Inspirace je všude kolem, ať si každý vezme, kolik unese...

Rozhovory

Vytvořeno 16. 1. 2012 1:00

Autor: Hana Moualla

Nedávno jsme na našich stránkách přestavili nový povídkový soubor Hafni! a jiné povídky, který vydalo nakladatelství JaS (recenzi naleznete ZDE). Autorkou dvanácti povídek, obsažených v této knize, je Monika Petrlová, absolventka oboru tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze a v současné době novinářka v regionálním periodiku. Jaký je její názor na současnou žurnalistiku? A o čem nejraději píše? To nám prozradila v dnešním rozhovoru.

Co je podle vás největší bolestí současné novinařiny?

Ještěže se mě neptáte v rádiu, to bych se teď musela asi na pět minut odmlčet, vy byste to museli vystřihnout, a teprve pak by se mi to možná podařilo jasně zformulovat. Za největší bolest určitě považuji lačnost po senzaci, která mnohdy potlačuje etiku a zachází za hranice slušnosti, a pak, byť to možná bude znít paradoxně, rychlost (na úkor kvality)… Takové ty bleskové zprávy, které kloužou po povrchu, jsou lajdácky zpracované, ale prozrazují pointu, takže chce-li je jakýkoliv další novinář zpracovat pořádně, jeho úsilí není stoprocentně zhodnoceno, protože, jak už jsem řekla, čtenář v souvislosti s tímto tématem už „něco četl a tuší“.   

Proč jste se rozhodla věnovat regionálnímu zpravodajství?

Domnívám se, že je to přirozený vývoj. Člověk po vysoké škole, který nemá roky praxe, zato dostatek soudnosti, musí začít v regionálních novinách nebo na nějakých studentských portálech. To je jedno ze spodních pater pyramidy.

Jak se snáší kreativní psaní s redakčními příspěvky o školácích atakujících kinder vajíčky kadeřnictví? O čem nejčastěji píšete?

Nejčastěji píšu různé krimi zprávy, takže bouračky, požáry, vraždy, sebevraždy… Což má jednu ohromnou výhodu – jsou po tom tak monotematické sny, že už člověk časem ani nemusí listovat ve snáři (smích). Konkrétně krimi považuji za nejméně kreativní žánr, dokonce tvrdím, že by to po víkendovém rychlokurzu zvládl psát i šimpanz. Tedy za předpokladu, že by nechtěl nad policejní svodkou fabulovat – tato „přidaná hodnota“ ovšem patří bulváru, se kterým v tomto ohledu nehodlám soupeřit. Snažím si to vynahrazovat různými publicistickými články, případně menšími kauzami. Pokud se najdou jakékoliv dvě protistrany, je záruka, že to budou lidi číst a že se z toho dají vykřesat nějaké emoce.

Může tradiční novinařina přežít éru online redakcí?

Moc šancí jí nedávám. Z hlediska pisatele jsem jednoznačně pro internetová média, z pohledu čtenáře, který každý čtvrtek nedočkavě vyhlíží magazín MF Dnes, jsem samozřejmě nejšťastnější nad papírovými novinami. 

Dobré psaní, špatné psaní... Jak to oddělujete vy?

Pokud jej testuji sama na sobě, tak mé psaní, které považuji za dobré, je to, které si s odstupem času přečtu a hodnotím ho jako dobré čtení. Čím víc mám povinností, tím rychleji z hlavy vytěsňuji ty méně podstatné věci… a zapomínám. Můžu říct, že jsem si několikrát v životě fakt užila pocit, kdy jsem si po sobě přečetla třeba tři roky starý text a překvapila jsem jím sama sebe v tom smyslu, že jsem si řekla: „Tohle se ti fakt povedlo.“ A hned vzápětí následovala typická obava: „Podaří se ti to ještě někdy?“

Jaký rozpor mezi výukou a praxí vás zaskočil?

Netýká se to tak úplně žurnalistiky jako spíš médií obecně. Přestože mám za sebou dvousemestrální rétoriku, kterou nás naprosto neprofesionálním způsobem vyučovala osoba, jíž bych osobně nevzala ani jako vedoucí na divadelní tábor, dodnes si pamatuji tohle: sloveso „jsem“ se správně vyslovuje bez počátečního „j“. Vždycky mě fascinuje, kolik televizních a rozhlasových moderátorů se tímto neřídí, protože mám za to, že se to na všech školách učí v prvních pěti minutách první přednášky.

Jaký je život ženy, která se dá na dráhu psaní tělem i duší (a složenkami)? 

Já myslím, že úplně normální. Pokud narážíte na to, že si psaním člověk nevydělá na několik zahraničních dovolených nebo nového bavoráka, tak můžu s klidem konstatovat, že jsem ve věku, kdy mě konkrétně tohle nijak zvlášť netrápí.

Jak se dobíjí novinářka? Čím se inspirujete?

Dobíjí mě sport a hory, a co se týká inspirace, tak ta leží všude kolem na ulicích, stačí si jen brát, kolik člověk unese.

Jaká bude Monika za několik let? Dáte přednost redakci, nebo rodině?

Monika bude jako každá normální ženská, kterou neutloukla emancipace, vařit podle kuchařky, žehlit pánské košile (protože správně vyžehlená košile je vizitka správné ženy, říkali doma) a bude se starat o svou malou Emu, holčičku, kterou by někdy v budoucnu určitě chtěla. 

Odkud jste čerpala inspiraci pro povídku Jonáš a vrtulník?

Konkrétně tato povídka nemá žádný reálný předobraz. Začala jsem ji psát v lednu loňského roku z naprosto pragmatického důvodu – když jsme čtrnáct dní předtím dodělávali poslední číslo novin, vánoční, říkala jsem si, že by se tam příští rok hodila nějaká ne úplně tradiční vánoční povídka. A jak u mě bývá zvykem, začala jsem ji psát v lednu a dokončila v červenci. Zpravidla většinou nemívám vymyšlenou kostru od začátku až do konce, a jakmile mě něco napadne, tak to prostě dopíšu.

Kvalitní kniha je...

Taková, od které se člověk nemůže odtrhnout, dokud ji nedočte, a když ji dočte, tak se k ní ještě několikrát vrátí. Opisuje si z ní věty a odstavce a doporučuje ji na potkání. Moje nejoblíbenější knížka je Norské dřevo od Haruki Murakamiho.

Děkuji za rozhovor.