Nedovedu si představit den, který bych nezačal kávou se zpěněným mlékem

Rozhovory

Vytvořeno 27. 2. 2012 1:00

Autor: Hana Moualla

Píše se o něm jako o „kryptočechovi“ nebo „čechofilovi,  jaké vazby má Mariusz Szczygiel k naší kultuře? Číst jste mohli Gottland, Udělej si ráj, Libůstka, zanedlouho mu vychází soubor povídek Láska nebeská. Co pro něj zanemená pohyb mezi oběma kulturami – českou a polskou? Dozvíte se dnes v našem rozhovoru.

Dobrý den, jaká je Vaše libůstka?

Nedovedu si představit den, který bych nezačal kávou se zpěněným mlékem. Dělám si capuccino ve speciálních nádobách, a pokud se ve dvě hodiny v noci, kdy chodívám spát, ukáže, že nemám mléko na ráno, obléknu se, obuju a jdu si to mléko koupit do nočního obchodu. To znamená, že jdu spát ve tři. Tomu se říká stoprocentní závislost.


Jaký je rozdíl mezi typickým Čechem a typickým Polákem? Liší národní stereotypy významně nebo jen nepatrně?

Někteří Češi říkají, že Poláci jsou  v prvním kontaktu strašně oficiální, strašně kožení. Totéž říkají někteří Poláci o Češích. Český kolega mi například ve varšavském metru řekne. „Je vidět, že ve srovnání s Prahou je tady daleko víc chudých lidí.“ A kolegyně, která se vrátila z Prahy, hlásí: „Tolik zanedbaných a špatně oblečených lidí jsem neviděla v žádném jiném hlavním městě Evropy.“ Je to prostě tak, že se navzájem vidíme, jak chceme. Všechno závisí na na intencích a osobních předsudcích.


Jste muž, ale ve Vaší poslední knize (Libůstka, 2011), postihujete velmi nenuceně ženský svět, jeho formu i obsah. Co formovalo Váš pohled na středoevropskou ženu?

Můj názor utvářela skutečnost, že jsem vyrůstal v hotelové prádelně, kde pracovala moje matka, a v hotelu U bašty ve Zlotoryji, kde pracovaly mé tety a sestřenice. Tam jsem si hrál a mezi rozvěšeným mokrým ložním prádlem je poslouchal. Tam jsem se naučil poslouchat, protože poslouchat je umění. Znamená to neříkat tomu druhému, že jeho život není takový, jak bychom chtěli. To je celé to tajemství.


Vyvíjí se nějak česko-polské vztahy? Existuje kromě Ewy Farne, další člověk, který by byl úspěšný v obou státech?

Mně se daří existovat v obou zemích. A jiné česko-polské vztahy? Spíše převažuje neopětovaná láska Poláků k české kultuře. U nás mají i malá města festivaly českých filmů. Gazeta Wyborcza, kde pracuji, vydala nedávno soubor 17 českých knih, od Hrabala po Viewegha, ke každé z nich jsem napsal reklamu. A ke každé knize byla rovněž připojena její zfilmovaná verze. Ten soubor měl obrovský úspěch. Nejlépe se prodávala kniha Obsluhoval jsem anglického krále a Smrt krásných srnců. O té druhé vždycky říkám, že je to nejsilnější antidepresivní kniha na světě. Mám ji z celé české literatury nejraději.


Která místa v ČR máte rád, kam si chodíte odpočinout, načerpat sílu nebo dát prostor myšlenkám?

V bytě u paní Heleny Stachové, překladatelky mých a nejen mých knih do češtiny. V bytě s tím velkým oknem, které jsem popsal a vyfotografoval ve své knize Udělej si ráj. Také mám moc rád Divokou Šárku.


Jak sbíráte nápady pro svoje příběhy? Jak poznáte „nosné“ sdělení příběhu?

Všude. Nejčastěji v Čechách, když uslyším nějakou větu v televizi, na ulici nebo si ji přečtu v náhodné knize. Já totiž rád vcházím do českých knihkupectví, namátkou beru do ruky nějakou knihu a namátkou ji někde otevřu. Občas mi čtenáři, čeští i polští, posílají různé příběhy emailem. Najdou si v googlu mou webovou stránku a píší mi. Někdy píší anglicky, protože si myslí, že neumím česky. Jak bych mohl neumět česky a napsat Gottland a potom Udělej si ráj? Já naopak vůbec neumím anglicky!
Téma na mě nejvíc zapůsobí, když je šance, že se mohu něco dovědět o sobě samém. Čím cizejší je mi to nové téma, tím více poznávám sám sebe.


Je polský čtenář otevřený literárním experimentům nebo dává přednost „mainstreamovému“ čtení?

Samozřejmě, že je. Nejpopulárnější polská spisovatelka Dorota Masłowska píše naprosto netradičním stylem. Spousta lidí ji nemůže číst, protože jí moc nerozumí. Například větě z její divadelní hry, které říká jedna sousedka druhé, protože se obě bojí vycházet na ulici kvůli násilí a zločinům: „Já už vůbec nechodím ven po čtvrté hodině, má milá, ostatně stejně se vracím z práce v jedenáct v noci.“


Kdo je současnou kultovní osobností umění/veřejného života ČR?

Nevím, o jaký umělecký život vám jde. Lucie Bílá je snad největší hvězdou v popu a Viewegh v literatuře. Musím ostatně říct, že jsem nedávno psal reklamu na polské vydání jedné Vieweghovy knihy, přestože nepatří k mým oblíbeným. Ale jsem přesvědčen, že autor si zasluhuje úctu, když je největším českým spisovatelem – soudíme-li podle výše nákladu jeho knih, je to určitě největší český spisovatel. Napsal jsem to takto: Viewegha čte celé Česko. A i když ho pár Čechů třeba nečte, nic to nemění na jeho pozici krále české literatury. S tímto faktem nic nenaděláte. Sluší se to přijmout a ctít. Nemůžete přece bojovat s celým národem. Ten odstavec se mi moc líbí. Neublížil jsem Vieweghovi, a současně jsem to napsal podle svého nejlepšího svědomí. Tato reklama se ostatně příslušnému nakladatelství moc líbila.


Který polský autor (kromě Vás), by mohl současného českého čtenáře zaujmout?

Pokud jde o literaturu faktu: Jacek Hugo-Bader, který popisuje své cesty po Rusku, a popisuje je z perspektivy toulavého psa. Dále, Lidia Ostalowska, která napsala nedávno knihu Farby wodne (Vodní barvy). Její hrdinkou je česká Židovka z Brna, Dina Gottliebová, která v Osvětimi malovala pro doktora Mengeleho portréty cikánů. To je kniha, která by Čechy měla zajímat v první řadě.


Co připravujete v současnosti? 


Za několik dnů vyjde v Polsku moje knížka Láska nebeská, soubor fejetonů. Knížka má český titul, protože pojednává o české literatuře a o životě v Česku. Je to sousloví, které díky tomu, jak zní a co si před tím lze představit, může u Poláka vzbudit dobrou náladu, i když třeba neví, že jde o lásku.
Láska znamená polsky hůl, a take holka, a nebeská znamená modrá. Takže je to Modrá hůl nebo Modrá holka. Když Polák slyší slova „láska nebeská“, hned se usmívá. Mám ostatně občas dojem, že Češi byli vymyšleni proto, aby vyvolávali v Polácích dobrou náladu.

Děkujeme a přejeme nové knize hodně čtenářů.


Foto: Michal Korta