kdysi narazila na dokument BBC z 90. let, ve kterém britský novinář jel na návštěvu do provincie Sindh. Jeden z místních boháčů  ho vodí po svém  majetku, do kterého patří i několik vesnic s lidmi. Je to obraz feudálních vztahů popsaný s otevřeností, se kterou jsem se nikdy předtím ani potom nesetkala.  Doporučovala bych ho všem, kteří jsou přesvědčeni o tom, že demokracie v Pákistánu a okolí  je možná.

Jaký je Váš nejvtipnější přeřek nebo společenské faux pas?

Na nějakou komickou detonaci si nevzpomínám, všímala jsem si spíš kulturní nedorozumění, sestavovala jsem si přednáškový cyklus z mezikultúrní komunikace a tak se mi vše velice hodilo. Zásobárnou historek  byly moje zkušenosti s kuchařema, tam se to rojilo hněvem a humorem, nebo opačně. Říkavala jsem tehdy, že denní drama pro mne začíná vstupem do kuchyně.  Je těžké vysvětlovat něco lidem, kteří vám nemůžou říct, že něčemu nerozumí. Rozuměli vždy všemu a když jsem pak viděla výsledek, tak jsem byla často na infarkt. Jednou, bylo to před Vánocemi, jsem se pokoušela naučit našeho kuchaře vanilkové rohlíčky. Chtěla jsem jich vyrobit co nejvíc, hezky zabalit a nosit na vánoční večírky jako dárek. Udělali jsme spolu hodně těsta, ale pak jsem musela někam odejít a tak jsem kuchaři vysvětlovala, jak mají ty rohlíčky vypadat. Zdálo se mi, že vše pochopil a tak jsem odešla. Hned po návratu jsem spěchala do kuchyně, abych zjistila, kolik těch rohlíčku máme. Kuchař mi s vytřeštěnýma očima oznámil, že jeden. Udělala jsem před odchodem osudnou chybu, otevřela jsem kuchařskou knihu, kde byl obrázek rohlíčku na celou stranu a tak to udělal poslušně jedna k jedné. Pak jsem pochopila, že si pamatujou to, co řeknete jako poslední. Vůbec nebylo důležité, že jsem mu dokonce udělala vzorový rohlíček, který tam smutně ležel jako němá výčitka.

Co bylo nejtěžšího na návratu domů? Jak dlouho jste vydržela bloudit po sídlišti, než jste se vydala do Estonska?

Asi nejsložitější je vnitřně  uzavřít  rozsáhlou životní kapitolu. Smířit se s tím, že je konec  a zbavit se nutkavého pocitu sdělovat všem a neustále co víte, srovnávat a zabývat se  minulostí. Po příjezdu domů  jsem se přistihla, že mně zajímá jenom to, co souvisí s prostorem, který jsme opustili. Ten vnitřní chaos  „vzpomínek v kleci“,  pak brání novým zážitkům a poznání a trvá to nějakou dobu, než se zase nějak  nasměřujete inam.Moje knížka tak byla takovým rituálním činem, kterým se vše vyřešilo, vypovědélo a uzavřelo.

Děkujeme za rozhovor.