Ingrid Krátká: „Poezie má svůj vlastní vnitřní život.“

Vždy jsem byla fascinována básnickým uměním. Tím, jak někteří z nás dokáží krásou slova ovlivnit emoce, jednání a pohled na svět ostatních lidí. Mnoho literárních teoretiků se zabývalo otázkou, čím se vlastně stává báseň „velkou“? V čem spočívá její krása a ona výjimečná moc tak zapůsobit na čtenáře? Protože na to odpovědět sama neumím, obrátila jsem se na Ingrid Krátkou, nadanou básnířku, která patří k pravidelným přispěvatelům na serveru Poeta.cz.

Jak bys charakterizovala svou poezii?

Má poezie vychází z mé podstaty a přirozenosti, ale přesto o ní bohužel nemohu říci, že jí vlastním, i když za jistých okolností v tomto čase a prostoru může nést mé jméno. A možná to nebude znít příliš pochopitelně nebo logicky, ale nelze zamlčet, že má poezie má svůj vlastní vnitřní život, svůj osobitý způsob vyjadřování, který čas od času střídá k nepoznání pro svou vlastní hru a zábavu, snad z důvodu své vlastní identity. Tato poezie žije svým vlastním dějstvím i posloupností idejí a nápadů,  které se vynořují z neznámých a nepolapitelných krajů, aby v konečné podobě ovládla sílu slova. Do jisté míry jsem i já v její moci. Je jako živá esence, která vede mé pero do slov, rýmů a nakonec celé básně. Jsem pouhý prostředník. Něco jako médium v transu. A mě to moc baví. Konečně, docela dobře spolu sympatizujeme.

V čem podle tebe spočívá největší síla poezie?

Dle mého v energii, jíž je nositelkou. Ve způsobu jazyka, jakým dokáže promlouvat  k lidským slujím, kde se usídlila psyché. Ve formě, která dlí v doteku spojení mezi srdcem, citem, fantazií shůry a obrazotvorností slova autorova, které dokáže přenést myšlenku nebo pocit. V tom nejlepším případě obojí. V rozvíjení mysli na úrovni určitého druhu. V její filozofii.

Tvé básně jsou plné metafor, což vede k mnoha interpretacím. Je to tvůj záměr, nebo píšeš básně s určitým záměrem, který však čtenáři někdy „nepochopí“?

To se ptáš na tajný recept Záhorských růží. Řeknu jen tolik, že od obojího trochu.

Dáváš přednost spíše melancholii. Co oslava života, optimistické ladění básní?

Jejdanánky, to je pravda. Ale není tak učiněno prvoplánovitě. Poodkryla jsi oponu, za kterou mi nebylo zatím dovoleno pohlédnout. Možná by se to mělo nechat trochu vyvážit harmonií. Než k tomu dojde, budu holt oslavovat život, jak Ty říkáš, melancholií.

Proč pravidelné rýmy?

Nemám ponětí. Nejsem nikterak zvláště vzdělaná v oné fantastické versologii, takže není ani zbla na místě, bych byla právě ta osoba, jež může posuzovat výhody či nevýhody těch či oněch forem rýmů pro výslednou báseň. Odvolávám se tedy na otázku, jež byla položena jako první ve smyslu charakteru mé poezie a která by mohla být tou pravou odpovědí. Všechno ostatní je nerelevantní. Dále dodám, že pravidelný verš není mou výsadou ani dogmatem a sem tam udělám výhybku podle barvy nálady a chutě semaforu a svým pomyslným přibližovadlem píšu tak, jak mi to prostě v daný moment sedne.

Nebylo by ale lehčí psát volné verše?

Z mého pohledu se zdá, že nikterak. To je jako zeptat se Nicky Laudy, jestli by nebylo lepší jezdit rally. Vnímám to jako srovnávat červené Ferrari a černé Porsche. Za obojí mluví neodmyslitelná přesvědčivost, ale do kterého se posadíš, když ráno vstaneš z postele špatnou nohou, anebo právě naopak, víš jen Ty sama, aniž bys to za normálních okolností dovedla racionálně obhájit či vysvětlit. Je to určitý druh vášně.

Je podle tebe důležitější smysl básně, nebo její forma?

Ať se jedná o jakoukoliv schránku, či nádobu, to prosím lidskou i materiální, vnímám vždy důležitější samozřejmě obsah. Forma básně je také takovou zvláštní nádobou. Může být různorodá, klidně i šílená, ale na dně leží obnaženo vše do poslední nitky, včetně pravdy. Samozřejmě, pokud jdeš na trh s vonnou mastí, kterou neseš v ošklivé a rezavé plechovce, je bláznovství očekávat bůhví jakou odezvu veřejnosti, jež se touží do tohoto vzácného odéru zahalit. Následné je řízeno vždy nabídkou a poptávkou. Z jiného hlediska je však nutno říci, že ne každý touží vstoupit se svým dítětem do celého světa. Je to věc čistě individuální. Takže pokud jde o mne, pak rozhodně smysl básně.

Cítíš, že vnímáš svět trošku jinak? Protože básníci bývají tak trošku snílci...

Nemyslím si, že by se na světě našly dvě osoby, které by mohly prožít ve stejné intenzitě stejný vjem. Domnívám se, že svět je geniální právě tím, avšak zároveň se tím jaksi vynořuje fakt, že jakýkoli prožitek je jednoduše nepřenosný na druhou osobu. Člověku se dostalo toho daru, že může nalézat spřízněné duše, ovšem domnívám se, že i skutečný přítel se může tvé pravdě pouze přiblížit, ale nelze ho prožít druhé osobě stejnou měrou. Takže ano, do jisté míry se cítím být jiná, ale ne víc než jsou ostatní bytosti lidského druhu. Co se týče snílkovství, to už je věc jiná a je to můj zásadní charakterový rys. Ano, jsem nenapravitelný snílek, a věř nebo ne, mnohé mi to usnadňuje, zejména pak v básních. I když je pravda, že mé okolí bývá touto situací občas zaskočeno a zmateno. Ale snílkovství naštěstí bývá někdy i nakažlivé.

Přispíváš na severu Poeta.cz, což usnadňuje mladým básníkům cestu ke čtenářům. Myslíš si, že je o poezii velký zájem? Nebo že mnoho lidí nemá na poezii v tomto uspěchaném světě čas?

Když je cosi Tvému srdci a duši blízké, nalezneš to, i kdybys nechtěla. Jsem v tomto ohledu pod vlivem esoterické myšlenky, že život Ti klade před oči nepřetržitě znamení, do té doby, než na ně správně zareaguješ. Uspěchaný svět lze najít v jakékoli době od vzniku lidstva a dokonce i v básních. Nakonec poezie se dá číst i psát prakticky úplně všude i za zdánlivě abnormálně vypadajících podmínek. Udělat si čas na poezii však musí odpovídat Tvému vlastnímu založení. Nejde o běh času okolo nás, ale o běh času uvnitř nás. To se samozřejmě promítá do celého života vůbec. O poezii je zájem vždy takový, podle toho, kde se člověk právě vyskytuje. Zda-li se dá tato specifická pozornost kvalifikovat nějakým poměrem kvantity, si netroufám posuzovat. Ale je to právě literární server Poeta.cz, který mi dodává odvahy si myslet, že poezie ať už amatérská či profesionální nejen stále přetrvává, ale dokonce sílí a vzkvétá.

Co bys vzkázala začínajícím básníkům?

Držte se, ne za hlavu! A pište hlavně pro radost, protože se to na vašich dílkách pozná. A na Vás taky. Utužujte zdravé sebevědomí, trénujte slovo v praxi a nepodléhejte příliš kritice, falešným iluzím, ani panice, když budete nakladatelstvím odmítnuti. V dnešní době není až tak finančně náročné vydat sbírku básní, problém je však čtenáře si získat a udržet. Ze všeho nejdůležitější je však radost a zábava, kterou vám osobně vytváření poezie a hra se slovy působí. Pomněte i na to, kolik úlevy tvorba přináší v dobách tíživých a krušných. Přeji ze srdce všem dostatek inspirace ve vzletném závoji Múzy, by český básník sílil v národu našeho krásného českého jazyka s každou další přicházející generací. Neboť právě možná ve vašich rukou jest ukrytý poklad češství této budoucnosti.

Ingrid, děkuji za rozhovor i za ta krásná povzbuzující slova pro ostatní, kteří píší poezii.


Básně Ingrid krátké si můžete přečíst na serveru Poeta.cz.