Podle Jana Bauera „dobrá literatura faktu vždycky vyžaduje pátrání“

Rozhovory

Vytvořeno 1. 2. 2012 1:00

Autor: Jana Semelková

Koncem roku se mi dostali do rukou dvě knížky Jana Bauera – Tajné lásky českých králů a královen a Dárek pro mistra kata. Zdá se, že jde o naprosto rozdílné žánry – literatura faktu a detektivka. Já si to však nemyslím. V obou případech jde přece o pátrání. Jak to vidí autor sám, jsem se zeptala.

Pane Bauere, považujete psaní knih z oblasti literatury faktu za detektivku?

Ano, samozřejmě s mírnou nadsázkou. Ostatně v tomto směru mě dávno předešel můj zvěčnělý přítel a klasik literatury faktu Miroslav Ivanov. Vždyť jedna z jeho prvních knížek se jmenuje Historie skoro detektivní. Dobrá literatura faktu vždycky vyžaduje pátrání, odkrývání či odhalování skutečnosti.

Daří se vám vždy dospět do cíle? Najít, co jste předpokládal, že najdete?

To je zapeklitá otázka možná určená spíše pro čtenáře než pro autora. Především čtenář by měl sám říci, zda v knize našel to, co ho zajímá.

Vaše kniha o láskách českých králů a královen nám odhaluje méně známá fakta o sňatcích našich středověkých panovníků. Překvapil vás při odhalování vztahů nějaký moment, bylo něco jinak, než jste čekal?

Vždycky mě překvapují ženy, jejichž postavení bylo ve středověku ve srovnání s muži naprosto druhořadé, a přesto se dokázaly vzepřít svému osudu. Taková Kunhuta Haličská měla po smrti Přemysla II. Otakara žít jako důstojná královna vdova a ctít památku svého zemřelého manžela.  Místo toho odhodila všechny dobové předsudky a nebojácně šla za hlasem svého srdce. Zamilovat se do Záviše z Falkenštejna, jenž navíc stál na společenském žebříčku podstatně níže než ona, to byl tehdy skandál jako hrom a od ní to vyžadovalo pořádnou dávku odvahy.

Mne nejvíc zaujala kapitola o dvou Eliškách – Elišce Přemyslovně a Elišce Rejčce. Teprve při jejím čtení jsem si uvědomila, kolik královen najednou mohlo být na jednom území. Kdybyste se měl stát jednou z nich, která by to byla?

Rozhodně Eliška Rejčka. Vždyť byla podstatně bohatší než její konkurentka Eliška Přemyslovna a také šťastnější ve svém vztahu k Jindřichovi z Lipé. I když na druhou stranu Rejčce také není co závidět. Být v osmnácti letech dvojnásobnou vdovou, to jí jistě poznamenalo na celý život.

Na druhou stranu, vládci to také neměli jednoduché, neženili se podle srdce, ale podle výhodnosti sňatku. Který z takových sňatků na českém území vám přišel nejabsurdnější? V kterém naopak vnímáte shodu partnerů, ač byl jejich sňatek vynucený.

Asi nejabsurdnější byl jistě sňatek sedmatřicetiletého Karla IV. se sotva čtrnáctiletou Annou Svídnickou. Vždyť jí původně vybral jako nevěstu pro svého předčasně zemřelého syna Václava z druhého manželství. Kupodivu tuto Annu pak zřejmě ze všech svých čtyř manželek nejvíce miloval, však také stála po jeho boku při slavné císařské korunovaci v Římě v roce 1355.

Středověk – čím je vám toto období blízké? Proč jste své detektivky zasadil právě do středověké Prahy?

Pro své historické detektivky jsem zcela záměrně vybral dobu vlády Václava IV. a prostředí Nového Města pražského. Král Václav byl velmi slabým panovníkem, však ho také jednou zajali čeští páni a podruhé jeho nevlastní bratr Zikmund. V Čechách se tehdy rozmohly lapkovské roty, bujela kriminalita ve všech možných podobách. A pokud jde o Nové Město pražské, jednalo se o sídlo nedávno založené, které lákalo jak řemeslníky a obchodníky k vybudování nové existence, tak i všelijaké dobrodruhy a kriminální živly. A právě taková doba a takové prostředí rozhodně musí zaujmout autora detektivek, protože sem může velmi snadno situovat své příběhy.

Chtěl byste v této době sám žít?

Rozhodně ne, protože bych byl s velkou pravděpodobností už po smrti. Lidé tehdy umírali na z dnešního hlediska zcela banální choroby a léčili se leda pouštěním žilou nebo přikládáním pijavic.

Jakub Protiva z Protivce je silný, neohrožený chlapík. Je postavou, která má svůj předobraz v nějaké skutečné osobě? Nebo jde jen o výplod vaší fantazie?

Novoměstský rychtář Jakub Protiva z Protivce je postava skrz naskrz vymyšlená, byť vesnice Protivec skutečně existuje a kdysi tu stávala tvrz. Ale jinak se v mých historických detektivkách objevují i skutečné historické postavy jako třeba královský podkomoří Zikmund Huler, pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka či sám král Václav IV. a dokonce se tu mihne i mistr Jan Hus.

A jak je na tom v tomto ohledu otec Blasius?

Františkán Blasius je středověký intelektuál, který měl být původně mozkem mé dvojice pátračů, kdežto Jakub Protiva měl spíše představovat nepříliš důvtipného siláka. Jenže obě postavy mi na stránkách rukopisů začaly ožívat a chovat se trochu jinak, než jsem předpokládal. Proto mohu říci, že oba pátrači či vyšetřovatelé se nyní spíše doplňují a nakonec se vždycky sejdou u dobrého truňku v Černém pivovaru na Dobytčím trhu.

Jste známý, jako velmi pilný autor. Prozradíte nám, co pro čtenáře připravujete pro letošní rok?

V dubnu mi vychází historický román Král zvedá meč s podtitulem V tajných službách Otce vlasti, který bych mohl označit jako thriller. A samozřejmě mohu slíbit další detektivku s Jakubem Protivou a otcem Blasiem, která se má jmenovat Klášter kostlivců. Víc bych zatím nechtěl prozrazovat.

Děkuji za rozhovor.