„Dobro potřebuje marketing. Zlo ne, to se o něj postará samo,“ je přesvědčená spisovatelka Daniela Krolupperová

Rozhovory

Vytvořeno 19. 6. 2012 2:00

Autor: Jana Semelková

Bubáček Daniely Krolupperové, který vyšel v loňském roce, získal Cenu noci s Andersenem. Krásné ocenění od dětí, nemyslíte? Nyní autorka vydala další dvě knihy – Dráček Mráček a Společenstvo klíčníků. Ve všech těchto knížkách jsou hlavními hrdiny kluci. Vlastně i v knížce Zmizelá škola, která vznikla speciálně pro projekt Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka, se potkáme s kluky. Že by maminka tří děvčat na holky – hrdinky zapomínala? To je otázka, která mne napadla a na kterou jsem potřebovala odpověď. Nezbývalo, než se na Danielu Krolupperovou obrátit.

Danielo, proč se ve vašich knihách objevují hlavně kluci? Převažují ve vašich příbězích snad od knížky Zuzanka, nebo se mýlím?

Zajímavá otázka – zkusím si to spočítat. Proč mluvíme česky  – 2 holky, Zuzanka – holka, Tajný deník schovanky – holka, Putování za nejmocnějším kouzlem – holka, Josífek – 2x kluk a malá ségra, Já se nechtěl stěhovat – kluk, Zmizelá škola – kluk, Bubáček – kluk. U ostatních knížek převažují pohádkoví hrdinové. Vidím to spíš půl na půl. Co se týká knížek budoucích – v příběhu s názvem O´Bluda je několik hlavních postav, ovšem vypravěč je taky kluk, v Policejním křečkovi je majitelem křečka chlapec (ale i on má malou sestru), příběhu o ztracené náušničce kralují přirozeně holčičí hrdinky a v humorném holčičím románu o první lásce, který jsem právě vymyslela, bude hlavní hrdinkou dívka. Prostě to střídám.

Teď to vidím také! A o Zuzance už se nic nového nedozvíme? Ta by měla dneska být už na druhém stupni základní školy, ne?

Tuším, že o Zuzance se nic nového nedozvíme. V roce 2005 byla ve třetí třídě, takže dneska už je v prváku na gymplu. Žije si svůj život, všechny nechává pozdravovat a mě má na háku.

Je jasné, že kluci rádi čtou klučičí příběhy. Myslíte si, že je rádi čtou i děvčata?

Myslím, že ano, i já jsem je ráda četla. Milovala jsem verneovky a mayovky.

S mayovkami jsme na tom podobně. Pojďme teď ke knížce, která získala úžasné ocenění od dětských čtenářů. Od koho jste se dozvěděla, že si děti vybraly pro Noc s Andersenem vašeho Bubáčka?

Dozvěděla jsem se to, až přímo při předává cen SUK – Čteme všichni, kde jsem s Renátou Fučíkovou dostala i cenu za Historii Evropy. Vůbec jsem to netušila a měla jsem obrovskou radost!
Takže překvapení.

Oceněná knížka je o Lukášovi, který se kamarádí se strašidýlkem, které mu namaloval tatínek. Lukáš pak o strašidýlko starostlivě pečuje, maluje mu obrázky, aby se mu hezky žilo. Měla jste taky svého vysněného kamaráda, o kterého jste se starala?

Vymýšlela jsem si pohádkové kamarády, ale víc neprozradím, protože o jednom z nich možná brzy vznikne knížka. Kromě toho jsem přišla na dobrou zábavu pro volné chvíle, když jsem třeba čekala na tramvaj – vymýšlela jsem si, jak by měl vypadat dům snů. Počet pokojů byl neomezen, takže jsem v duchu vystavěla celé město.

Měly vaše dcery také své strašidýlko, plyšáka, vysněného kamaráda, o které pečovaly jako Lukáš o Bubáčka?

Ano. Nejoblíbenější plyšák prostřední dcery dokonce vystupuje v první knížce o Josífkovi a je tam opět věrně zakreslen. Je to Josífkův tygřík.

Podobně jako Lukáš se chová i Míša z knížky Dráček Mráček. Ten pro změnu našel dráčka, který do světa lidí zabloudil z pohádky. Jak se podle vás žije pohádkovým bytostem mezi námi? Jsou tu vůbec nějaké nebo jsme je důsledně vystrnadili?

Řekla bych, jak kde. Tam kde je klidno, mírno a radostno, se nepochybně čas od času rádi objeví. Ale kolik takových míst ještě je?

Všechny vaše příběhy jsou laskavé, pohádkové bytosti jsou malé a roztomilé – dokázala byste si představit, že budete psát knížky o zlotřilcích, monstrech a jiných strašidelných potvorách, které jsou dnes módní?

Nikoliv. Denní zásobu hrůzy dle mého soudu plně zabezpečí televizní noviny a další zpravodajství. Já se ty špatné zprávy snažím jenom trochu vyvážit. Protože dobro nemá zdaleka takovou přitažlivost a popularitu jako zlo, bohužel. Tak se ho alespoň ze všech svých skromných sil snažím propagovat. Dobro totiž potřebuje marketing. Zlo ne, to se o něj postará samo.

Přejděme k vaší knížce pro starší čtenáře – k Společenstvu klíčníků. V něm také vystupuje víc kluků než děvčat. Myslíte si, že kluci mají pro dobrodružství větší smysl? Že ho objevují na víc místech než děvčata?

Vůbec ne.

Jaká dobrodružství jste prožívala vy třeba o prázdninách? Kam jste na prázdniny jezdila nejraději?

S bratrem jsme na kolech projezdili právě podbrdsko. Dobrodružství to ale byla běžná a prostá – plavání v lomu, houbaření, odřená kolena… A taky třeba snaha vyhnout se nedobrodružnému plení mrkve.

Opět jsme na stejné notě – pletí mrkve jsem také obcházela, jak se dalo. Společenstvo klíčníků je kniha, která se odehrává v brdských městečkách a obcích. Prošla jste se místy, o kterých píšete. Jaký máte k těmto místům vztah?

Ano, jezdila jsem tam a dosud tam každé léto jezdím. Je to malebný kraj, který mám moc ráda. A velmi mě těší pozvání do Březnice, kde bychom se začátkem září měli vydat po stopách Klíčníků.

Můžete prozradit o akci v Březnici více? Možná se rádi čtenáři magazínu připojí.

Sama toho zatím moc netuším, protože se všechno odehraje až za čtvrt roku. Celou akci organizuje velmi akční dáma z odboru kultury Města Březnice, která si i s dcerou už stihla Klíčníky přečíst, napsat mi a vymyslet kulturní zážitek. Dopoledne by se měly konat besedy pro děti a odpoledne bychom se vydali po stopách tajemného pokladu. Uvidíme, co najdeme!

Jsem přesvědčena, že nejeden čtenář vyrazí do Rožmitálu pod Třemšínem a půjde po stopách pátračů po pokladu. Uvědomila jste si, že jste napsala i tak trochu dobrodružný cestopis?

To bych ráda. Protože naše zem je krásná a plná skvostů. Jen je uvidět!

Cestujete ráda?

Ano. V posledních letech bohužel velmi zřídka. Můj velký sen je projet na kole Provence a navštívit Španělsko, uvidět na vlastní oči stavby architekta Gaudího. Na fotografiích mě naprosto fascinují. Tak se mám alespoň na co těšit, až mi odrostou děti.

Hledáte na cestách tajemná místa, do kterých lze zasadit dobrodružné příhody vašich hrdinů?

Nehledám, jen se dívám.

V knížce se dotýkáte historie. Měla jste ráda hodiny dějepisu? Jak to máte s historií dneska?

Dějepis mě vždycky zajímal. Na vysoké škole mne nadchly nezapomenutelné přednášky profesora Hrocha. Ale poté, co jsem strávila dva a půl roku prací na textu knihy Historie Evropy, jsem se dlouho vzpamatovávala z tolika děsivých faktů.

Je Martinovo pátrání ukončeno, nebo nás pozvete na další dobrodružnou výpravu? Pokud ano, pak kam?

Uvidíme.

Za poslední odpovědí tuším spíš ano, než ne. Alespoň v to doufám, protože Společenstvo klíčníků je opravdu výtečná kniha pro čtenáře od deseti do sta. A skutečně láká k návštěvě Rožmitálu, Březnice a jejich okolí. Ale, než Martin začne-nezačne svá nová pátrání, tak nás jistě potěší další autorčiny knížky, o kterých se při našem povídání zmínila. Myslím, že i za čtenáře mohu Daniele Krolupperové poděkovat za rozhovor a hlavně za dobrý marketing dobra. Ještě, že máme takové autory – my, co nemáme touhu brodit se krví od strany jedna až do konce knihy: Danielo, děkujeme vám!