Miloš Urban: „Čtenáři po mně chtějí temnotu“

Vydal řadu úspěšných románů, které jsou charakteristické tajemnou atmosférou, temnými zákoutími a příběhy opředenými mýty. Jeho nejnovější román Lord Mord nedávno vydalo nakladatelství Argo a již nyní se těší velikému zájmu čtenářů. O kom hovořím? No přece o Miloši Urbanovi, mém oblíbeném prozaikovi, který na sebe v rozhovoru pro náš magazín prozradil, na kterou knihu není příliš hrdý, proč ho přitahují mýty a jaké můry ho děsí ve snech.

Kdy přišel onen okamžik, že jste si řekl: stanu se spisovatelem? A byl to váš sen, nebo jste dříve přemýšlel o jiném povolání svých snů?

Takhle jsem si to nikdy neřekl a jako povolání to taky neberu. Jsem snad k tomu povolán? Spíš je to taková z nouze ctnost a vychází to patrně z přebujelé fantazie a kladné i záporné citovosti, možná přecitlivělosti. Básničky a povídky jsem začal psát někdy v sedmnácti, to jsem byl zamilovaný do nějaké nedostupné holky, pak zase do jiné... Sám jsem dovedl rozpoznat, jak jsou ty spisky špatné, ukázal jsem je jenom pár přátelům. Když jsem začal po univerzitě překládat, konečně jsem se naučil, jak vystavět smysluplnou větu. Překládání mě potom přestávalo uspokojovat, cítil jsem najednou, že sám za sebe bych se možná vyjádřil líp. Tak jsem to zkusil a od té doby v tom jedu. Raději bych dělal filmy nebo projektoval domy, ale bohužel to neumím.

Co pro vás znamená sama literatura?

Literatura je čtivo, které si pamatujeme celý život.

Asi se vás často ptají, kterého svého díla si vážíte nejvíce, avšak mě by zajímalo, zda existuje dílo, se kterým nejste až tak úplně spokojen? A pokud ano, proč?

Myslím, že je to román Santiniho jazyk. Nedokázal jsem se na něj pořádně soustředit, některé motivy se mi tam nepodařilo obhájit, byly takové chtěné a nevycházely z logiky příběhu. Logiky tam beztak moc nenajdete. A sdělení není dost silné, aby obhájilo ten krkolomný děj. Možná jsem právě tímhle dílkem měl začít, pak by kritici nad „nadějným debutem“ zaplesali a já bych byl spokojenější.

Jste vůči sobě jako spisovateli hodně kritický? A kolik textů již skončilo v pomyslném ohništi či v odpadkovém koši?

Hodně moc nápadů zůstalo chvilkově prožito, byl jsem jimi nadšený, ale nevydržely. Jedna divadelní komedie o bankovních manažerech třeba. Nebo novela pro děti. Ale napsat něco pro děti mám pořád ještě v plánu. Většinou začnu psát až tehdy, pokud mě námět zajímá i po měsících, často i letech. Co ze mě vyšumí, k tomu se většinou už nevrátím.



V Sedmikostelí mohou být někteří čtenáři překvapeni podrobným líčením krutých vražd. Sám jste se v jednom rozhovoru přiznal, že jste čerpal z nočních můr. Zdají se vám často? A která je ta nejhorší?

V posledním období už to není tak hrozné. Nejhorší to bylo v dětství. Jedna z těch nejméně příjemných spočívala v tom, že mě zabije můj vlastní bratr. A já přitom v tom snu pochybuju, jestli já jsem ten zabitý, nebo ten vrah. Skutečně frustrující pocit: máte v sobě zapíchnutou šavli a dumáte nad tím, jestli jste to vy, kdo tady umírá.

Kromě temných próz jste však napsal i některé knihy jiného typu. Čím si vysvětlujete, že nebyly tak čtenářsky úspěšné?

Čtenáři po mně chtějí temnotu. Když ji dostanou, splním jejich očekávání. V podstatě jsou strašně konzervativní, jako by pořád chtěli číst variaci téhož. Samozřejmě takoví nejsou všichni.

K těm ne tolik známým patří také Pole a palisáda, v níž jste čerpal nejen z pověsti o Libuši, ale i např. z řeckých mýtů. A sám jste v jednom rozhovoru uvedl, že vaší oblíbenou knihou je skvělá publikace Řecké mýty od Gravese. Co vás na mýtech nejvíce fascinuje?

Ve starých mýtech jsou obsažena paradigmata všech příběhů, literárních i životních. Všechno se v dějinách opakuje a opakovat se bude. Člověk před tím zůstává v úžasu, když si to uvědomí. A říká si, jestli někde za tím není nějaký plán. Ale pak třeba zatřepe hlavou a vzpomene si na chování své kočky. Vždyť kočka, kterou měl doma v dětství, se chovala úplně stejně jako tahle kočka. Divné. Možná jsou lidé zacyklení stejně jako zvířata. Jsou to jen zacyklená zvířata vyššího typu – taková, která jsou schopna se nad svým zacyklením pozastavit.

Myslíte si tedy, že mýty dnešní společnost potřebuje?

Každá společnost potřebuje především příběhy – variace mýtů. Ty ji nutí se nad sebou zamyslet a pohnout se o kousek dál, nebo aspoň jinam.

Mýty je opředen také váš román Hastrman. Podle některých je druhá část této prózy ve stínu té první. Přemýšlel jste o tom, že byste vydal tento román nikoliv jako celek, ale jako dva romány na sebe volně navazující?

O tom jsem nepřemýšlel. Pro mě je to jeden román složený ze dvou knih. První by bez druhé neměla smysl a naopak. Od začátku to bylo myšleno jako jeden příběh.



Vaším posledním románem je Lord Mord. Kde jste čerpal informace pro plastický popis židovské Prahy 19. století? A často studujete předtím, než začnete psát novou knihu, nějaké historické či jiné prameny?

Mám rád Prahu, mám rád pragensie. Pokud se pokoušíte vžít do nějaké konkrétní doby, která už minula, musíte o ní něco nastudovat, jinak se ocitnete ve sféře fantasy. Studium pramenů je tedy holá nutnost, když potom chcete o té době psát. U románu Lord Mord byly ty prameny nejen písemné (třeba vynikající pamflet Bestia triumphans), ale i obrazové. Na přelomu 19. a 20. století se už točily první filmy, naštěstí i v Praze. A samozřejmě je spousta fotografií. Pražské židovské město je na nich tak temně malebné, že si přímo říká o dobrodružné zpracování. Jsem si jist, že příběhy z tohohle prostředí budou přibývat jako houby po dešti.

Máte nějakou postavu ze své tvorby nejoblíbenější?

Asi Katynku z Hastrmana. Ta holka by si zasloužila svůj vlastní román, má velký potenciál a hloubku. Ale konkrétně k ní se už vracet nebudu, jenom bych jí tím ublížil.

Kolik času vám zbývá na četbu cizích autorů? A kterou knihu právě čtete?

Právě čtu Rozšíření bitevního pole od Michela Houellebecqa, předtím jsem četl jeho Platformu. Neuvěřitelně dobře a silně dokázal navázat na francouzské existencialisty, taky je vynikajícím komentátorem současného světa. Jinak ani moc nečtu, jsem strašně vybíravý a uspokojí mě málokdo a máloco. Houllebecq je ale nejlepší a zaslouží si Nobelovu cenu.

Podle čeho vybíráte, kterou knihu budete číst?

Jednak si rád nechám doporučit od jiných, zkušenějších čtenářů, a pak jsem samozřejmě zvědavý na práce oblíbených autorů. Mezi českými je to třeba Emil Hakl – na každou jeho novou knížku se vysloveně těším.

Kterého současného českého spisovatele si nejvíce vážíte a proč?

Nejvýš si u mě stojí Jiří Kratochvil, protože miluje příběhy a umí je vyprávět. Ale úplně nejvýš je Milan Kundera, už proto, že dokázal oslovit celý svět bez toho, aby psal instantní sentimentální moudra, jako například Paolo Coelho a další úspěšní pseudospisovatelé.



Dáváte ve výběru četby přednost próze, nebo poezii?

Já poezii číst neumím, i když v posledních letech se o to trochu pokouším. Vlastně už si občas troufnu označit báseň buď jako špatnou, anebo dobrou. Myslím si, že poezii se musíte naučit číst v dopívání, aby vám to vydrželo na celý život. Já četl v dospívání horory, detektivky, Fowlese, Fukse a Kafku.

Myslíte si, že zájem o literaturu v dnešní době upadá?

To si nemyslím. Byl jsem na knižním veletrhu v Lipsku a viděl jsem opelichané pupkaté autory, kterým seděly u nohou houfy krásných mladých dívek. To na upadající zájem moc nevypadá. Pak jsem byl v Lipsku na jiném veletrhu, a sice automobilovém. Haly téměř zely prázdnotou, jako zombies se po nich potulovaly ztracené existence včetně mě. Z toho mi vychází, že v dnešní době upadá zájem nikoli o literaturu, ale o automobily.

Co byste vzkázal svým čtenářům?

To, co si přečtete, vám nikdo nevezme, leda vaše paměť. Ale pár kousků v ní přece jen uvízne. Kvůli těm stojí za to číst.

Děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v psaní i v osobním životě.


Oficiální stránky autora, odkud rovněž pochází obrázky použité v rozhovoru, naleznete zde: www.milos-urban.cz