Michael Grant: Jak bych mohl soutěžit s Godzillou?

Rozhovory

Vytvořeno 24. 4. 2013 3:00

Autor: Vendula Dvořáčková

Michael Grant, narozený 26. června 1954, je americký autor, který se primárně zaměřuje na literaturu pro mládež. Byl vychováván ve vojenské rodině a navštěvoval školu v pěti státech. Žije v Kalifornii se svou manželkou Katherine Applegate, se kterou napsal většinu svých knih, mají dvě děti a spoustu, spoustu domácích mazlíčků. Proslavil se především díky sérii Gone (v českém překladu nevyšla), příběhem o světě, ze kterého zmizí všichni dospělí. V českém překladu vyšla kniha BZRK (CooBoo, 2013) a dva díly série Super 12 (Fragment, 2013).

Ráda bych začala s tím počtem knih, které jste napsal. 150, to je opravdu hodně. Nebo je to už více? Kde berete čas?

Při 150 jsem přestal počítat. Většina z nich jsou však knihy ze série ANIMORPHS (v češtině nevychází), kterou píšeme společně s mojí manželkou. Píšeme tempem 14 knih za rok.

Ve skutečnosti jste většinu knih napsal se svou manželkou Katherine. Jak tahle… spolupráce funguje?

No, většinou to funguje. Je to ale samé ječení a stěžování si – ale jsme manželé, tak to bývá.

Co děláte místo psaní? Jaké jsou Vaše koníčky?

Rád chodím do restaurací. Miluji cestování a přál bych si, abych na to měl více času. Ve skutečnosti bych navštívil rád Českou republiku a Prahu. Když nečtu, rád sleduju televizi. Ale připadá mi, že to, co dělám nejvíc, je, že vozím své děti na schůzky a školní akce.

Kde jste se inspiroval ke knize BZRK? Dle mého je to opravdu originální příběh a moc se mi líbil. Byl byste raději na straně „zla“, po boku bratrů Armstrongových, nebo na té „dobré“, ve společnosti tajné teenagerské organizace BZRK?

Vlastně nevím, odkud mé nápady pramení, ale v tomto případě si myslím, že je to kvůli tomu, že jsem slyšel o jakémsi problému se štěnicemi, který měli v New Yorku. Určitě tohle plus to, že cítím, že lidé v knihách i ve filmech mají radši taková ta velká monstra. Jak bych mohl soutěžit s Godzillou nebo s cloverfieldským monstrem (film „Monstrum“, 2008)? Myslel jsem si, že by to chtělo něco příšerného a strašidelného, proto jsem raději použil mikroskop než dalekohled.

Jaký to byl pocit, když vyšla vaše první kniha? Byla cesta od napsání do vydání těžká?

Začal jsem psát dost pozdě. Byl jsem děsný povaleč, v ničem jsem se moc nesnažil.
Když vyšla naše první kniha, společně s manželkou jsme ve dne uklízeli náš dům a v noci kanceláře. Tu noc jsem vyfotil Katherine, jak je ohnutá a umývá toaletu. Ona mě vyfotila s obrovskými oranžovými rukavicemi při uklízení koše s dámskými pomůckami. Byl jsem nesmírně rád, že jsem se dostal ze zažité rutiny.
Jak jsme jednou začali psát, náš život se začal dramaticky měnit. Hlavně po tom, co jsme začali vydávat sérii ANIMORPHS. Vždycky jsem patřil spíše do té dělnické třídy. A díky psaní jsem byl najednou velmi majetný. Je fajn, být upřímný. Chudoba je velmi stresující. Chudoba je těžká. Bohatství je mnohem jednodušší.

Máte hodně fanoušků. Na Facebooku, Twitteru nebo na Goodreads. A jsem si jistá, že máte s fanoušky spoustu setkání. Jaké to je mít tolik fanoušků? Potkávat je, mluvit s nimi, podepisovat knihy…? Co je na tom to nejlepší?

Je to trochu divné, potkávat tolik fanoušků. Vždycky jsem si uvědomoval, že se ve skutečnosti nezajímají o mě, ale o mé postavy. Tak by to také mělo být. Jsem vždy trochu bezradný, když se se mnou chtějí fanoušci setkat. Vždy chci říct: „Uvědomujete si, že jsem starý plešatý chlapík se ženou a dětmi, že?“ Nemůžu uvěřit tomu, že vůbec někdo může být nadšený z toho, že mě potká. Nejsem Johnny Depp, Billy Joe Armstrong nebo třeba Barack Obama. Jsem jenom chlap, který vymýšlí příběhy.

Jak jste již řekl, rád cestujete a kvůli knižním turné se jistě podíváte na hodně míst. Jaké nejzajímavější nebo nejkrásnější místo jste kdy navštívil?

Smutné je to, že cesty při knižním turné se nedají považovat zrovna za cestování. Pořád jste děsně zaneprázdnění návštěvami letišť, hotelů a škol. Ale nejlepší školní návštěva byla určitě na Novém Zélandu. Předvedli mi Maori – „uvítací tanec“. Bylo to excelentní! 

Když začínáte psát nějakou novou knihu, máte nějaké speciální rituály? Nebo speciální přípravu?

Začátek nové knihy je vždycky zábava. Tedy tak prvních dvacet stran. Potom už je to zase jenom práce. Motivuju se spoustou kávy a příležitostnou cigaretou. Rád píšu při otevřených dveřích nebo venku při hezkém počasí a při výhledu na San Francisko. Nejideálnější je teplý, slunečný den, nikdo mě neotravuje, mám před sebou šálek silné černé kávy, vedle mě malý stolek, nohy nahoře a na klíně laptop. Jindy jdu do baru, vypiju skleničku nebo dvě vína a pracuju tak dlouho, dokud se někdo nerozhodne, že bude přátelský a nezačne si se mnou povídat.

Přemýšlel jste někdy nad tím, co byste dělal, kdyby se z vás nestal spisovatel?

Myslím, že bych byl nějak zapletený s restauracemi. Deset let jsem byl číšníkem. Mám rád lidi v restauracích a celý ten život. Pravděpodobně bych si koupil vlastní restauraci a byl bych velmi aktivní manažer. Nejsem moc dobrý kuchař – vlastně na to místo ani nejsem vhodný, ale jsem dobrý při práci „na place“.

Tuhle otázku sama nemám ráda, ale přesto se zeptám. Kdybyste si měl vybrat svou jednu oblíbenou knihu? Opravdu jen jednu, jaká by to byla?

Kdybych tuto otázku dostal desetkrát, dal bych deset různých odpovědí. Ale co třeba Patrick O’Brian a jeho série o Královském námořnictvu během Napoleonských válek? Tu sérii miluju. (série Aubrey, u nás vydalo nakladatelství Talpress)

V České republice je celkem běžné, že čteme v angličtině nebo v jiném jazyce. Umíte mluvit nějakým cizím jazykem? Nebo byste chtěl?

Trošku mluvím francouzsky. Část svého života jsem strávil ve Francii a dva roky jsem tam navštěvoval i školu. Můj otec byl v americké armádě, také tam byl umístěn na začátku šedesátých let. Bohužel jsem většinu zapomněl. Pořád francouzsky něco přečtu, ale jde to pomalu. A mluvím asi jako desetiletý.

Teď jedna taková možná trochu podivná otázka. Víte něco o naší malé zemičce? Znáte například nějakého spisovatele nebo jiného umělce?

Samozřejmě znám Václava Havla. Jsem dost starý, takže v mojí hlavě jste pořád Československo. A znám termíny jako Pražské jaro nebo vpád sovětských vojsk. Američané se o Československo v této době opravdu báli, spousta Američanů z mojí generace se cítí provinile, protože nedokázali pomoct. Existují důvody, proč pochybovat o schopnostech Američanů při jednání v zahraniční politice, mohu ale říct, že i přes toto selhání Američané milují svobodu a byli nadšení, když padla Berlínská zeď a východní Evropa, včetně vaší země, se mohla připojit ke zbytku světa a být svobodná.
Obávám se, že krom tohoto se moje znalosti limitují na Navrátilovou, Dvořáka a Jana Husa. Ale po hledání na Youtube jsem objevil například Lucii Bílou. Já sice spíše tíhnu k punku, ale i tak dělá opravdovou rockovou hudbu.

Moc děkuji za příležitost k tomuto rozhovoru. Chtěl byste něco vzkázat českým čtenářům?

Díky Googlu se o to alespoň mohu pokusit:

Dobrý den, k mým českým fanouškům. Díky za čtení mých knih, a doufám, že se dostanu příležitost Vist svou zemi brzy.