Psaní je především jedno velké objevování. Rozhovor s Petrem Měrkou

Rozhovory

Vytvořeno 29. 8. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Petr Měrka je spisovatel, který se trochu vymyká z kontextu současné české literatury. Jeho tvorbu není jednoduché charakterizovat, domnívám se, že ohlasy na ni by kolísaly v rozsahu celé škály reakcí, od nadšených až po tvrdě odmítavé. Netroufal bych si vyvracet názor ani jedné skupiny čtenářů. Petr Měrka je autorem tří doposud vydaných knih – Telekristus a mentál, Fantasmagorie televize a Hitler se na vás usmívá. Ta třetí, zatím poslední, vyšla nedávno v nakladatelství Druhé město.

Jaký je to pro autora pocit, když dostane do rukou výtisk své knihy? Je to potřetí stejné jako poprvé, nebo je to už rutina?

Rutina to není ani v nejmenším. Jde o ohromnou radost srovnatelnou se zrodem nového života. I kniha žije. Pokud je čtena. Takže pocit to je skvělý!

S vašimi povídkami se mohou čtenáři setkat v hojném počtu na internetu, jsou k nahlédnutí i na stránkách našeho magazínu vaseliteratura.cz. Mají určitě své čtenáře. Cítíte rozdíl mezi publikováním v elektronické formě a v klasické papírové? Našel jste si vztah k e-knihám?

Doposud jsem žádnou e-knihu nepublikoval, ale zásadní problém s nimi nemám. Tištěné knihy jsou nákladné, pokud jste čtenář, dejme tomu vášnivý, a opravdu o nějakou stojíte, tak si ji dřív nebo později pořídíte. E-knihu vidím jako alternativu. Přečtu si, ale nemusím nutně mít ve své knihovně. Z tohoto však vyplývá, že jejich cena by neměla být přemrštěná, nýbrž přiměřená. Na druhou stranu, něco můžete, jak se říká, sešít na koleni, ale pokud se toho ujmou profesionálové, tak i ti musí z něčeho žít. To se též týká autora. Nikdo z lidí nedělá zadarmo, tak proč právě umělci.
Zásadní rozdíl v tom tedy nespatřuji. Samozřejmě tištěná kniha vždy zůstane tištěnou knihou. Elektronická kniha je její dočasný společník.

Ale vraťme se zpět k vaší tvorbě. I když je to už poněkud obehrané, musím začít od prvního dojmu, který vaše kniha na čtenáře udělá. Určitě si všimne nebývalého množství vulgarizmů. Pro mnohé to bude důvod hned zpočátku knihu odmítnout. Proč jsou tyto výrazové prostředky pro vás tak důležité a používáte je, i když si musíte být vědom, že tím některé čtenáře ztrácíte?

Během procesu tvorby neberete na čtenáře žádný zřetel. Je nutné se soustředit na to cosi nehmatatelné. Na duši. Psaní je především jedno velké objevování. Tedy alespoň to kreativní. Vulgarismy nejsou pro mě důležité, ale tvoří podstatnou složku světa, který jsem vytvořil a jenž v plné míře reaguje na soudobou realitu – především pak co se týká zvrácené stránky lidských bytostí, s níž se střetáváme ve všední každodennosti. Nemusí jít nutně o genocidu, ale docela obyčejné hulvátství a nebo morální porno, jehož se dopouští politická elita. O drobnosti dotvářející koexistenci, díky níž se kolikrát stává bytí peklem.

Hodně lidí napadne, zda je to, co děláte, umění.

Zajisté je to, co píšu, uměním. Jak taky jinak. Umění je řemeslo, jemuž vdechnete duši. Konečný výsledek pak ožije svým vlastním životem.

Jaká je podle Vás úloha umění? Je vůbec nějaká? Kladete si tuto otázku, když píšete? Myslíte přitom na čtenáře, nebo je pro Vás primární Vaše vlastní potřeba vyjádřit se?

Umění se dá považovat za smysl života. Psaní je mým smyslem života. Ne účelem. Cestou k němu. Stalo se mou přirozenou součástí. Pomocí psaní se snažím poznávat. Je to má reakce na bytí. Nejde o potřebu, ale nutnost. I když je člověk stádní tvor, je přitom každý z nás bezbřeze osamělý. Z tohoto světa odejdeme výhradně sami za sebe a během svého výskytu vezdejšího se nikdo z nás neobejde bez určitého, specifického, záchytného bodu. Jinak se nás zmocní prázdnota, chaos a v konečném důsledku autodestrukce.
Stran lidského života ve jsoucnu jde o nahodilost. Doposud nikdo nepřišel s vysvětlením proč tu jsme, co tu děláme a kam směřujeme.

Jaká je podle Vás úloha čtenáře? Pokud čtenář Váš text pochopí – interpretuje – jiným způsobem, než jste zamýšlel, jakou myšlenku to ve Vás vyvolá? Máte pocit, že jste málo srozumitelný, nebo je to uspokojení nad tím, že jste ve čtenáři vyvolal jakýsi myšlenkový pochod, který jej zavedl jinam, než jste původně myslel?

Jsem srozumitelný, jak jen to jde. Píšu jednoduchým jazykem, často jen v holých větách. Používám archetypy, zažité modely, situace, které každý zná, byť je vženu do extrému, opatřím hávem hyperboly a vybavím absurditou a černým humorem, přesto není v mé moci ovlivnit jakkoli čtenářův osobitý výklad. Vědomě mu nechávám volný prostor pro jeho fantasii, neb to, co je kolem nás, detekujeme prostředky, jež nám jsou bezprostředně blízké. Jsme sobci. Naše já je vůbec to nejdůležitější. V tomto ohledu jsme si rovnocenni. A identické to je i ve vztahu spisovatele a čtenáře.

Vaše druhá kniha Fantasmagorie televize je určena dětem. Pravdou je, že se v ní neslušná slova téměř nevyskytují, ale zůstal v něm Váš typický „měrkovský“ svět. Domníváte se, že takový pohled na společnost je pro děti akceptovatelný a že jsou s to pochopit nadsázku, která odděluje Váš svět od toho, ve kterém žijeme? Máte v tomto směru nějaký ohlas, nějakou zpětnou vazbu?

A kdo jiný, než právě chápavé děti, by měl plně pochopit a docenit nadsázku, kterou používám? A samozřejmě, že je akceptovatelný. Mnoho pohádkových knih jsou pokrytecké žvásty. Děti nejsou blbci. Jsou surové, veskrze egoistické a rafinovaně zákeřné. Od dospělých se liší pouze menší mírou dosažené zkušenosti. Porovnejte si chování dospělých a zjistíte, že sice fasáda zestárla, ale nitro se utápí v otřesné infantilitě. Z psychologického hlediska mezi dítětem a dospělým příliš velký rozdíl neexistuje. Samozřejmě, kdo si to připustí? Ješitnost s pocitem vlastní důležitosti nám budou bránit. Ale nejde o víc než šalbu.
Ačkoli vyšla Fantasmagorie televize jako kniha pro dospělé, je především určena dětem. Je to moderní pohádka. Svěží, originální a s mravním přesahem. Což drtivá většina soudobých pohádkových knih postrádá. Jejich autoři zarputile odmítají být upřímní a přirození. Už jenom tím se na hony vzdalují chápání a vnímání dítěte.

Ve Vašich knihách hraje důležitou roli humor. Opět by se našla skupina lidí, která by s touto tezí nesouhlasila a poukazovala by na to, že jim násilí, mrtvoly a výkaly příliš vtipné nepřipadají. Dokázal byste charakterizovat zdroj, ze kterého Váš humor vychází a jeho úlohu ve Vašich textech?

Humor v mých textech nevězí v násilí, mrtvolách, ani výkalech. Takový čtenář klouže po povrchu, snad z nedostatku inteligence, či naprosté absence smyslu pro nadsázku, je tedy logické, že se někomu budu jevit jako obyčejný fekální pornograf.
Můj humor spočívá v kombinaci absurdních situací právě s vulgaritami, jež dokreslují lidskou ubohost. Je složité definovat něco tak abstraktního. Ale v podstatě se to týká skladby jednotlivých slov ve větě. Tam to začíná. Odtud se čtenář přesune k další větě, které jednotlivě stojí často ve svém nepřímém protikladu. V kontextu zvráceného světa pak dochází k vytvoření groteskní komiky s karikujícími prvky.

Ve své recenzi jsem Vám vytknul, že se po čase Vaše povídky stávají jednotvárnými, jaký je Váš názor na tuto připomínku?

Je to nesmyslná výtka. Moje povídky se dají číst tak tři čtyři po sobě a potom by si čtenář měl odpočinout. Čím jsou jednotvárné? Stylem? Nebo světem, v němž se odehrávají? Ale právě tyto dva faktory jsou pro můj projev naprosto určující. Každá povídka je jiná. Obsahově. Měrka by se měl vychutnávat a ne hltat. Pokud ho budete číst na jeden zápřah, tak vás ubije. Jak však uvádím, vždy existuje možnost Měrku nečíst.

Pokud vím, připravujete knihu na pomezí komiksu nebo snad grafických povídek, jaký je celkově Váš vztah ke komiksu? Je to příležitost pro lenivé čtenáře, jak vstřebat nějaké dobrodružství, nebo je to svébytný druh umění s nějakým přesahem? Proč jste volil Vy takovou formu?

Lenivý čtenář snad ani neexistuje. Ta kniha je hotová, ale zatím nemám pro ni nakladatele. Comics je skvělé médium. Spojení obrazu a slova dokáže být uchvacující a stran mého psaní se mi jeví jako naprosto ideální spojení. Právě proto, jak velký nechávám prostor pro čtenářovu fantasii. Ono to pak dostane konkrétnější souvztažnost. Na druhou stranu bych u comicsu uvítal víc textu. To, o co se snažím já ve vícero projektech, není klasická forma tohoto žánru, nýbrž jde o kombinaci s klasickou ilustrací.

Děkuji za rozhovor a přeji vám hodně dalších úspěchů nejen v tvorbě, ale také při hledání nakladatele. Doufám, že se brzy objeví další vaše kniha pro potěchu příznivců a pro zlost odpůrcům. Pro čtenáře, kteří jsou zvědaví, jak vypadá grafická povídka v podání Petra Měrky, uvádím odkaz na jednu z nich http://bozo.cz/literatura/vizualni-graficka-povidka-petra-merky/